Jitka Hrušková, Deník, 6. listopadu 2009

Opava / Slezské divadlo Opava uvede tuto neděli od 19 hodin premiéru Havlovy Zahradní Slavnosti. Diváci budou v absurdním dramatu sledovat tragikomický příběh Hugo Pludka. Jednoduchý děj vychází z autorovy znalosti psychologie českého člověka středních vrstev v zásadách do ničeho se neplést, nevyjádřit přesně svůj názor, ale pokusit se využít situace a získat nějaké výhody. Takovými typy jsou i hlavní postavy Zahradní slavnosti – manželé Oldřich a Božena Pludkovi se syny Hugem a Petrem. Absurdita se rozjede ve chvíli, kdy rodiče pošlou Huga na zahradní slavnost likvidačního úřadu hledat údajně vlivného Kalabise. Strach o své postavení i snaha přizpůsobit se společenské normě za cenu ztráty vlastní identity s dávkou podřízenosti byrokratickému mechanismu ústí v logický závěr. Hugo Pludek, který raději vždycky trochu prohraje a zároveň i trochu vyhraje, si při své úspěšné výpravě za získáním lepšího společenského postavení osvojí potřebné myšlení a chování tak dokonale, že ho rodiče nepoznávají.

Ústřední postavu Huga Pludka ztvární Jakub Stránský na opavské scéně Alberta Pražáka a v kostýmech Libuše Pražákové, jeho bratra Petra představí Daniel Volný. Pro rodiče Oldřicha a Boženu si režisér Rudolf Tesáček vybral Kostase Zerdaloglu a Hanu Vaňkovou. Amálce dá podobu Sabina Muchová, Ferdou Plzákem bude Michal Stalmach a dvojici likvidačních tajemníků předvedou Martin Valouch s Ivanou Lebedovou. Ředitelem zahajovací služby se stane Martin Táborský. Zahradní slavnost je celovečerní prvotinou Václava Havla a v prosinci uplyne 46 let od její premiéry v Divadle Na zábradlí, kde byla uvedena v režii Otomara Krejči. „Mé hry se hrají desítiletí ve všech možných zemích a divadlech. Za tu doby jsem si tisíckrát potvrdil jednu základní zkušenost: nesnesou žádnou inscenační či hereckou nadsázku. Přehrávat, hrát absurdně, komicky a legračně je nejlepší cesta k tomu, aby jejich přestavení byla nekonečně nudná a aby se nikdo nesmál,“ říká Václav Havel. Podle mnohých divadelních kritiků zahájila Zahradní slavnost etapu českého absurdního divadla. Absurdní interpretace má širší rozměr než interpretace tragická. Zlo klasické tragédie diváka jistě vzruší, ale zároveň mu dovolí, aby se v této podobě stalo jeho otevřeným nepřítelem. Absurdní divadlo se v námětech i ve fabuli zaměřuje na všední děje v podobě jakoby epizodických příhod. Nevnáší historii do současnosti, ale současnost historizuje. Je analytické, chladně diagnozující a zásadně neposkytuje řešení. Pro vyjádření absurdity života volí autor Zahradní slavnosti specifické výrazové prostředky, hlavně opakování frází, často používá výroky a slogany a některé repliky i ve slovenštině a ruštině.

Odkaz na hru ZAHRADNÍ SLAVNOST

Stáhnout orginální článek

Petr Veber, Hospodářské noviny, 4. listopadu 2009

Pro Japonce to byla novinka – Slezské divadlo Opava vůbec poprvé seznámilo tamní publikum se Smetanovou operou Dalibor. Během desetidenního zájezdu, z něhož se včera soubor vrátil, tak rozšířilo spektrum exportované české hudby.

Dirigent Jan Snítil navázal na své hudebně propracované a opravdovostí prodchnuté tuzemské nastudování. Prvním Daliborem a Miladou v moderním divadle v Tokorozawě v tokijské aglomeraci byli tenorista Michal Pavel Vojta se sopranistkou Terezou Slupskou. Oni i Katarína Jorda Kramolišová, Andrij Škurhan a další sólisté zpívali pak ještě v Tokiu při operním galakoncertě, v jehož programu vedle árií z italských oper odvážně figurovaly scény z Dalibora, Prodané nevěsty a Tajemství.

Japonci mají už po léta v oblibě evropskou hudbu, především symfonický repertoár. Operní tvorba „přicházela“ do Japonska následně a jen postupně, navíc pouze ta nejznámější. K úspěchu, který u nich teď Smetana měl, přispěly i titulky v japonštině. Romantická opera o vězněném rytíři milujícím hru na housle, který přes pomoc ženy, jež za ním pronikne v převleku za chlapce, nakonec prohrává mocenský boj s králem, má dramatický patos přesahující pouhý národní rámec. Je navíc plná skvělé hudby odpovídající dobové moderní tvorbě. Přesto se zatím příliš nedařilo přesvědčit zahraniční pořadatele, aby právě o Dalibora rozšířili český repertoár. A tak v Japonsku nakonec šlo o nekomerční, až idealisticky realizovaný projekt přispívající k česko-japonské kulturní vzájemnosti. Ve Smetanově díle spoluúčinkovali členové a členky místního sboru a tokijského sboru Wadachi, kteří se na tuto událost připravovali dva roky.

Opavská opera ovšem drží i jiný primát – byla na evropském kontinentu prvním souborem, který s nejaponskými pěvci a v japonštině předloni nastudoval operu Júzuru, již klasické dílo evropsky zakotvené moderní japonské hudby. Bylo logické, že nyní přijel i s touto inscenací. Júzuru, kterou Japonci vcelku znají, zazněla pod Snítilovou taktovkou v několika městech, s Kramolišovou a Vojtou v hlavních rolích a za účasti japonského dětského sboru.

Japonci mají už po léta v oblibě evropskou hudbu, především symfonický repertoár. Ale operní tvorba „přicházela“ do Japonska následně a jen postupně, navíc pouze ta nejznámější.

Odkaz na hru Dalibor

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 3. listopadu 2009

Opava / Zahradní slavnost Václava Havla Zahradní slavnost premiérově uvede Slezské divadlo v neděli 8. listopadu v 19 hodin. Činoherní soubor se představí v režii hostujícího Rudolfa Tesáčka, v dramaturgii domácí Blanky Fišerové a na scéně hostujícího Alberta Pražáka. Divadlo se tak připojí k oslavám výročí dvaceti let, které uplynou od sametové revoluce. V rámci oslav města bude inscenace odehrána také při slavnostním večeru v neděli 22. listopadu.

Odkaz na hru ZAHRADNÍ SLAVNOST

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 3. listopadu 2009

Opava / Zahradní slavnost Václava Havla Zahradní slavnost premiérově uvede Slezské divadlo v neděli 8. listopadu v 19 hodin. Činoherní soubor se představí v režii hostujícího Rudolfa Tesáčka, v dramaturgii domácí Blanky Fišerové a na scéně hostujícího Alberta Pražáka. Divadlo se tak připojí k oslavám výročí dvaceti let, které uplynou od sametové revoluce. V rámci oslav města bude inscenace odehrána také při slavnostním večeru v neděli 22. listopadu.

Odkaz na hru ZAHRADNÍ SLAVNOST

Stáhnout orginální článek

Jitka Hrušková, Deník, 2. listopadu 2009

„Zpívali jsme pro více než dvacet tisíc lidí a posluchači byli úžasní. Byli jsme pro ně i atrakcí, stejně jako oni pro nás,“ říká sopranistka Tereza Kavecká.

Opava / Všechno pěkné jednou končí a část operního souboru Slezského divadla se před několika dny vrátila z osmidenní návštěvy Číny. Spolu s francouzským, bavorským, polským, rakouským, belgickým, norským, švédským a argentinským souborem vystoupili opavští umělci na prestižním mezinárodním hudebním festivalu. Nabídli písně Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, ukázky folkloru a dvě čínské skladby v originále.

„Dvoudenní příprava před začátkem byla hodně tvrdá, ale vyplatila se nám. Jako jediný evropský soubor jsme vystoupili už na zahajovacím koncertu, což byla pocta. V hale bylo zhruba 30 000 lidí a při ukázkách moravského folkloru spontánně tleskali do rytmu,“ vzpomíná šéf operního ansámblu Damiano Binetti, který si popovídal i s čínským ministrem kultury.

Pro sólistku Terezu Kaveckou byla prý návštěva Číny zážitkem na celý život. Nemůže si vynachválit dokonalé zázemí i vřelé přijetí. „Zpívali jsme pro více než 20 000 lidí a posluchači byli úžasní. Nejsou na Evropany zvyklí a tak jsme pro ně byli atrakcí, stejně jako oni pro nás,“ říká sopranistka Kavecká. Její kolegyně Zdenka Mervová je podobně nadšená.
„Ještě jsem se duševně úplně nevrátila. Bylo to úžasné a zajímavé je též srovnání jejich a našeho stylu. Číňané jsou nesmírně vycepovaní a všechno mají předem jasné. Tomu odpovídá výsledek. Festival jsme zahajovali jako jediní Evropané a návštěvníci si nás neustále fotili,“ prozrazuje Zdenka Mervová.

Ve volných chvílích si Opavané prohlédli pekingské Staré město, historické církevní stavby i botanickou zahradu. Letošní pozvánka na čínský mezinárodní hudební festival byla sice první, ale možná ne poslední.

Stáhnout orginální článek

Jitka Hrušková, Deník, 26. října 2009

Opava/ Operní soubor Slezského divadla uvedl před týdnem v premiéře vánoční operu Jaroslava Křičky s názvem České jesličky. Libretisté jan Porta a Bohuš Stejskal v ní čerpali hlavně z lidových her a koled.

Děj tvoří obecně známé biblické příběhy od vyhnání Adama a Evy z ráje přes zaslíbení Marie tesaři Josefovi a zvěstování archanděla Gavriela o jejím zvolení matkou Spasitele, cestu dvojice do Betléma, zrození Ježíška, putování Tří králů, vraždění neviňátek až po proroctví o Spasiteli – vykupiteli lidstva. České jesličky nejsou operou v běžném slova smyslu, ale spíše pásmem lidových vánočních her, spojených orchestrálními mezihrami.

V režii Jany Andělové-Pletichové vystupuje na scéně Jaroslav Milfajta a v kostýmech Romana

Odkaz na hru ČESKÉ JESLIČKY

Stáhnout orginální článek

Hláska, číslo 9, říjen 2009

Deset let tančil v Národním divadle a pracoval s několika choreografy světového formátu. Dnes už pátým rokem vede balet opavské opery. Obě loňská taneční představení přinesla opavskému baletu velký divácký úspěch, a tak jeho přínos ocenili letos v září zástupci opavských kulturních institucí cenou Opavská Thálie.

Taneční zkušenosti Martina Tomsy (41) vzbuzují úctu. Pracoval pod jedním z nejzajímavějších choreografů 20. století Mauricem Bejártem, tančil v choreografiích české špičky Jiřího Kyliána. Procestoval řadu zemí a pozvali si jej jako pedagoga i do Japonska. Muž, který na jaro příštího roku připravuje ve Slezském divadle rockový balet, však v dětství vůbec netušil, že se jeho život bude ubírat cestou klasického tance.

Až do svých patnácti let karvinský rodák o tanec nezavadil. „Chtěl jsem být nejdřív vojenský pilot a studovat v Košicích. Ukázalo se ale, že nemám tak dobré oči, jak po pilotech požadovali,“ vypráví. „Pak jsem chtěl jít na herectví. Líbili se mi akční hrdinové, jako Zorro mstitel, a chtěl jsem dělat to, co dělali ve filmech oni,“ pokračuje. Jenže v roce, kdy končil základní školu, se herecký ročník na ostravské konzervatoři neotvíral. „Otvíral se jen ročník baletní. Dělaly se tam zkoušky na klasický akademický tanec. A táta mi řekl, ať to zkusím, že aspoň budu na konzervatoři a pak se už k herectví nějak dostanu,“ říká.

Na přijímací zkoušky vyrazil bez taneční průpravy. O hudební a pohybové vlohy se ale nemusel bát. „Hrál jsem šest let na housle a dělal jsem judo. Takže pohybově jsem byl připravený: rovnováha, orientace v prostoru, koordinace. Přišel jsem na talentovky, tam miliony hole, a já s tátou v riflích a tílku. Na sál jsem přišel samozřejmě v červených trenýrkách a bílém tílku, takže se komise pobavila,“ usmívá se (červené trenýrky a bílé tílko byly tehdy součástí povinné školní výbavy pro tělocvik). Komise si vyzkoušela, jak vnímá hudbu, rytmus a jak se dokáže pohybovat a přijala ho.

Baletní dřina jej začala brzy bavit. Pod vedením pedagoga Jiřího Dužího brzy opustil myšlenky na přechod k hercům a zůstaly mu bojová umění a tanec. Patřil k výrazným studentům a jeho cesta na nejlepší česká prkna byla zcela přímá. „Ve čtvrtém ročníku za mnou přišly spolužačky, že na fermanu visí, že Národní divadlo dělá konkurz. Říkali mi: tak běž. Šel jsem tam a ještě ten den si mě tehdejší šéf baletu Jiří Němeček zavolal, že jsem přijat,“ pokračuje. Jeho výkon musel být přesvědčivý, protože se o výsledku dozvěděl dříve než ostatní uchazeči z obvyklého přijímacího dopisu. „Byl jsem nehorázně šťastný. Byl jsem tam mezi všemi osobnostmi tehdejšího baletního světa,“ popisuje tehdejší pocity.

Kromě zkušeností s domácí špičkou a s moderním tancem se jeho taneční kroky protnuly i s choreografickými esy, jako byl například legendární Francouz Maurice Bejárt. Choreograf, který výrazně ovlivnil celý světový balet. Maurice Bejárt, který kdysi připravoval v Praze přeestavení Bolero, si Martina Tomsu vybral jako jednoho ze šesti tanečníků, kteří měli doplnit jeho kmenový soubor.

„Práce s ním byla velmi bohorodá. Tam jsem pochopil, jak se má jednat s lidmi. On z nich vyždímal všechno, a přitom nemusel na nikoho křičet. Byl věcný, konkrétní, mluvil potichu a velmi podrobně vysvětloval nejen to, co lidé mají dělat, ale především proč to mají dělat. Vysvětloval i ty nejmenší detaily. Neříkal jen: tady mávneš rukou. On vysvětloval i to, proč mají mávnout. Navíc byl otevřený, když někdo jeho nápad dokázal posunout ještě dál,“ vzpomíná na baletní veličinu. „Nešlo jen o spolupráci na krocích, na choreografii, ale i to psychicky se naladit na stejnou notu. Pak se z toho dá vytvořit krásné divadlo,“ dodává.

Jako památku na práci s Bejártem dostal taneční boty, kterým tehdy říkaly bejártovky. „To byly boty, jaké tehdy u nás vůbec nebyly. A dodneška říkám baletním piškotům bejártovky,“ vypráví.
V roce 1990 se stal šéfem baletu Národního divadla Vlastimil Harapes a Martin Tomsa pod jeho vedením strávil několik tanečních let. „Pro mě je to období hodně spojené se zájezdy po Evropě. Vlastimil Harapes byl autoritativní člověk, ale byl i společenský. Byl to bavič, rád povídal a dělal si legraci,“ říká.

Během let v Národním divadle získal první mezinárodní pedagogické zkušenosti, když jako sólista a pedagog připravoval tanečníky Hiraku balet pro představení Sen noci svatojánské v Japonsku nedaleko Tokia. Japonští divadelníci si jej vybrali na základě jeho tanečních vystoupení. Byla to pro něj první velká samostatná cesta, která však mohla skončit už pár minut po příletu do Tokia. Po příletu totiž zjistil, že je bez bagáže a i jeho průvodce nebyl v celé hale k nalezení. Průvodce dorazil vinou tokijské dopravní zácpy o hodinu a půl později, Martina Tomsu uklidnil, že opožděná zavazadla jsou zcela běžná a dorazí později.

„Každý den byly tréninky, zkoušky na představení Sen noci svatojánské. Já jsem se učil svůj part a přitom pedagogicky vedl i ostatní členy toho souboru. Japonští tanečníci jsou nesmírně disciplinovaní. Neremcaj a dlouho vydrží být koncentrovaní. Také to jsou pracanti, kteří vydrží, dokud člověk neřekne, aby si dali pauzu,“ popisuje zkušenosti. Pobyt zúročil představením před několikrát vyprodaným divadlem.

V Japonsku navštívil i místní dojo, které bylo zaměřeno na kendo (bojové umění s bambusovým mečem). Zacvičil si s žáky bojové školy, sklidil několik pochvalných komentářů k jeho pohybovým dovednostem. Martin Tomsa se bojovým uměním věnuje už 12 let. Začínal judem, a pak si zkusil ještě karate, aikido či musado. Nakonec natrvalo zakotvil u stylu, kterému se lidově říká ninjutsu (bojové umění ninjů), který ho oslovil svým reálným pojetím. V nindžutsu je držitelem druhého danu.
Po deseti letech pobytu v Praze se Martin Tomsa chtěl vrátit do rodného kraje. Tančil dál v prestižním zájezdovém baletu Roberta Balogha jako tanečník demi-charakterních rolí a čekala ho představení po celé Evropě. Krátce působil v Ostravě, založil zde taneční skupinu, učil na místní umělecké škole, ale pak dostal nabídku z Opavy spojenou nejen s tančením, ale i baletním vedením. To pro něj byla lákavá kombinace a v Opavě zakotvil.

Nejdříve připravil balet na téma Biblické písně, poté připravil Marnou opatrnost. Představení bylo zdařilé a noviny začaly psát o znovuzrození opavského baletu. Loni diváky Slezského divadla zaujalo představení Radůz a Machulena a představení Carmen. Premiéra Carmen zapůsobila i na jinak opatrného ředitele Slezského divadla Jindřicha Paskera, který Tomsu ihned požádal o další taneční představení pro novou sezonu. Tou bude rockový balet Kladivo na čarodějnici. Půjde o světovou premiéru, která vypráví příběh mladé italské dívky a německého biskupa jejichž láska rozkvetla v renesančním Římě a skončila při honu na čarodějnice v Heidelbergu. „Věřím, že to bude představení, které osloví jak mladé diváky do třiceti let, tak i ty starší třeba nad sedmdesát,“ věří Martin Tomsa. Průlomový počin bude mít premiéru v březnu příštího roku. A největší praovní přání Martina Tomsy? „Můj sen byl a je, aby se stal z opavského baletu plnohodnotný samostatný soubor, se kterým by se dala dělat i velká představení,“ říká.

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 20. října 2009

Na premiéru Českých jesliček na opavském jevišti před čtyřiceti lety stále dojatě vzpomínají diváci i účinkující.

Podle pedagožky a tehdejší hostující členky operního souboru Marcely Minksové byla nálada v hledišti i na jevišti nepopsatelná. „Poprvé po dvaceti letech se mohly veřejně a ještě k tomu na jevišti zpívat duchovní texty a koledy. Všichni jsme byli dojati a nadšeni,“ vzpomíná Minksová, která pro svou drobnou postavu a jasný soprán zpívala také některé dětské role, včetně zázračně uzdraveného kovářova dítěte. Divadlo bylo podle ní vždy zcela vyprodané, při každém představení byly dvě lóže zadány pro duchovní a jeptišky. Uvedení vánoční opery na opavském jevišti bylo plánováno ještě v uvolněné atmosféře „Pražského jara 1968“ a podařilo se ji realizovat doslova za pět minut dvanáct, před nástupem tvrdé normalizace.

Odkaz na hru ČESKÉ JESLIČKY

Stáhnout orginální článek

Milena Křístková, Region Opavsko, 20. října 2009

Opava/Zdánlivě v předstihu, avšak s úspěchem uvedlo Slezské divadlo v Opavě „vánoční operu“ Jaroslav Křičky České jesličky. Obecně známé biblické příběhy v novém zpracování se setkávají u publika s příznivým ohlasem.

Zásluhu na úspěchu vánoční opery mají v Opavě nejen sólisté operního souboru, ale především sbor, který odvádí vynikající výkony jak v hromadných scénách, tak i v řadě drobných, nicméně velmi důležitých rolí. Ze sólistů se kromě Terezy Kavecké či Zdenky Mervové jako Marie, Vovkova Josefa nebo Soósova Simeona a Kaplova Herodese při premiéře zaskvěly Ilona Kaplová a Šárka Maršálová. Potlesk si hlavně v epilogu zasloužili členové baletu v choreografii Martina Tomsy, po celou dobu inscenace pak byl neodolatelný Zdeněk Jorda v roli Pokušitele.

Diváky oslovilo především druhé a třetí dějství, na čemž měli nemalou zásluhu ti nejmenší zpěváci – hostující členové dětských pěveckých sborů Domino a Cvrčci. Na představení je jako vždy skvěle připravila sbormistryně Ivana Kleinová. Dětské výkony dodaly inscenaci na přesvědčivosti a podmanivosti, podobně jako scéna a kostýmy dalších hostů, Jaroslava Milfajta a Romana Šolce. Návrhy obou vycházely z jednoduchosti lidových staveb, solitérů a oděvů i z přírodních materiálů, jako je dřevo, papír nebo len. Potlesk nejen při závěrečné oponě zaslouženě patřil také skvělé režii Jany Andělové-Pletichové, dirigentu Janu Snítilovi a členům orchestru Slezského divadla.

Valašský rodák Jaroslav Křička se při tvorbě Českých jesliček opíral o libreto Jana Porta a Bohuše Stejskala. Autoři čerpali jak ze své inscenace dramatického pásma České pašije ve vinohradském divadle, tak z lidových her a koled. Vánočně laděná opera měla svou premiéru 15. ledna 1949 ve Státní opeře Praha, v Opavě pak v letech 1969 a 1990.

Odkaz na hru ČESKÉ JESLIČKY

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 20. října 2009

Opava, Japonsko, Čína

Doslova na cestách bychom v těchto dnech zastihli sólisty i celý sbor opery Slezského divadla. Část vyrazila do Japonska, další část zase do Číny.

O víkendu vyrazili opavští pěvci šířit slávu Slezského divadla i svůj vlastní um daleko za hranice. První část, vedená dirigentem Janem Snítilem, odletěla do Japonska, kde pěvci několikrát uvedou národní japonskou operu Yuzuru v původním znění. Skupina navíc představí japonským divákům operu Dalibor a v koncertním vystoupení uvede další ukázky svého umění.
Druhá skupina, vedená šéfem opery Damianem Binettim, přijala pozvání, aby hostovala na festivalu v jihočínském Naaningu. „Kromě sboru s námi budou vystupovat také sólistky opery Tereza Kavecká, Zdenka Mervová a Šárka Maršálová. Uvedeme moravské písně, úpravy Dvořáka a Janáčka,“ prozradil před odletem Binetti.

Stáhnout orginální článek