Slezské divadlo Opava

Jitka Hrušková, Deník, 31. května 2008
Celý článek

Helena Havlíková, Lidové noviny, 30. května 2008
Celý článek

Jiří P. Kříž, Právo, 29. května 2008
Celý článek

(Scény ze života královské rodiny)

První prověřená zmínka o existenci této Shakespearovy hry pochází z roku 1602. Zachovala se v mnoha různých verzích, některé byly složeny ze vzpomínek herců, kteří v ní hráli, o jiných se dodnes diskutuje, zda pocházejí z rukou dramatika osobně. Pro hlavní zápletku našel Shakespeare inspiraci ve skandinávské pověsti, vyprávěné ve 12. století. V ní princ Hamlet pomstí vraždu svého otce. Shakespeare však příběh rozšířil o další motivy a dílčí zápletky, zakomponoval do něj také ducha Hamletova otce, příchod herců na hrad Elsinor a předvedení hry, skrze kterou usvědčí strýce z vraždy, nebo Oféliino šílenství a smrt. Dramatik v Hamletovi užívá různých stylů psaní – jak v próze, tak ve verších – jeho cit pro stupňování napětí dosahuje svého vrcholu a Shakespeare tak vytvořil jednu z nejlepších dramatických tragédií.

Inscenaci uvádíme s podtitulem Scény ze života královské rodiny, protože je nutné odhalit nejužší vztahy v rodině, ty jsou pak odrazem našeho jednání ve společnosti, z nich mohou pramenit ty největší světové tragédie. Pro inscenátory i herce je nejpodstatnější otázka odpovědnosti člověka. Nejen odpovědnosti v životě, ale také odpovědnosti v umění. Protože jak v životě, tak v umění existují určité zákonitosti a hranice. Pokud ne, zbývá jen bezbřehá provokace. Každý umělec by se měl setkat s Shakespearem, s Hamletem a položit si tuto zásadní otázku. Protože podle našeho názoru umění není prvoplánovou provokací. Umělec je odpovědný za své dílo a s vědomím této odpovědnosti ho nabízí divákům.

Překlad:

Jiří Josek

Úprava:

Blanka Fišerová, Oxana Smilková

Režie, choreografie, výběr hudy

Oxana Smilková j.h.

Scéna:

Jan Dušek j.h.

Kostýmy:

Oxana Smilková j.h., Jevgenij Kulikov j.h.

Světelný design:

Jevgenij Kulikov j.h.

Šerm:

Libor Olšan j.h.

Dramaturgie:

Blanka Fišerová

Hrají:

HAMLET, princ dánský:

Michal STALMACH

CLAUDIUS, král dánský:

Jakub STRÁNSKÝ

GERTRUDA, královna:

Hana VAŇKOVÁ

POLONIUS, kancléř:

Martin TÁBORSKÝ

LAERTES, Poloniův syn:

Daniel VOLNÝ

OFELIE, Poloniova dcera:

Sabina MUCHOVÁ

HORACIO, přítel Hamletův:

Matěj KAŠÍK

HERCI, HROBNÍCI-BEZDOMOVCI:

Kamila SRUBKOVÁ, Denisa ŠTĚCHOVÁ j.h., Blanka FIŠEROVÁ a Daniel VOLNÝ

Premiéra:

8. března 2009

Délka představení:

2 hodiny, 1 přestávka

REŽISÉRKA OXANA SMILKOVÁ

Oxana Smilková se narodila v rodině univerzitních profesorů – doktora ekonomie a učitelky jazyků a literatury v Kyjevě na Ukrajině. Vystudovala Kyjevský státní institut divadelního umění (ateliér profesorů N. Ruškovského a M. Reznikoviče) obor herectví a v Moskvě vystudovala Státní institut divadelního umění A. V. Lunačarského obor režie u profesora Andreje Gončarova. Po zakončení doktorského studia filosofie obhájila disertaci z estetiky a získala vědeckou hodnost kandidáta filosofických věd – doktor filozofie. Svoji režisérskou kariéru zahájila v roce 1979 v Kyjevě, kde založila Kyjevské divadlo poezie. Pokračovala v Moskvě v oboru režie v různých moskevských divadlech (divadlo Komedie, Moskoncertu, MCHATu, atd.).

Od roku 1989 je uměleckou vedoucí moskevského Divadla mimiky a pohybu (Theatre Mime and Geste) a Centra Vizuálního a Činoherního umění při mezinárodní Akademii umění. Založila mezinárodní umělecký program „Evropa – dům umění“. Byla jmenována členem-korespondentem mezinárodní Akademie umění a v roce 2007 – akademikem. Od roku 1996 je členkou MOIF Cambridge. Od roku 1994 žije a pracuje v České republice, která ji udělila České občanství. Pracuje jako hostující režisérka v různých divadlech ČR, EU a také jako pedagog na Divadelní fakultě JAMU Brno (vedoucí ateliéru herectví).

Působí i na různých univerzitách v ČR. Organizovala několik divadelních a kulturních mezinárodních akcí, jako například v roce 2007 mezinárodní divadelní festival Labyrinty herectví. V USA inscenovala Krále Oidipa, v Londýně Strýčka Váňu. V České republice Višňový sad, Strýčka Váňu, Mistra a Markétku, Poslední noc posledního cara, Racka, Maškarádu (všechny tyto inscenace byly nominovány na Cenu Alfréda Radoka), se studenty JAMU Hru na Leara a Komedii omylů (účast na festivalech v Moskvě, Grazu, Praze a Brně). Diváci Slezského divadla znají její zatím poslední režii Hotelu mezi dvěma světy. Více informací najdete na www.smilkova.cz

MŮJ SHAKESPEARE
úryvek z rozhovoru s režisérskou inscenace
OXANOU SMILKOVOU

Proměnil se nějak Váš režijní pohled na Shakespearovy hry od první režie až po současnou režii Hamleta?

V přístupu k Shakespearovi jako k zrcadlu světa, protože jde o originalitu tohoto způsobu vnímání. Člověk skrze něj může poznat sám sebe – když dokáže vnímat svůj čin z odstupu, zhodnotit jej. Např. Hamlet dospěl k hodnocení svých činů. Ale můj způsob přístupu v oblasti formy je jiný. Každý soubor je jiný, každé město je jiné. Hra se dělá pro konkrétního diváka, kterého člověk cítí v daném městě. Já velmi často chodím po Opavě a snažím se pozorovat lidi, stejně tak jako diváky v hledišti, kteří se chodí dívat na představení. Formální divadelní prostředky tedy vycházejí z konkrétních herců, divadla, diváků a města. Opavský soubor může velmi zajímavým způsobem interpretovat Hamletovo téma skrze rodinné vztahy, nepotřebujeme proto další postavy. Samotný ústřední problém ale musí zůstat bohatým, takovým, jak jej Shakespeare napsal. Proto nic nezjednodušuji, neochuzuji. Lhostejnost ve společnosti je dnes velkým problémem a tématem – které se projevuje v Hamletovi velmi podstatným způsobem. Předtím jsem se tímto tématem – rodícím se na úrovni rodinných vztahů – tak detailně nezabývala.

V čem podle Vás spočívá neustálá fascinace umělců Shakespearový­mi hrami?

Nevymýšlí příběhy pro svoje hry, ale bere osobnost člověka jako hlavní příběh. Dívá se na osobnost z různých pozic, z různých úhlů pohledu. Umění se zaobírá charakterem člověka, ale u něj nejde jen o charakter, zabývá se problémem existence lidstva. Když je lidstvo schopno provádět takové činy, ve kterých zabití je na úrovní vypití kávy, tak kam potom jako lidstvo směřujeme? To je podle mne zásadní otázka. Dobro vítězí jen teoreticky a zlo je vždycky silné. To je na jeho hrách neustále fascinující.

Co Vás na Shakespearovi nejvíce přitahuje nebo provokuje?

Téma pokání jako strachu před dobrem. Nevzniká jenom jako pokání konkrétního člověka, ale pokání lidstva. Pochopení, že dobrý čin a Ježíš Kristus existují – dobro existuje. Dobro nekřičí, dobro někdy ani nezvítězí, ale je tady… a vzbuzuje strach. Shakespeare ukazuje činy bez soucitu, nelítostně, např. na rozdíl od Čechova, na jehož hrách mě nejvíce zajímá téma soucitu.

Proč jste zvolila pro svoji režii ve Slezském divadle Opava v sezoně Shake´N´Speare právě Hamleta?

Protože jsem ho jednou inscenovala se studenty v netradičním prostoru HaDivadla a snažila jsem se za pomoci minimálních prostředků téměř v prázdném prostoru pracovat na základě metafory. Ve Slezském divadle jde nejenom o zcela jiný prostor a i o princip vidění. Pracuji v klasickém kukátkovém prostoru a také mě zaujalo to, jak se dá pracovat s jednou scénografií, která je univerzální pro celý shakespearovský projekt. Zaujalo mě vymýšlet, jakým způsobem dát této scénografii jiný význam, skrze tento princip jsem měla najednou možnost jiného úhlu pohledu. S Janem Duškem jako výtvarníkem jsem pracovala poprvé a dialog s ním byl velmi zajímavý.

Inscenaci jste dala podtitul Scény ze života královské rodiny… z jakého důvodu?

Všechny problémy, které jsou v Hamletovi, jsou směřovány k tomu, co se děje v duši člověka. Protože vše se rodí v rodině a přerůstá do společnosti. Šlo mi o to, abychom se na společnost podívali skrze duši rodiny. Otázka být, nebo nebýt je hlavní otázkou Shakespeara vůbec. Nemůžeme ovlivnit náš osud, ale můžeme zůstat čestnými před sebou a v každé rozhodující situaci máme právo volby – z toho vzniká osudový čin, který směruje náš život. Proto mě vždycky bude zajímat Hamlet. Kdybych dostala nabídku v budoucnosti i z jiného divadla k režii Hamleta, budu ho opět inscenovat, ale jiným způsobem, protože mě neustále zajímá tato hlavní otázka – být, nebo nebýt. Je to zásadní otázka našeho života.

21. června uvedl operní soubor poslední premiéru této sezony a to jednu z nejhranějších oper vůbec  – Rigoletto od Giuseppe Verdiho. Libreto napsal Francesco Maria Piave podle jevištní hry Victora Huga – Král se baví. Cenzura chtěla dílo zakázat z důvodu zobrazení francouzského krále Františka I. jako úchylného zhýralce, proti němuž je plánován vražedný útok. Po obtížných jednáních Verdi přeložil děj do Mantovy 16. století. Původní název Kletba změnil na Rigoletto, zřejmě podle italské podoby jména dvorního šaška Františka I. – Triboletto. Další výhrady proti hlavní postavě – hrbatému mrzákovi, nemorálnosti námětu a morbidní mrtvole v pytli se podařilo Verdimu umlčet.

Silný, dramatický a krutý příběh inspiroval autora ke zhutnění zvuku a vytvoření hudebně-dramatického napětí. Melodika je vzrušenější a recitativy výrazněji sledují dějové situace a význam slova.

Verdiho fascinovala rozporuplnost titulní postavy šaška Rigoletta, který na jedné straně podporoval svého zhýralého pána, vévodu z Mantovy, a na straně druhé chránil právě před ním svou dceru Gildu. Pomstychtiví pánové touží po pomstě za své ponížení – svádění jejich manželek a dcer. Posměvačnému šaškovi unesou dceru a předhodí ji vévodovi. Rigoletto najme na vévodu vraha Sparafucila. Jeho sestra Maddalena jej z lásky k vévodovi přemluví k vraždě náhradní oběti, kterou se rozhodne stát Gilda. Naplnila se kletba hraběte Moterona nad Rigolettem, který ho zesměšnil, když si chtěl vyrovnat účty za zneuctěnou dceru s vévodou.

Ladislav Štross

Pan režisér L. Štross vystudoval gymnázium a dějiny umění na filoz. fakultě. Svou divadelní kariéru začínal v operním souboru Národního divadla v Praze, kde se stal po třech letech asistentem režie a měl možnost sledovat naše i zahraniční přední režiséry při práci. Zlomem byla asistence samotnému Felsensteinovi v Německu, po které přišla nabídka na samostatnou režii v ND v Praze, kde pak vytvořil desítky operních inscenací. Paralelně režíroval v mnoha operních domech v zahraničí, např. v Buenos Aires Wágnerovo Zlato Rýna, natočil film o komponistovi Karlovi Husovi v New Yorku a Itace. Za svou dosavadní uměleckou kariéru vytvořil kolem 160 inscenací a na dalších pracuje, i když překročil „osmdesátku“. Do Opavy přijel na pozvání pana šéfa D. Binettiho. Doposavad zde nepracoval, ale o Opavě slyšel mnoho dobrého od svých kolegů Horáčka, Bergmanna a Zahradníčka, kteří tu začínali a od současných operních umělců. Navštívil také některá operní představení.

Panu režisérovi přejeme pevné zdraví a další úspěšné inscenace.

Dirigent:

Damiano Binetti

Režie:

Ladislav Štross j.h.

Libreto:

Francesco Maria Piave

Choreografie:

Zdeněk Prokeš j.h.

Sbormistr:

Kremena Pešaková

Výtvarník kostýmů:

Josef Jelínek j.h.

Výtvarník scény:

Ladislav Štross j.h.

Asistent režie:

Marta Vaňkátová

Korepetitoři:

Libuše Vondráčková, Jan Snítil, Jakub Žídek, Mário Sedlár

Hrají:

Il Duca di Mantova:

Alexandr Vovk, Peter Svetlík j.h.

Rigoletto:

Martin Bárta j.h., Nikolaj Někrasov j.h.

Gilda:

Katarína Jorda Kramolišová, Lucie Mlynářová j.h.

Sparafucile:

Peter Soós, Martin Gurbaľ j.h.

Maddalena:

Ilona Kaplová, Šárka Maršálová

Giovanna:

Ivana Olejáková j.h., Anna Sokolová

Il Conte di Monterone:

Jakub Kettner j.h., Dalibor Hrda

Marullo:

Zdeněk Kapl, Michal Mačuha j.h.

Matteo Borsa:

Michal Pavel Vojta, Filip Hlavinka j.h.

Il conte di Ceprano:

Václav Marek, Martin Šujan

La contessa di Ceprano:

Tereza Kavecká, Ivana Olejáková j.h.

Un usciere di corte:

Roman Cimbál, Jaroslav Marek

Un paggio della Duchessa:

Andrea Plachká, Libuše Stoklasová j.h.

Premiéra:

21. června 2009

Délka představení:

2h. 40min. včetně dvou 15min. přestávek

Poslední premiéra našeho projektu Shake´N´Speare se uskuteční v neděli 10. května 2009 v 19 hodin. Nabídneme Vám tak další originální pohled na dílo Williama Shakespeara, tentokrát na Bouři, drama z pozdního období dramatikovy tvorby. Bouře byla napsána v rozmezí let 1610 – 1611 a žánrově řazena k romancím, které se často zabývaly exotickými či záhadnými náměty. Vše se odehrává na ostrově, na němž vládne mocný Prospero. Byl oloupen svým bratrem o království a za pomoci moudrosti, načerpané mimo jiné také v knihách černé magie, chystá pomstu v podobě bouře. Způsobí tak ztroskotání svého bratra a jeho mladého syna s celou družinou v blízkosti ostrova. Na pomoc si bere éterického Ariela i zvířecího Kalibána a další nadpřirozené schopnosti. Jako další důležitý motiv se rozvíjí láska mezi Prosperovou dcerou Mirandou, která doposud poznala jen prostředí ostrova, a mladým Ferdinandem, jenž je přesvědčen o tom, že v bouři ztratil svého otce i druhy. Tragické momenty se prolínají s momenty komickými, které zastupují postavy Trinkula a Stephana. Mnohdy se v souvislosti s Bouří uvádí, že jde o jakousi rekapitulaci dramatikova tvůrčího, uměleckého i osobního života. Opět se hrou prolíná téma divadla na divadle, lidský svět se setkává se světem nadpřirozeným, je těžké rozlišit realitu, skrytá tajemství tohoto světa a pouhé zdání, sen.

Překlad:

Jiří Josek

Režie:

Zdeněk Černín

Scéna, kostýmy:

Jan Dušek j.h.

Hudba:

David Rotter j.h.

Choeografie:

Libor Vaculík j.h.

Dramaturgie:

Blanka Fišerová

Korepetice:

Jarmila Táborská j.h.

Hrají:

Alonso:

Kostas Zerdaloglu

Sebastian:

Michal Stalmach

Prospero:

Zdedněk Junák j.h.

Antonio:

Matěj Kašík

Ferdinand:

Daniel Volný

Miranda:

Barbora Obozněnko j.h.

Gonzalo:

Emanuel Křenek j.h.

Adrian:

Ondřej Bartoš

Francisco:

Miroslav Neborowský

Kalibán:

Jakub Stránský

Trinkulo:

Martin Valouch

Stephano:

Zdeněk Černín

Důstojník:

Petr Vaculík

Ariel:

Lukáš Hejlík j.h.

Doprovod Ariela:

Marie Černínová j.h., Denisa Kamenská j.h.

Kapitán:

Hynek Mucha

Víly, duchové:

balet Slezského divadla

Premiéra:

10. Května 2009

Délka představení:

1 hod. 40 min. bez přestávky

Narodil se r. 1313 jako nemanželský syn florentského kupce v Paříži, údajně jako plod tajné lásky ke krásné Pařížance. Dětství prožil ve Florencii, roky dospívání v Neapoli, kde také studoval kanonické právo, dějiny starověku a pozoroval život.

V roce 1336 na Bílou sobotu se v neapolském chrámu San Lorenzo zamiloval do Marie d´Aquino, nemanželské dcery krále Roberta z Anjou. Marie byla otcem provdána za vznešeného dvořana, i když mnohem více ji lákaly verše Boccaccia. Nešťastná láska inspirovala spisovatele k lyrickým básním, v nichž Marie vystupuje pod italským jménem Fiametta (česky plamínek).

Nejvýznamnější je Elegia di Madonna Fiametta a Labyrint lásky. V letech 1348 – 1353 po návratu do Florencie napsal Boccaccio své nejznámější dílo – Dekameron, studii života své doby.

Desetkrát deset příběhů si vyprávějí tři chlapci a sedm dívek, kteří utekli před morovou epidemií z města na venkov. Příběhy o lásce, morálce vrchnosti a duchovních nepostrádají dráždivou erotickou pikantnost, trefnou ironii a sarkasmus.

Boccaccio na universitě ve Florencii sponzoroval výuku řecké klasiky a dostal se tím do finančních nesnází. V roce 1373 přijal nabídku vedení Dantovy stolice. Po roce odcestoval ze zdravotních důvodů do Certalda, rodiště svých předků, kde 21. 12. 1375 umírá.

V posledních letech života psal Boccaccio převážně latinsky např. Životopis Danteho. Pod vlivem strachu ze smrti kritizoval své dílo včetně Dekameronu a chtěl všechny své rukopisy spálit. Od šíleného záměru jej odradil samotný Petrarca.

Dirigent:

Karel Mládek j.h.

Režie:

Jana Andělová-Pletichová

Libreto:

F. Zell a Richard Genée

Překlad:

Ivo Fischer

Zpěvní texty:

Miroslav Homolka

Úprava:

Jana Andělová-Pletichová

Choreografie:

Jiří Kyselák j.h.

Sbormistr:

Kremena Pešakova

Výtvarník kostýmů:

Eliška Zapletalová j.h.

Výtvarník scény:

Martin Víšek j.h.

Asistent režie:

Marta Vaňkátová

Korepetitoři:

Libuše Vondráčková, Jakub Žídek, Jan Snítil, Mario Sedlár

Hrají:

Bocccaccio:

Zdeněk Kapl

Pietro, palermský princ:

Roman Harok j.h., Martin Štolba j.h.

Scalza, lazebník:

Martin Táborský j.h.

Beatrice, jeho žena:

Katarína Jorda Kramolišová, Olga Procházková

Lambertuccio, kořenář:

Vladimír Němec j.h.

Peronella, jeho žena:

Šárka Maršálová

Fiammetta, jejich schovanka:

Tereza Kavecká, Terezie Švarcová j.h.

Lotteringhi, bednář:

Petr Murcek, Michal Pavel Vojta

Isabella, jeho žena:

Ilona Kaplová, Zdenka Mervová

Checco, žebrák:

Dalibor Hrda, Evžen Trupar j.h.

Leonetto, student:

Roman Cimbál

Neznámý (Vévoda):

Martin Šujan, Jaroslav Marek

Prodavač novel:

Peter Soós, Martin Šujan

Majordomus:

Jaroslav Velička

Toffano, student:

Daniel Wariš

Premiéra:

19. dubna 2009

Délka představení:

2 hod. 30 min. (včetně jedné 15-ti minutové přestávky)

Franz von Suppé

Spatřil světlo světa 18. 4. 1819 na pobřeží Jadranu v malém městečku Spalato, kde jeho otec belgicko-italského původu vykonával okresního správce monarchie. Rakousko bylo v té době mnohonárodnostním státem. Matka byla Vídeňačka česko-polského původu.

I když Suppé projevoval mimořádné hudební nadání a ve 13 letech uváděl veřejně své první skladby, byla mu otcem předurčena kariéra úředníka. Pohrdání rodiny hudebními profesemi dokládá přerušení veškerých kontaktů se vzdáleným strýcem Suppého, operním skladatelem G. Donizettim. Suppé vystudoval na přání otce universitu v Padově, ale také navštěvoval operní představení v blízkém Miláně. Po smrti otce v roce 1835 se rodina přestěhovala do Vídně. Matka donutila Suppého studovat polytechniku. Současně absolvoval kompozici u Ignace von Seyfeida a Simona Sechtra. Ve dvaadvaceti letech se oženil a dirigoval v Bratislavě, Badenu atd. Významně ovlivnila jeho jevištní tvorbu hudební spolupráce s Nestrojem.

V této době napsal operu Gertruda z Valle. Vliv na jeho tvorbu měl pobyt v Itálii na pozvání jeho strýce Donizettiho.

Působil v divadle Theater in der Josefstadt, později dirigoval deset let v Theater an der Wien u ředitele Aloise Pokorného. V této době napsal kolem dvouseti skladeb, např. předehru ke komedii K. Elmara – Básník a sedlák.

V roce 1855 uvedlo Carlovo divadlo ve Vídni Offenbacha a Suppé objevil směr a smysl své tvorby. Začal psát jednoaktové operety např. Krásná Galatea. V roce 1860 napsal svou nejznámější operetu z vojenského prostředí Lehká kavalérie. Ve svých šedesáti letech složil zpěvohru Fatinica, kterou ocenilo obecenstvo i kritika.

Po delším odpočinku v nové vile se na podzim r. 1878 pustil do práce na operetě Boccaccio. Libreto napsali pánové Zell a Genée, tehdejší velkovýrobci operetních libret. Titulní postavou je Boccaccio, autor Dekameronu. Děj čerpá z jeho novel, odráží některé skutečnosti z autorova života a zároveň nám idylickým způsobem odhaluje počátek slavného období italské renesance- pověstné quattrocento- 14. století. Autoři libreta použili atributy Dekameronu – lechtivý humor, pikantní finesy, sarkastické zobrazení společnosti vážených měšťanů. Opereta má dva dějové plány. V prvním je Boccaccio pronásledován za své novely skoro všemi muži Florencie, kteří omylem potrestají výpraskem místo něho palermského prince a vévodu. V druhém plánu sledujeme lásku Boccaccia k Fiamettě, která si má vzít za muže palermského prince. Nakonec vše dobře skončí. Téma lásky nebo spíše erotického dobrodružství spojuje i další postavy příběhu.

Boccaccio žánrově kolísá mezi operou a operetou, partitura hýří hudebními nápady – valčíky, serenády, tarantely,atd.

Literatura uvádí, že titulní roli na premiéře zpívala dvacetiletá Antonie Linková. Premiéra se konala 1. 2. 1879 v Carlově divadle ve Vídni. Úspěch Boccaccia nezadržitelně rostl po celé Evropě a po padesáti letech se rozšířil do Metropolitní opery New Yorku.

-and-

„Vrhl jsem se jí k nohám, vzal jsem ji za ruce a smáčel je slzami. Připomínal jsem jí všechny šťastné chvíle,které jsme spolu prožili. Už tě nemohu mít ráda. A s tebou žít nechci. Zmocnil se mě vztek. Vytáhl jsem nůž. Pořád ještě vidím její velké černé oči, jak se na mě upřeně dívaly. Potom se pomalu zakalovaly a zavřely…“

Vášnivý příběh Prospera Merimée o cikánce Carmen není třeba blíže představovat. Příběh podmanivé, rozmarné, vášnivé a rozporuplné ženy, která ve své osudové touze po lásce a nevázané svobodě končí tragicky svůj život, inspiroval G. Bizeta k vytvoření opery, která patří k nejhranějším na světě. A totéž se dá říci o baletu CARMEN Rodiona Ščedrina, který se touto operou inspiroval.

Režie a choreografie:

Martin Tomsa

Výtvarník kostýmů:

Eliška Zapletalová j.h.

Výtvarník scény:

Martin Víšek j.h.

Hrají:

Carmen:

Nikola Němcová

José:

Tomáš Hoš

Michaela:

Zuzana Voglová

Marcellina:

Petra Španělová

Escamillo:

Martin Tomsa

Premiéra: Délka představení:

Premiéra:

29. března 2009

Délka představení:

1 hod. 45 min. (včetně jedné 15-ti min. přestávky) – délka včetně Radúze a Mahuleny

„Jsem pohádka. Kdo se mnou půjde, povedu jej do modrých krajů báje. Lid volný žije ještě v horách volných. Však nesvár přec už svoji zhoubu koná. Dvě knížata se v záští potýkali, než zrozen Radúz byl a Mahulena, o jejichž strastech dnes vám povím vše…“

Dramatická tvorba Julia Zeyera se přiklání k mytickým a pohádkovým látkám, tak je tomu i u Radúze a Mahuleny a nádherná lyrická hudba Josefa Suka v baletním ztvárnění nesmrtelného příběhu jistě potěší všechny milovníky baletu. „Vrhl jsem se jí k nohám, vzal jsem ji za ruce a smáčel je slzami. Připomínal jsem jí všechny šťastné chvíle, které jsme spolu prožili. Už tě nemohu mít ráda. A s tebou žít nechci. Zmocnil se mě vztek. Vytáhl jsem nůž. Pořád ještě vidím její velké černé oči, jak se na mě upřeně dívaly. Potom se pomalu zakalovaly a zavřely…“

Režie a choreografie:

Martin Tomsa

Výtvarník kostýmů:

Eliška Zapletalová j.h.

Výtvarník scény:

Martin Víšek j.h.

Hrají:

Mahulena:

Dana Macková

Hlas Mahuleny:

Ilona Kaplová

Radúz, kralevic v zemi Magura:

Radovan Labanič

Runa, královna, žena krále Stojmíra:

Adéla Kochová

Hlas Runy:

Ilona Kaplová

Stojmír, král tatarský:

Vlastimil Smolík

Pria, Živa, sestry Mahuleny v prologu:

Petra Španělová, Zuzana Voglová

Královna Nyola, jeho matka:

Šárka Maršálová

Radovid, přítel Radúzův:

Martin Tomsa

Pribina, důvěrník Runy:

Jaroslav Velička

Dva osobní strážci Runy:

členové jevištní techniky

Dvorní dámy:

Monika Dopitová j.h., Adriana Bajtková j.h.

Premiéra:

29. března 2009

Délka představení:

1 hod. 45 min. (včetně jedné 15-ti min. přestávky) – délka včetně Carmen

První premiérou operního souboru v tomto roce bude 15. 2. 2009 Carská nevěsta. Autorem této opery je ruský skladatel Nikolaj Andrejevič Rimskij – Korsakov (žil v letech 1844 až 1908). Těžiště jeho tvorby tvoří opery, které čerpají námětově i hudebně především z ruského prostředí lidových pohádek a pověstí, literatury, lidových písní atd.

V Praze v Národním divadle byly poprvé uvedeny v 90. letech 19. století jeho opery Carská nevěsta a Májová noc. Další operní díla – Sněguročka, Sadko, Car Saltán, Kitěž, až ve 20. století. Mezi nejznámější skladby patří čtyřdílná hudební báseň Šehrezáda, která dala podnět k vytvoření stejnojmenného baletu.

Carská nevěsta vznikla po dlouhých přípravách v létě 1899. Libreto napsal J. F. Žmeněv podle dramatu A. Meye. Děj se odehrává na Alexandrovském předměstí Moskvy, na podzim roku 1572. Grjaznoj, člen tělesné stráže cara Ivana Hrozného, opričnik, unesl pro své potěšení krásnou Ljubašu, ta se do něj časem zamilovala, ale on má nový cíl své touhy – Marfu, která má před svatbou s bojarinem Lykovem. Grjaznoj koupí přípravek na nápoj lásky pro Marfu, Ljubaša pro ni sežene jed! Na své svatbě s Lykovem, Marfa vypije nápoj lásky od Grjazného. Svatbu přeruší poselstvo od cara. Ivan Hrozný si vybral za manželku Marfu. Krátce po příjezdu do carského paláce Marfa onemocní a nakonec zešílí. Grjaznoj obviní z její nemoci Lykova a zavraždí ho. Posléze zjistí, že Ljubaša mu vyměnila přípravek na nápoj lásky za jed. Grjaznoj zabije Ljubašu a sám se udá carovi s žádostí svého odsouzení k smrti.

Carskou nevěstu diriguje Jan Snítil, režie se ujal jako host Jan Štich, scénu vytvořil Daniel Dvořák j.h., kostýmy navrhla Kateřina Kerndlová j.h., v hlavních rolích vystoupí Tereza Kavecká, Olga Procházková, Marína Vyskvorkina j.h., Nikolaj Někrasov j.h., Michal Pavel Vojta, Alexander Vovk, Ilona Kaplová, Eliška Weissová j.h., Dalibor Hrda, Martin Šujan a další.

Dirigent:

Jan Snítil

Režie:

Jan Štych j.h.

Libreto:

Ilja Tjumeněv (podle předlohy Lva Alexandroviče Meje)

Choreografie:

Martin Tomsa

Sbormistr:

Kremena Pešakova

Výtvarník kostýmů:

Kateřina Kerndlová j.h.

Výtvarník scény:

Daniel Dvořák j.h.

Korepetitoři:

Libuše Vondráčková, Jan Snítil, Jakub Žídek

Hrají:

Sobakin:

Peter Soós, Václav Marek

Marfa:

Marina Vyskvorkina j.h., Olga Procházková, Tereza Kavecká

Grjaznoj:

Nikolaj Někrasov j.h.

Maljuta Skuratov:

Dalibor Hrda, Martin Šujan

Lykov:

Michal Pavel Vojta, Alexandr Vovk

Ljubaša:

Ilona Kaplová, Eliška Weissová j.h.

Bomelij:

Petr Murcek, Václav Morys j.h.

Saburova:

Zdenka Mervová, Olga Procházková, Šárka Maršálová

Petrova:

sbor

Carský obřadník:

sbor

Dívka:

sbor

Spoluúčinkuje orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava

Premiéra:

15.2.2009

Délka představení:

2 hodiny 25 minut (včetně jedné 15-ti minutové přestávky)