Slezské divadlo Opava

Přeskočit na navigaci

Webová prezentace Slezského divadla v Opavě

Archiv pro 2. 2011

Druzí ve světě, první v Evropě

Region, Naďa Satková, 23. 10. 2007

Opava – Z útrob budovy Slezského divadla se linuly neobvyklé vůně, mohli jsme obdivovat precizně vyrobené předměty a fotografie s tématikou vzdálené země, lidé byli milí a nešetřili poklonami. Pokora a přívětivost navštívila unikátní premiéru opery Yuzuru, která se konala v neděli 14. října večer. Česká republika se stala teprve druhou zemí ve světě (po Mexiku) a první v Evropě, kde tradiční japonskou operu v originále zpívali nejaponští pěvci.

Slavnostní večer zahájilo uvítání vzácných hostů – do hlediště zasedli zástupci Česko-japonské společnosti, Moravskoslezského kraje a města Opavy, japonský velvyslanec, ředitel Národního divadla v Praze a řada hudebních kritiků. Všichni byli zvědaví, jak si Opavané s japonským národním dílem poradili. Někteří diváci se vypravili přímo z Japonska, neváhali obětovat čas ani peníze a nenechali si tuto jedinečnou příležitost proklouznout mezi prsty.

Oficiální část programu pokračovala předáním Ocenění za rozvoj zahraničních vztahů statutárního města Opavy. Cenu obdrželi Masako Nakajima, jedna z iniciátorek Japonských kulturních dnů v Opavě, a Tokio Kenneth Ohska, režisér opery Yuzuru.

Potom už nás čekal pohádkový příběh
o čisté lásce, z něhož jsme si mohli vzít poučení, že ryzí cit a touha po penězích se k sobě vůbec nehodí. Jazyková i pěvecká náročnost ležela na bedrech Kataríny Jorda Kramolišové a Michala Vojty. Velký úkol zvládli na výbornou. Bylo zřejmé, že se nejen zdárně poprali se zapeklitými japonskými slovíčky, ale že přesně vědí, o čem zpívají, protože vynikající zpěv doprovázeli přesvědčivým hereckým výrazem.

Diváci měli orientaci v příběhu ulehčenou díky titulkovacímu zařízení. Tato novinka se osvědčila a mohla být využívána také u jiných inscenací. Posluchači se v ději neztráceli, naopak přesně věděli, co se na jevišti odehrává. Ti, kdo čekali nápadnější jinakost japonské hudby, se nakonec přesvědčili, že síla hudby má univerzální platnost. Přesto představuje opera Yuzuru ( jsou pod ní podepsáni autoři Kouma Dan a Junji Kinoshita) dílo neobvyklé. Obešla se bez „tradičních“ operních manýr jako velkých sborových výstupů a meziherních tanečních výstupů. Nečekalo se na potlesk po každé árii, děj plynul téměř bez přerušení, nic tak nerušilo divácké soustředění.

Uvedení opery Yuzuru v Česku se jevilo jako nesplnitelný úkol předem odsouzený k zániku, inscenátoři však dokázali, že se pochybovači mýlili. Můžeme být hrdí na to, že právě Opava je místem, kde se tento smělý projekt mohl uskutečnit.

Do Slezského divadla se po prázdninách vrací dílo E. E. Schmitta

Deník, Andrea Sedláčková, 3. 10. 2007

Dramatické dílo Erica-Emmanuela Schmitta bylo opavským divákům představeno nejen v rámci Bezručovy Opavy, kdy zde hostující soubor divadla Miriam uvedl Návštěvníka.

Činohra Slezského divadla již na sklonku uplynulé sezony v premiéře jevištně ztvárnila autorovo další dílo Hotel mezi dvěma světy.

Po prázdninové přestávce se repríza této inscenace uskuteční dnes od devatenácti hodin v prostorách Slezského divadla. Láska, nehoda, smrt – zlomové okamžiky lidského bytí, které mohou posunout, pozměnit či zcela převrátit dosavadní žebříčky hodnot.

Metafory, skrývající v sobě ohromnou sílu, probouzející v každém z nás člověka,
opravdového člověka, jenž je takto s to nahlédnout na samé nitro své duše a nalézt cestu vedoucí k sebepoznání a sebehodnocení. A skrze sebe objevit druhého člověka, být schopen se pro něj obětovat, svému lidskému bytí dát vyšší, transcendentální rozměr.

Nadčasovost témat, na hranici filozofických disputací, směřující k základním otázkám po smyslu naší existence.

I takto lze vnímat hru nejúspěšnějšího současného francouzského literáta Erica-Emmanuela Schmitta Hotel mezi dvěma světy. K režii byla pohostinsky přizvána a vůbec poprvé se opavskému publiku představila osobnost Oxany Smilkové, která je uznávána nejen v evropském, ale i americkém kontextu.

Češi se na rozdíl od Japonců rychle vzdávají, říká japonská korepetitorka Masako Nakajima

Deník, Jitka Hrušková, 22. 9. 2007

Kdo je Masako Nakajima?

Narodila se 31.1. 1954 v Tokiu. Po absolvování vysoké hudební umělecké školy v oboru klavír byla tři roky stážistkou na pražské AMU. Pak se vrátila do Tokia, kde koncertovala a vyučovala hře na klavír. V roce 2001 se znovu vrátila do Česka. Jako korepetitorka působila dva roky na pražském Hudebním gymnáziu Jana Nerudy, rok v operním souboru ostravského Národního divadla moravskoslezského a poslední dva roky tráví rovněž jako korepetitorka ve Slezském divadle. Kromě toho koncertuje v různých komorních souborech a vyučuje japonštinu na Ostravské univerzitě. S manželem Janem Snítilem má dvacetiletou dceru Seinu Františku.

(Opava) V operním souboru Slezského divadla působí už druhým rokem jako korepetitorka drobná japonská klavíristka. Je manželkou dirigenta divadelního orchestru Jana Snítila a v současné době připravuje s operním souborem nastudování japonské opery Yuzuru v originále.

S hudbou jste se přátelila již jako dítě?

U nás doma zněla hodně často, ale jen z gramofonu. Hlavně tatínek, jehož maminka byla klavíristkou, měl rád japonská i světová díla. Měli jsme klavír, takže jsem na něj brnkala už jako malá. Víc mě lákaly housle, ale ty jsme doma neměli a koupit je nebylo pro mé rodiče v té době možné. Proto jsem zůstala u klavíru.

Tehdy vás asi nenapadlo, jak daleko se jeho prostřednictvím dostanete.

Původně určitě ne, ale když jsem ještě během studia v Japonsku poznala českého profesora Jana Panenku, pochopila jsem, co chci. Naše setkání vyvolalo můj zájem o studium hudby přímo u něj v Praze. Vůbec jsem přitom netušila, co to znamená.

Byly nějaké problémy?

Obrovské. Dostat se ze západní země ke studiu na pražskou AMU bylo v socialistickém Československu pro cizince tehdy hodně složité. Pokud nedostal stipendium, nemohl legálně studovat. Na vyřízení jsem čekala dlouhé dva roky, během kterých jsem musela vypisovat řadu žádostí i dotazníků a shánět spoustu razítek. Nakonec se to podařilo a československá ambasáda mi sdělila, že mohu vyjet.

Asi to byl osud, protože jste v Československu kromě hudby našla i manžela.

Poznala jsem ho přes jeho sestru, která u profesora Panenky také studovala. Já jsem zkraje o známost žádný velký zájem neměla. Ale když se tak moc snažil a neustále mě někam zval, dala jsem si nakonec říci.

Zval vás domů na sbírku motýlů?

To ne, zval mě na výlety do hor a mě potom už žádná vhodná výmluva nenapadla, protože mám hory také ráda. Naše známost začala putováním přírodou a skončila svatbou. I teď si občas na nějaký výšlap zajdeme.

Hory jste musela znát už z Japonska.

Znám a dobře. V naší zemi je jich spousta a bývají o hodně vyšší než české. Vzdáleně možná připomínají slovenské Tatry. Chodívala jsem do nich s kamarádkou pokaždé, když jsem měla čas, ale moc ho nebylo.

Vaše manželství bylo dost zvláštní, protože jste po svatbě žili každý jinde.

Vzali jsme se v roce 1986, když byl manžel dirigentem v Liberci. Letní divadelní prázdniny pak trávíval v Japonsku a já jsem za ním přijížděla zhruba na šest týdnů zase hlavně v zimě. Osamělá jsem se necítila, protože se nám narodila dcera, o kterou jsem se doma u rodičů starala.

Je také hudebnice?

Studovala zpěv na opavské církevní střední varhanické škole a hraje dobře na klavír. Zpěvu se však profesně věnovat nechce, zajímají ji jazyky a také práce u divadla. Proto se vrací zpátky do Japonska, kde bude studovat hlavně ruštinu. Odjakživa se zajímala o ruskou kulturu a uvažuje o tom, že by se po vystudování pokusila dělat v divadle obor, ve kterém jazykové schopnosti využije.

Jaký je rozdíl mezi japonským a českým divadlem?

Budu hovořit o opeře. V Japonsku není takový systém jako v Česku a japonská divadla se zaměřují především na hostující operní soubory, hlavně z Evropy nebo z Ameriky. V posledním desetiletí zažívá Japonsko něco jako „operní boom“ a přijíždí tam daleko víc zahraničních souborů než dříve. Také japonská společnost Nikika sdružuje operní pěvce a občas nějaká představení s pozvaným orchestrem pořádá.

V Japonsku jsou určitě i tradiční divadla.

Jsou dvě a působí jen v Tokiu. První se nazývá Kabuki a představení v něm probíhají tak, že hudebníci v pozadí hrají na tradiční nástroje a zpívají, kdežto krojovaní herci v popředí vyjadřují děj pohyby, mimikou, řečí a tancem. Druhé divadlo se nazývá Nó a zaměřuje se na tragédie, doplňované komickými vložkami Kjógen. Stylizované je daleko víc než Kabuki. Herci vystupují v maskách, a proto nemohou uplatnit mimiku, jejich pohyby jsou pomalé a symbolické Herecké povolání se v těchto souborech dědí v rodinách. Právě Kjógen studuje brněnský soubor Nagomi a přijede s ním 15. října do opavského Slezského divadla.

V Opavě bude ukázek japonské kultury v říjnu víc. Opavské divadlo chystá inscenaci japonské opery Yuzuru, na které se vy sama dost výrazně podílíte.

Dílo znám už z Tokia, a proto mohu při jeho nastudování pomáhat. Je to hodně náročné a už si připadám jako polovina agentury. Jde o japonskou operu s evropskými prvky, trochu připomínající Madame Butterfly. Účinkující budou oblečeni do typicky japonských kostýmů a japonské kultuře bude odpovídat i scéna.

Co všechno musíte opavské pěvce učit?

Hlavně intonaci, výslovnost a význam slov, protože budou zpívat v originále. Překlad do češtiny by pro obrovský rozdíl mezi češtinou a japonštinou nebyl možný. Pro lepší pochopení rolí jim také přibližuji typickou japonskou mentalitu. Jejich úkol je hodně náročný hlavně na paměť, a musím říci, že jim to jde lépe, než jsem očekávala.

Rozdíl v řeči nebude mezi oběma zeměmi jediný.

Obě kultury jsou pochopitelně rozdílné. Japonci si hodně potrpí na slušnost a všechno se snaží říkat zaobaleně. Hovořit takříkajíc „natvrdo“ považují za nezdvořilé. Češi to tak nevnímají a bývají i veselejší a spontánnější. Mám také pocit, že se, na rozdíl od Japonců, při prvních nezdarech zbytečně rychle vzdávají. Možná je to tím, že Japonsko bylo vždycky samostatné, kdežto Česko bývalo po různými nadvládami.

Tokio i Opava mají společné sakury v ulicích a možná i podobné obchody, ale tím to asi končí. Kde je teď pro vás to pravé „doma“?

Už jsem to přestala rozlišovat. V Japonsku se cítím být víc schovaná v davu, kdežto v Česku jako Japonka budím trochu pozornost. V Opavě jsem si už našla několik přátel, se kterými se cítím dobře, a moc se mi líbí úroveň divadelního orchestru, který má řadu vyloženě citlivých hudebníků. Chodívám se dívat hlavně na operu, které rozumím. Na činohru přicházím málokdy, protože tak dobře češtině ještě nerozumím.

Počítáte s tím, že v Česku zůstanete natrvalo?

Tuhle otázku zatím vyřešenou nemám. Dcera bude studovat v Japonsku a mí rodiče už také stárnou, takže do Japonska určitě pojedu. A protože jsem se seznámila s několika dobrými českými pěvci i hudebníky, ráda bych jim umožnila vystoupení v Japonsku. V tomto směru mám dost zkušeností a ráda pomohu dobré věci. Počítám však i s pobytem v Česku.

Petr Vaněk opět exceluje ve hře Natěrač

Region, (sea), 18. 9. 2007

Opava – Milostný mnohoúhelník, žárlivost, touha po pomstě ve spojení s příběhem malého herce, který po ničem jiném neprahne více než po slávě v záři reflektorů. Takový je natěrač Donalda Churchilla, nová inscenace opavského Slezského divadla.

Pro uměleckého šéfa a režiséra v jedné osobě Zdeňka Černína se klasická situační komedie opětovně stala prostředkem k prosazení složky herecké. Hostující Petr Vaněk, v ústřední roli natěrače Waltera, i tentokráte v přirozeném a spontánně se variujícím hereckém výrazu vykresluje charakter malého človíčka toužícího po splnění svých velkých snů. Nabízí se mu jedinečná příležitost vytvořit roli podváděného manžela, kde může uplatnit svůj rádoby umělecký potenciál. Expresivně-patetická gesta a nezměrné Waltrovo přání alespoň jednou v životě stát na výsluní. Groteskní figurka, jež vzniká, v sobě slučuje herce i režiséra, prahnoucího po zinscenování každičkého detailu situace. Vaněk i tentokráte, při premiérovém představení 9. září v případě postesknutí si nad svým těžkým údělem, údělem herce, využil široké palety svých improvizačních schopností. Sekundující Ivana Lebedová (Marcia) se brzy přenesla přes počáteční stísněnost výrazu. Záchvaty čisté beznaděje mísící se s marnou snahou si navzdory trapnosti situace zachovat dekorum, korespondující s jejím společenským postavením. Zejména tyto aspekty ji posouvají do zcela jiné roviny : hysterie. Ta byla určující také pro Jane, kterou ztvárňuje Marta Ondráčková, nicméně té se nepodařilo, jako její herecky zkušenější kolegyni, ve vypjatých scénách zůstat v projevu přirozenou a nesklouznout k poloze patosu.

Výtvarného řešení inscenace se i tentokrát ujal Jan Dušek, umocňující scénografickým řešením prostoru, barvami (temné odstíny modré a žluté na stěnách) i volbou kostýmů zasazení příběhu do současnosti. Navíc v detailech (spodní prádlo) zdůrazňující společenské rozvrstvení postav, zpětně odkazujících k samotnému žánru díla. Inscenace Natěrač, slučující v sobě jazykový humor i komiku hereckého projevu, má vysoký potenciál oslovit publikum všech věkových vrstev.

Vstup do nové sezony Slezského divadla je natřený těmi zprávnými barvami

Deník, Jitka Hrušková, 13. 9. 2007

Návštěvníci Slezského divadla přivítali v neděli 9. září ve zcela zaplněném hledišti premiérového Natěrače. Režisér Zdeněk Černín mu vybral herce, kteří by se autorovi určitě zamlouvali. Komedie britského dramatika Donalda Churchilla má totiž pouze jeden cíl, a to pobavit. Rozesmáté opavské publikum ocenilo dobře napsané dialogy i jejich interprety. Hostující Petr Vaněk jako herec Walter, vydělávající si malováním bytů stojí oběma nohama pevně na své parketě. Využívá i zkušeností z podobných typů svých dřívějších komedií jednoho herce. Zcela hladce přechází z civilního malíře-natěrače do šmíráckého patosu špatného herce a občas přitom zabíhá až do grotesky. Hraje doslova celým tělem a jednotlivé kreace jsou potěšující na pohled i na poslech.

Skvělou protihráčkou je Ivana Lebedová v roli nevěrné paničky Marcie. Také pro ni je typ postavy důvěrně osahaný z dřívějších titulů. Nabízí pohled do duše znuděné a manželem dost zanedbávané blondýny, děsící se přibývajících let. Jako nepříliš bystrá mondéna tráví své dny ve stylu lehkého života bytí, kterým spokojeně proplouvá. Setkání s tvrdou realitou řeší podle potřeby směsí koketérie a hysterie. Ivana Lebedová dává Marcii všechny typické ženské zbraně i znalost jejich ovládání. Mezi oběma představiteli je cítit jiskření, které se přenáší do publika. To na premiéře reagovalo potlesky na otevřené scéně, což v činohře zatím běžné nebývá.

Podváděnou manželku Jane si evidentně vychutnala Marta Ondráčková s dobře odhadnutou suverenitou uražené ženy, vědomé si vlastních možností k pomstě. Na starší sokyni vyrukuje s celým arsenálem, kterým ji příroda obdařila, a není ho málo. Kromě nesporně živočišného vzhledu disponuje i nádherným hlasem s dokonalou dikcí, která diváky bere za srdce. Perfektně znějící hlas je její silnou stránkou už proto, že tato schopnost poslední dobou mizí nejenom z jeviště. Autor jí sice neposkytl tolik příležitosti jako oběma kolegům, ale ty, kterými disponuje, využívá beze zbytku. Je velmi slibnou posilou dámské části opavského ansáblu a snad ho brzy neopustí. V epizodní postavě Marciina manžela se jako pravý divadelní principál objevuje sám ředitel Jindřich Pasker. Vtipně řešená scéna Jana Duška dává inscenaci pro tři herce potřebný komorní prostor, ve kterém se neztrácejí. Natěrač je komedie, která bude v letošní sezoně divácky určitě velmi oblíbená, a ideální využití najde i pro zájezdová představení.

Opavská Thálie za loňskou sezonu má laureáty

Deník, Jitka Hrušková, 12. 9. 2007

Ve Slezském divadle byly v neděli 9. září před premiérou komedie Natěrač slavnostně předány ceny Opavská Thálie za nejlepší výkony v minulé divadelní sezoně. Z činohry ji převzala Ivana Lebedová za výrazný herecký projev nerozhodnosti i síly panovnice, za uvolněný projev s úspornými pohyby při dokonalém ztvárnění královny Alžběty v dramatu Marie Stuartovna i za řadu předchozích výrazných rolí. Z operního souboru ji získal ukrajinský barytonista Andrij Shkurhan za plné využití své zralé umělecké dispozice, za dokonalou znalost postavy hraběte Luny i za osobitý příspěvek se zvýrazněnou dramatičností v inscenaci Trubadúr.

S průběhem třetího ročníku byli spokojeni také manželé Klazarovi, bez kterých by Opavská Thálie nevznikla, a sponzorsky se opět podílela Česká spořitelna.

Během přebírání ceny zdobilo Shkurhanovo sako už několik medailí. „ U vás se to nedělá, ale u ná je zvykem, že člověk, který přijímá nějakou cenu, má ty předchozí připnuté na oblečení. Mám už několik cen, ale Opavská Thálie je mou první, získanou v Česku. Jsem nesmírně šťastný, že jsem ji dostal a moc si jí považuji. Je pro mě hodně motivující už proto, že teď vím, že ještě nemusím házet flintu do žita. Myslel jsem totiž, že mám doby, kdy jsem dostával ceny, už za sebou. Děkuji za ni hlavně řediteli opavského divadla Jindřichu Paskerovi, který mě před Trubadúrem dokázal podržet a dát mi chuť do práce,“ konstatoval Andrij Shkurhan na slavnostním setkání po udělení ceny. Vystudoval informatiku a aplikovanou matematiku na univerzitě J. Feďkovyče v Černici a pěvecký obor i vokální pedagogiku na vokální fakultě Lvovské akademii múzických umění. Angažmá měl v jedenácti divadlech v Evropě i v USA a s dalšími spolupracoval. Je držitelem řady prestižních mezinárodních cen, medailí a státních vyznamenání a laureátem jedenácti mezinárodních vokálních soutěží. V opavském Slezském divadle působí jako sólista od konce roku 2005.

Potěšením se netajila ani Ivana Lebedová, jejíž vítězství diváci ocenili projevy upřímného nadšení. Na tuto cenu byla stálice opavské činoherní scény nominována už dvakrát a teprve ono magické „ do třetice“ se jí vydařilo. „Už jsem s tím ani nepočítala, protože loňská sezona byla plná velkých titulů, ke kterým Marie Stuartovna patřila. Schillerův text je nosný a královna Alžběta mi byla jako žena hodně blízká. Pro vládu se sice vzdala manželství i dětí, ale pro nedostatek lásky trpěla stejně jako každá žena,“ konstatovala Ivana Lebedová. Nejčastěji bývá obsazována do rolí atraktivních svůdnic, lámajících mužská srdce, ale v soukromí keksu hlavní smyslem jejího života desetiletá dvojčata Tomášek a Vendulka.

Je absolventkou Janáčkovy konzervatoře v Ostravě. První dvě sezony prožila v šumperském divadle a po jedné sezoně působila v Českém Těšíně a v pražském Prozatímním divadle Františka Ringo Čecha. Posledních jedenadvacet let je její domovskou scénou Slezské divadlo v Opavě.

V divadle se dražily staré kulisy a rekvizity

Region Opavsko, (rok), 11. 9. 2007

Nejrůznější sochy, šaty, meč či kolébka. Slezské divadlo v Opavě připravilo na minulou středu vůbec první dražbu starých kulis a rekvizit.

Jsem velmi spokojený, jak dražba dopadla. Zájem byla obrovský. Prodalo se vše kromě šatů. Účel to splnilo. Utržené peníze použijeme na nákup nových nástrojů,“ řekl ředitel divadla Jindřich Pasker. Kolik se vybralo, však nechtěl prozradit. „Budeme muset ještě něco doplatit,“ uvedl.

Kdyby nepracoval v divadle, rád by se prý do dražby sám zapojil. „Byly tam moc hezké věci, například šavle z první republiky. V tomto případě se dokonce nejednalo o repliku, ale o originál,“ vysvětlil Pasker.

Po úspěchu z minulého týdne divadlo uvažuje o tom, že by historicky první opavskou divadelní dražby zopakovalo. „Od rána mě přemlouvají, ať to zkusíme znova. Uvidíme“ uvedl ředitel.

Slezské divadlo vstoupilo do nové sezony dražbou uměleckých děl

Zahajování, otevírání, vítání, seznamování. V tomto duchu se tradičně nese počátek září, počátek nové divadelní sezony. Slezské divadlo si také v letošním roce pro své věrné i potenciální návštěvníky připravilo na 5. září bohatý program.

Ten měl začít o třetí hodině odpolední na Horním náměstí před budovou divadla. Žel, počasí nebylo umění nakloněno. Slavnostní přivítání nové sezony se tedy započalo až o šestnácté hodině, a to přímo v hledišti divadla, kde se konal první ročník aukce uměleckých předmětů. V rolích dražitelů se objevili činoherní umělci Kamila Srubková a Martin Táborský. Nicméně ani ostatní členové souboru nezaháleli.

Krátké výstupy z rozmanitých činoherních či operních děl uváděných nejen na současném divadelním repertoáru tvořily nedílnou součást programu. Ukázky z Dona Giovanniho, Marie Stuartovny či oblíbeného muzikálu Někdo to rád horké byly pouhými střípky z celkové mozaiky. Divadelní postavy se rozmístily i do prostoru hlediště. A přihazovaly. Některé po stovkách, Harpagon samozřejmě jen po pouhé koruně. Na případné zájemce o umělecké dílo mířil puškou, ale ani tímto způsobem nikoho neodradil.

Třebaže se počátek dražby divadelních artefaktů nesl ve znamení nesmělého přihazování, zábavný program a smysl pro humor mnohých návštěvníků se v konečné rovině výrazně podepsaly na celkové uvolněné atmosféře. Od kolébky, samozřejmě bez dítěte, přes torzo sochy neřesti, až po křeslo, taburet, obrazy.

Mezi draženými předměty se objevily i dámské šaty či kapesníček ze záňadří Kamily Srubkové. Jejich vyvolávací cena ovšem byla natolik vysoká, že se nenašel žádný kupec.

Zástupci ekonomické sféry divadla byli jistě spokojeni nejenom s prodejem šavle za tři a půl tisíce korun, vysoce převyšující původní částku, či paraván za dva tisíce. Celková částka získaná z prodeje uměleckých děl bude použita na koupi hudebních nástrojů.

Jaká je úroveň Slezského divadla?

Se školou a podzimem začala i nová divadelní sezona. Nejvýznamnější kulturní svatostánek Opavska tak bude své diváky bavit už dvoustou druhou sezonou. Zeptali jsme se proto tentokrát odborníků – Jakou úroveň má podle vašeho názoru Slezské divadlo?

  1. Chodíte na představení Slezského divadla? Na co nejraději?
  2. Co vás v repertoáru divadla v poslední době nejvíce zaujalo?
  3. Kterou scénu byste vyzdvihli a ke které byste naopak měli kritické výtky?
  4. Co si myslíte obecně o úrovni Slezského divadla?

Jiří Urbanec, 75 let, univerzitní pedagog, Opava
1. Zajisté, máme se ženou předplatné už celá léta. Nerozlišujeme na co nejraději, chodíme na všechno.
2. Nejvíc mě zaujala pohádka Čaroděj ze země Oz. Nenápadná, jednoduchá inscenace a přitom velmi vtipná a působivá. Myslím, že to byl výborný experimentální počin.
3. To je těžko diferencovat. Někdy je významná inscenace v činohře a jindy v opeře. U nás na univerzitě vyučují i pedagogové z Brna nebo Olomouce. Když jsou tu, vždy chodí na představení Slezského divadla a jak činohru, tak operu hodnotí velmi pozitivně.
4. Úroveň je velmi vysoká, ale někdy se projevují výkyvy, protože se často střídají jednotliví šéfové nebo ředitelé. Myslím, že větší personální stabilita by divadlu pomohla, aby tak i ono získalo větší sebedůvěru. Vytkl bych snad jen špatné vyslovování některých herců činohry. O jazykovou kulturu by se mělo obecně víc dbát.

Barbora Krouhlíková, 23 let studentka kulturní dramaturgie, Jablonné nad Orlicí
1. Chodím, máme jako studenti volné vstupy, tak jich hojně využívám. Nejradši mám činohru.
2. Nejvíc se mi teď líbil Hotel mezi dvěma světy. Proč? Je to nově zpracované, neotřelé. Výborná je i režisérka Oxana Smilková.
3. Nejčastěji chodím na činohru, takže o té mám největší přehled a myslím také, že je nejlepší. I když myslím, že i opera je dobrá. Neuškodila by asi větší míra experimentálnosti a někdy by to chtělo i víc tvůrčí invence.
4. Myslím, že úroveň je solidní. Jsou určitě i lepší divadla, ale já jsem se Slezským spokojená.

Divadelní sezona začne vesele

Deník, Jitka Hrušková, 29. srpna 2007

Letošní divadelní sezona, která ve středu 5. září tradičně začíná veselou merendou na Horním náměstí i netradiční aukcí, bude v úsměvném duchu pokračovat první premiérou.
Zajistí ji v neděli 9. září činoherní soubor komedií Natěrač a v jejím rámci se uskuteční 3. ročník předání ceny Opavská Thálie.

V humorném duchu se ponese i poněkud hororová veselohra Černá skříňka aneb Hry a sny, jejíhož autora Jiřího Kratochvíla znají víc diváci v zahraničí než u nás. Žánr černé komedie zastupuje Saramonowiczův Testosteron, který Slezské divadlo uvede jako třetí české divadlo. Detektivka, která opavským divákům už desetiletí scházela, má název Čekej do tmy.

„Činoherní tituly jsou, až na Modrého ptáka, komornější než v dřívějších sezonách. Budeme se snažit získat také mimodivadelní prostor, ve kterém bychom repertoár přizpůsobili charakteru prostředí. S takovým obohacením činnosti počítáme příští léto nebo začátkem další sezony,“řekl na tiskové besedě šéf činohry Zdeněk Černín.

Operní program se ponese v duchu 150. výročí narození G. Pucciniho a unikát představuje uvedení Japonské opery Yuzuru v originále. „Tato opera je nejuváděnějším titulem v Japonsku a současně také na světových scénách jako japonská opera. V překladu znamená večerního jeřába, což je pták v Japonsku velmi vážený,“ vysvětlil dirigent Jan Snítil.
Po úspěšném uvedení Normy projevila španělská agentura o opavský operní soubor znovu zájem a šance na výjezd s Trubadúrem je už nyní hodně nadějná.

Slezské divadlo citelně zasáhla nečekaná smrt scénografa Alexandra Babraje, který patřil k jeho nejčastějším spolupracovníkům. „Saša nám stihl vytvořit základní návrhy k Yuzuře a počítali jsme s ním i do dalších inscenací, které už, bohužel, nevytvoří“ konstatoval šéf operní scény Damiano Binetti.

„V činohře neměl pro letošní sezonu nic rozděláno, ale ztráta tak talentovaného výtvarníka, navíc v jeho věku, je vždy bolestná záležitost,“dodal šéf činohry Zdeněk Černín. Operní soubor zůstává beze změn a po činoherci Petru Klimešovi sáhlo pražské Divadlo ABC.

Strana 22 z 23« První...10...1920212223

Novinky

8.12.2017

Dramaturgický úvod – pohled do zákulisí inscenace

Vážení diváci, aby byly Vaše zážitky z inscenací Slezského divadla Opava ještě bohatší, nabízíme Vám možnost zúčastnit se dramaturgických úvodů – pohledu do zákulisí. Tyto úvody budou probíhat vždy před představením skupiny 6. První tedy proběhne 14. prosince v 18.30 ve foyer SDO v 1. patře „u klavíru“ před činohrou VŠECHNO JE V ZAHRADĚ. Na […]

více zde

7.12.2017

VÁNOČNÍ NADÍLKA

Hrajeme pro vás i mezi svátky! Vyberte z naší nabídky kulturní zážitek pro sebe či své blízké. Nechcete se vázat na konkrétní termín? Nabízíme možnost koupě poukazů – DÁRKOVÝ POUKAZ v ceně 220 Kč na činoherní představení SDO a v ceně 270 Kč na inscenace operního souboru s platností do 30. 6. 2018, nebo speciální […]

více zde

30.11.2017

„Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná…“

K složení operety CIKÁNSKÝ BARON inspiroval vídeňského „krále valčíků“, Johanna Strausse ml. román „Saffi“ maďarského spisovatele Mór Jókaie.   Mladý šlechtic Šándor Bárinkay si po létech vyhnanství přichází převzít majetek po svých předcích.  Bohatý prasečkář Koloman Župan se Šándorovi vysmívá, protože pozemky jsou bezcenné a součástí dědictví je cikánská vesnice….. Přijďte se podívat, jak to […]

více zde

Starší novinky