Slezské divadlo Opava

Přeskočit na navigaci

Webová prezentace Slezského divadla v Opavě

Archiv pro 2. 2014

Evžen Oněgin byl přivítaný s nadšením

(jih), Deník, 28. února 2014

Opava – Slezské divadlo uvedlo v neděli 23. února premiéru známé opery Petra Iljiče Čajkovského a opavská opera znovu dokázala, že je ve skvělé kondici.
Potlesky na otevřené scéně zažívala ústřední dvojice Katarína Jorda Kramolišová (Taťána) a Alexandr Vovk (Oněgin) stejně jako další domácí účinkující Dušan Růžička (Lenský), dalibor Hrda (Gremin), Erika Šporerová (Filipjevna) a hostující Martina Kociánová (Olga), Taťána Teslia (Larina) nebo Michal Pavel Vojta (Triquet). Na závěrečné děkovačce vzdalo publikum účinkujícím hold potleskem ve stoje.

Slezské divadlo: Petr Iljič Čajkovský – Evžen Oněgin. Režie Lubor Cukr, choreografie Olga Kyndlová, autor scény Martin Černý a výtvarník kostýmů Roman Šolc.
Divadelní orchestr vede Petr Chromčák, spoluúčinkuje sbor a balet Slezského divadla.

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru Evžen Oněgin

Evžen Oněgin ve Slezském divadle je velkou chloubou opavské scény

Milan Bátor, www.ostravan.cz, 24. února 2014

Slezské divadlo v Opavě uvedlo v nedělní premiéře s velkým úspěchem premiéru nové inscenace Čajkovského nejslavnější opery Evžen Oněgin. Provedení díla na námět Puškinova románu provázely spontánní reakce diváků v podobě dlouhých aplausů a závěrečný bouřlivý potlesk vestoje. Premiéra velmi vydařené inscenace Oněgina je jednou z největších událostí opavské divadelní sezóny.

„Já píši vám, to samo stačí.“ Legendární verše Taťány adresované Oněginovi zazněly na nedělní premiéře hned dvakrát. „Co dále ještě říkat mám?“ Nejprve si je před úplným začátkem vystřihl ředitel Slezského divadla v Opavě Jindřich Pasker. Ten v krátkosti přivítal obecenstvo a nezapomněl docela trefně ocenit návštěvnost, která byla vysoká, i když se konalo slavnostní zakončení olympijských her v Soči.

Petr Iljič Čajkovskij svou operu postavil především na citově labilní postavě Taťány, jejíž bolestné vzplanutí k přezíravému Oněginovi je osudovou nití celého děje. Hudebně se mu v tomto díle podařilo mistrně vystihnout náladu a charakter postav. Nejde po efektu, hudba je koncentrovaná, vzdáleně připomíná silou emotivnosti Wagnera. Formálně ale nabízí klasický operní půdorys – snadno zapamatovatelné líbivé melodie orchestru, působivé árie, sugestivní sborové scény i baletní kreace.

Zajímavě vykreslená postava Taťány, která je předem přesvědčena o svém nezdaru („Ač vím, co pohrdání značí, jím od vás potrestat se dám“), a přesto bláhově vylívá svůj cit nudícímu se mladému šlechtici Oněginovi, je živá a uvěřitelná. Roli Taťány v premiéře ztvárnila opavská operní diva Katarína Jorda Kramolišová. A bylo to podání strhující, bravurní a psychologicky trefné. Všiml jsem si, že vzor a barva její sukně dost věrně odpovídala barvě šatů Anny Netrebko při loňském provedení Oněgina v Metropolitní opeře. Náhoda, nebo inspirace těmi nejlepšími?

Opavský Oněgin se nepouští do žádných experimentů a nabízí divákům klasické pojetí tradiční látky. Režisér opery Lubor Cukr se zajímavě vypořádal s dramaticky nejexponovanějším místem opery v 5. obrazu II. dějství. Předchází mu hádka Oněgina s přítelem Lenským, který se uchází o ruku Taťániny sestry Olgy (zpívala ji výborným způsobem Martina Kociánová). Zhrzený nápadník Olgy, básník Lenský v působivém podání Dušana Růžičky, neustojí Oněginovo flirtování a vyzve jej v afektu na souboj, jenž začíná v ranních hodinách před východem slunce.

Působivé stíny na scéně a vizuální projekce na zadní stěně umocnila dojem ze zbytečného krveprolití. Lenský pochopitelně umírá. Ale umírá za něj postava v zadním plánu. On sám se na sebe od orchestřiště dívá, jak se po výstřelu kácí k zemi. Oněgin na protější straně běží k sekundantovi, aby se dozvěděl, že svého přítele skutečně zastřelil. Sugestivní. Duch Lenského v kontrastně bílých šatech se znovu objevuje i v následujícím obraze na plese jako memento mori. Tady je Lenského přítomnost už trochu rozpačitá, než aby vyvolávala nějaké emoce.

Osudový muž Taťány Evžen Oněgin je postava spíš negativní. Jeho charakter však vyjadřuje mnoho současného: nudí se, touží po vzrušení, je to adrenalinový člověk. Proto jsem si kladl v průběhu opery otázku, jak to, že je mi Oněgin v podání Alexandra Vovka stále víc a víc sympatický? Důvodů je samozřejmě víc: Vovk zapůsobil excelentním pěveckým i hereckým výkonem. Byl velmi sugestivní, zejména v závěrečné scéně, kde přesvědčuje Taťánu o svém citu. Málem jsem mu fandil, ať mu to vyjde a Taťána ho vezme na milost. Nestalo se tak. Pravidla hry musejí být dodržena.

Opavské divadlo připravilo Oněgina pečlivě. Nabídlo klasické konzervativní pojetí s jednou duchařskou legráckou a ve své podstatě s geniální Puškinovou předlohou nijak neexperimentuje. Silné příběhy nepotřebují nijak zatraktivňovat, očesávat a měnit. Charaktery postav Oněgina jsou střiženy neomylným citem pro skutečnost. Nic není nahodilé. Pohádkové mládí i vášeň z bláznivé lásky jsou tlumeny faktem aktuálních životních potřeb: žít trochu důstojně, mít se o koho opřít. Proto také Taťána v závěru Oněginovi nepodléhá a nechává ho v jeho lásce osamělého, takže mu nezbývá než uzavřít celý příběh slovy: „Jen rmut a stesk je žalný osud můj!“

Nastudování se opírá o precizní výkony všech sólistů. Za zmínku stojí také kníže Gremin Dalibora Hrdy jako manžela Taťány. Na docela malém prostoru dokázal citově strhnout svým vyznáním o tom, že láska kvete v každém věku. Tradičně vynikající opavský sbor, jenž řídí Kremena Pešakova, zpíval Čajkovského ohnivě, zejména podání lidových nápěvů při návratu z práce na poli bylo okouzlující pěvecky i pohybově. Orchestr řídil dirigent Slezského divadla Petr Chromčák. Jeho Čajkovskij byl dynamický, výbušný, emotivní. Scéna i kostýmy byly, díky dobré práci s pohybem, poměrně pestré a variabilní. K určitému oživení místy zdlouhavých převlékacích pasáží přispěl dynamický zadní plán v podobě velkoplošné projekce obrazů času a děje.

Když se přenesu přes nepatrné intonační problémy některých nástrojů, musím ocenit celkově zdařilou koncepci. Opavský Oněgin bude zřejmě po zásluze nějaký čas chloubou Opavanů. „Však buď jak buď!“

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru Evžen Oněgin

LAZEBNÍK SEVILLSKÝ v sobotu      1. 3. od 18 hodin s 50% slevou pro seniory!

Příznivce operního umění zveme do divadla!
LAZEBNÍK SEVILLSKÝ v sobotu 1. 3. od 18 hodin s 50% slevou pro seniory!

Toto svěží dílo je bezprostředním a pravdivým obrazem své doby i prostředí.
Děj je umístěný do 17. století ve Španělsku.
Hrabě Almaviva miluje dívku Rosinu, se kterou se chce pro její velké dědictví oženit starý poručník Bartolo. Lazebník Figaro hraběti poradí, aby se v převleku dostal do jejího domu. S jeho pomocí se hrabě k Rosině dostane ve chvíli, kdy tam přichází i poručník s notářem smluvně zajistit svatbu. Hrabě úplatkem zajistí, aby manželská smlouva nebyla podepsaná s Bartolem, nýbrž s ním, což se mu nakonec dokonale podaří.

Dobré herecké i pěvecké výkony, krásný balet, hezké kostýmy…..velmi příjemný zážitek, který okouzlí každého diváka!

Kterak Dámský krejčí živil opavskou činohru…

Andrea Fantová, 2. února 2014

Po odchodu Blanky Fišerové z vedení Slezského divadla nebylo možné v dramaturgicko-režijní koncepci tamního činoherního souboru spatřit ambice překročit hranice oblastní scény. Nutno podotknout, že obdobnému problému čelila před lety také činohra Moravského divadla v Olomouci. Roman Groszmann, někdejší olomoucký a nynější opavský šéf, zde tehdy uvedl Feydeauovu frašku Dámský krejčí. Postmoderní inscenační zpracování v pozitivním slova smyslu zaujalo. A v Opavě tomu nebylo jinak.

Tvorba Georgese Feydeaua patří mezi klenoty (nejen) francouzského dramatu přelomu devatenáctého a dvacátého století. Obdobně jako v dalších autorových komediích rovněž v Dámském krejčím se měšťanské páry podvádějí, v důsledku čehož se hlouběji a hlouběji noří a zamotávají do vlastních lží…aby nakonec vše dopadlo dobře. Banální, snadno čitelná zápletka, jejíž téma dnes není s to dostát svému původnímu záměru – být moralitou. Zvláště, když je promiskuita soudobou společností tolerována.

Georges Feydeau byl ovšem též mistrem slova a brilantně vystavěných replik. Roman Groszmann se ve své tvůrčí vizi opírá nejenom o komiku pramenící z textu. Vedle ní totiž vyhověl autorovu přání, a tak veškeré postavy inscenace, i ty ženské, jsou ztvárněny muži. Důvod onoho rozhodnutí v prologu divákům ozřejmuje Michal Stalmach v roli Moulineauxe (či spíše konferenciéra divadla na divadle). Komika vychází nikoliv ze stylizace mužů v ženy, ale právě z toho, že je uvedený způsob obsazení od počátku přiznán. Zatímco mužské postavy tak ztvárňují muži jemnějších rysů (Michal Stalmach, Jakub Stránský, Daniel Volný), ženy zpodobňují muži fyziologicky podstatně výraznější (Kostas Zerdaloglu s knírem, dvoumetrový Martin Valouch nebo robustní, vousatý Roman Slovák j.h.).

Muži převlečení do ženských šatů se do něžného pohlaví ani v nejmenším nestylizují. Jejich mluva má erotický podtext („Roztáhni nožky.“ „Nevadí vám můj pytlík?“ – myšlena pompadúrka), obsahuje vulgarismy („Mamá, já jsem tak nasraná.“), objevují se zdánlivě náhodná přeřeknutí (mužský vs. ženský rod). Jednání mužů, kteří si hrají na ženy, je obhroublé, plně koresponduje s mužským elementem (čištění uší prachovkou), jejich silou (nošení v náručí) i krutostí (odkopnutí psa do hlediště). Inscenace se postupem doby zdánlivě rozpadá – nejenom kvůli neomalenému, ba drsnému chování mužů/žen, ale také zásluhou dalších obtíží, tentokráte technického rázu (problémy s oponou, pád kulisy na Martina Táborského). Veškeré uvedené aspekty ovšem nejsou samoúčelné, předznamenávají zcela novou rovinu inscenace.

Zatímco Feydeauova hra se pomalu uzavírá, Groszmann otevírá sféru další, která začíná fingovaným (a nutno podotknout, že herecky naprosto přesvědčivým) výpadkem elektrického proudu. Herci se tak přesouvají na forbínu, jež se stává místem, kde nejenom zaznívají hypotézy ohledně výpadku (přetížení sítě kvůli pěstírnám marihuany), ale též vtipy. Ačkoliv je tato scéna založena na propojení prostoru jeviště a hlediště, k přímému zapojení publika do děje (pomineme-li obecné oslovování) dochází teprve ve chvíli, kdy se diváci stávají nejenom techniky (držení světel osvětlujících herce), ale rovněž zpěváky. Matuškova „Píseň pro Zuzanu“ (přivolání Romana Slováka ztvárňujícího postavu Zuzany) a zvláště pak „Slavíci z Madridu“ (možnost neustálého opakování refrénu) mají vyplnit prodlevu s obnovením elektrického zdroje. Poté se však již herci nevrací do svých původních rolí. Naopak – dle brechtovských zásad kriticky okomentují jednání své i svých kolegů.

V Groszmannově pojetí Dámského krejčího se snoubí tradiční dramatický titul s postmoderním zpracováním. Tak jako ve Feydeauově hře se postavy zamotávají do vlastních lží, tak muže/ženy v opavském jevištním ztvárnění čekají stále nová úskalí, která na první pohled mohou inscenaci tříštit, ve skutečnosti však podněcují její kompaktnost.

Dá se předpokládat, že Groszmannův Dámský krejčí zřejmě bude odmítnut konzervativně smýšlejícím publikem, na straně druhé však má veškeré předpoklady oslovit diváky mladé, a to nejenom z řad vysokoškolských studentů.

Slezské divadlo Opava – Georges Feydeau: Dámský krejčí. Překlad Tereza Groszmannová, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna a kostýmy Sylva Marková j.h., úprava a režie Roman Groszmann. Premiéra 12. ledna 2014.

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru „Dámský krejčí“

Othello diváky ohromil a dojal

Milena Křístková, Region Opavsko, 4. února 2014

Opava Naprosto ojedinělý zážitek poskytla opavskému divadelnímu publiku premiéra baletu Othello. Slezské divadlo uvedlo balet v režii a choreografii hostujícího Jiřího Kyseláka, a mimořádným způsobem tak zahájilo letošní Rok české hudby.

V superlativech lze hovořit o každé jednotlivé součásti baletní inscenace podle světoznámé tragédie W. Shakespeara. Již hudba a taneční libreto současného českého hudebního skladatele Jana Hanuše (1915 – 2004) je mimořádně silným zážitkem. Ne nadarmo byl tento umělec, který až do posledních chvil svého života neúnavně pracoval, v roce 1999 oceněn Václavem Havlem medailí Za zásluhy. V témže roce pak obdržel Cenu Bedřicha Smetany. Sekvence, v nichž tanečníky na jevišti doprovází pouze zrychlující e „tlukot srdce“, patřily k nejsilnějším. Velká poklona a obdiv patří pochopitelně režii a choreografii Jiřího Kyseláka. Ten se snažil podle svých vlastních slov úpravou libreta „vyjádřit silnou dramatičnost děje a zároveň podtrhnout všechny psychologické nuance každé postavy“. Což se mu úžasně a skvěle podařilo. Zmínit při té příležitosti musíme také asistenta choreografie Valerie Glogu. Ten se přesvědčivě a bezchybně zhostil i hlavní postavy Othella, jen a jen uznání si zaslouží rovněž Monika Globa za svou Desedemonu. Strhující výkon podal Tomáš Hoš v roli „ďábelského“ Jaga. Vynikající byla také Nikola Sukeníková (Emílie), Karolína Walachová (Bianca) a Radoslav Labanič (Cassio). Potlesk však právem náležil za úžasné tanečný výkony všem domácím tanečníkům – Adéle Kvochové, Petře Španělové a Martinu Tomsovi, jakož i hostům. Těmi byli Veronika Fukalová, Michaela Grygarová, Radka Heiserová, Nikola Jandová, Kristýna Pokorná, Michal Bubník, Jakub Sotorník a Jan Špunda. Inscenace jako celek by zřejmě nevyzněla tak ohromujícím dojmem bez skvělé scény a kostýmů. Obojí je dílem výtvarníka Josefa Jelínka (j. h.). Slova obdivu zaslouží především nápaditá a emočně promyšlená scéna, která dokázala zaujmout a přitom zachovat dostačující taneční prostor. Nedílnou součástí scény bylo tentokrát proměnlivé pozadí a veškerá „hra světel“ na jevišti. Vše jen potrhovalo a násobilo každý hudební tón a každý taneční pohyb. Othello se prostě stal mimořádnou událostí opavského kulturního života. Inscenaci si jistě nenechají ujít milovníci baletu a tanečního umění vůbec. Zajít do Slezského divadla by však v tomto případě měli všichni, kdo chtějí prožít večer plný krásných uměleckých zážitků.

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru „Othello“

Kometa září nad Opavou

Pavla Bergmannová, Divadelní noviny, 17. února 2014

Zařadit do repertoáru činohry Slezského divadla nejnovější hru Kometa autorky mexicko-německého původu Justine del Corte byl šťastný tah. Dramatička – partnerka dramatika Rolanda Schimmelpfenniga, který titul nastudoval v roce 2012 ve vídeňském Akademietheater – v mnoha vrstvách zužitkovává nejen své herecké zkušenosti, ale např. i poučenost Čechovem (soustředí se na uzavřenou společnost, která marně touží vymanit se z neštěstí, na němž nese i svůj podíl viny) či Shakespearem (zejména jeho komediemi se svatebními motivy). Najdeme zde také odkazy k magickému realismu, mezi hrdiny tak může zcela přirozeně vstoupit i oživlá mrtvola (démonicky působící Martin Táborský coby Lothar).

Děj tragikomedie nás zavádí na svatbu Elisabeth a Arthura, ovšem velmi záhy odhalíme, že se jedná jen o její rekonstrukci po deseti letech. Staronová nevěsta (na jevišti křehce a zároveň bezprostředně působící Šárka Vykydalová) až s neodůvodnitelnou urputností trvá na přesném dodržování detailů všech událostí z minulosti, jako by se chtěla vrátit na začátek a vymazat vše zlé. Do svérázného psychodramatu se zapojují kromě jejího záletného manžela (Daniel Volný) i někdejší svatebčané, kteří mají vždy dostatek toho, po čem netouží, a o to marněji prahnou po tom, co nemají. A sami sobě si spoustu věcí nalhávají. Ale právě se na nebi objevila kometa, a tak se mohou vyplnit i ta nejtajnější přání…

Hostující režisér Petr Štindl dokázal citlivě vystihnout kontrast mezi realitou a tužbami hrdinů. Na jedné straně ilustruje snovost autorčina textu a poeticky vykresluje atmosféru dusného letního dne i magické noci, přičemž si vypomáhá vyváženým použitím emotivních hudebních motivů (úryvky ze soundtracku Wima Mertense k Greenawayově filmu Břicho architekta) nebo zvuků hlasů ptáků (v textu zmiňovaných drozdů, symbolů plachosti). Na straně druhé však nenechává diváka sklouznout k sentimentu, takticky mísí humor i dojetí a emotivní pasáže vyvažuje trefně pointovanými výstupy. Také se nebojí jednání postav ironizovat, aby vše vyvrcholilo v závěru, kdy se zbavují tíže přetvářky, se kterou dosud žily.

Také herce Štindl vede tak, aby psychologické herectví vyvažovali groteskností. Výraznou pozornost na jevišti zaujmou zejména ženy: Elizabetina nespokojená a zlobou přeplněná sestra Vera (nelehká úloha pro Terezu Starostkovou), která si vybíjí své neštěstí především na manželovi Nickovi (Michal Stalmach), touží po úspěchu a odmítá přijmout své prvorozené dítě, škádlící se hysterické herečky – filmová Anna (Kamila Srubková) a divadelní Greta (Ivana Lebedová) – nabízejí ironický pohled na tuto profesi. Mozaiku ženského světa doplňuje cynická podnikatelka Nane (skvělá drobnokresba Hany Vaňkové) a naivní dospívající Isabel talentované Karolíny Hýskové. Nepříliš výrazně pak ztvárňuje spisovatele Gregora Martin Valouch, jenž nedokázal přesně vystihnout polohu charismatického muže, kvůli kterému by ženy měly opouštět své partnery.

Režisér ve spolupráci se scénografem Petrem Novákem a kostýmní výtvarnicí Zuzanou Přidalovou tragikomedii zasadil do jednoduché scény letní louky, tvořené šikmou pokrytou zeleným kobercem a slámou, v pozadí s plátnem, na které jsou promítány obrazy ubíhajících mraků na azurově modré obloze. Vpravo na horizontu scéně dominuje jabloň, ověšená symbolickými jablky sváru, neboť výraznou linii dramatu tvoří odhalování uskutečněných vzájemných milostných vztahů. V popředí pak herci sestaví ze starých dveří, podpěr a použitého nábytku improvizovaný stůl, kolem kterého se během svatební hostiny schází. Jako by skládali mozaiku svých vlastních osudů, které jedině společně tvoří smysluplný celek.

Slezské divadlo Opava– Justine del Corte: Kometa. Režie Petr Štindl, scéna Petr Novák, kostýmy Zuzana Přidalová. Premiéra 10. listopadu 2013. (Psáno z reprízy 20. ledna 2014.)

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru Kometa

Z m ě n a p r o g r a m u 15. 2. 2014

Omlouváme se všem divákům, kteří se v sobotu 15. února vypraví do našeho divadla, neboť z důvodu onemocnění člena souboru dochází k programové změně. Oproti původně plánovaného baletu OTHELLO hrajeme činohru KOMETA. Předplatitelská skupina 7 zůstává. Vstupenky zůstávají v platnosti, ale můžete je i vrátit. Děkujeme za pochopení.

„Česká Edith“ v Opavě! Šansonový koncert Radky Fišarové ve Slezském divadle uvedeme 24. března 2014 od 19 hodin!

Radka Fišarová patří mezi naše nejlepší muzikálové zpěvačky. Znát ji můžete především jako Edith Piaf ze stejnojmenného muzikálu. Díky této roli se představuje také jako sólová zpěvačka, zpívající šansony. Momentálně ji můžete také vidět muzikálech Dracula, Kleopatra nebo Touha.

Komorně laděný koncertní program je věnován převážně francouzskému šansonu. Radka Fišarová přináší slavné písně z repertoáru šansonierky Edith Piaf, ale také skladby Charlese Aznavoura, Mireille Mathieu či zhudebnělé básně Jacka Preverta.

Doprovází :
Aliaksander Yasinski – akordeon
(Jana Bezpalcová – akordeon)
Jazz-trio v obsazení:
Vláďa Strnad – klavír
Jan Greifoner – kontrabas
Branko Križek – bicí

Ve spojení s tímto koncertem doporučujeme shlédnout v cyklu „komorní divadlo za oponou“ divadelní hru maďarské autorky Évy Pataki EDITH A MARLENE – je to úspěšný pokus o nahlédnutí do jejich složitého, ale bohatého života.

Nejbližší datum uvedení je 8.března 2014 od 19 hodin.

Šansonový koncert Radky Fišarové ve Slezském divadle uvedeme 24. března 2014 od 19 hodin!


Změna ve čtvrtek 6. 2. v 19.00 z důvodu nemoci !

Z důvodu nemoci hrajeme ve čtvrtek 6.2. v 19.00 hodin baletní představení „Othello“ místo původně plánovaného Dámského krejčího. Zakoupené vstupenky můžete vrátit v předprodeji SD do vstupenky vrátit do pátku 14. 2.

Shakespearův hrdina v baletním provedení

Jitka Hrušková, Deník, 24. ledna 2014

Opava – Baletní soubor Slezského divadla nabídne v neděli 26. ledna v premiéře slavné dílo anglického dramatika Othello na hudbu Jana Hanuše. Příběh tragické lásky mouřenína Othella a jeho bílé manželky Desdemony je známý hlavně jako činohra, ale nyní se jeho hrdinové dějem protančí. Velitel benátského vojska Othello dal při povyšování přednost věrnému Casiovi před proradným Jagem, který se rozhodl pomstít. Namluvil žárlivému maurovi, že se jeho přítel schází s jeho manželkou a na důkaz mu ukázal její šátek, který prý našel u Cassia. Ve skutečnosti ho však Desdemoně předtím sám tajně sebral. Othello mu uvěřil a svou údajně nevěrnou ženu uškrtil. Pozdě zjistil, že byla nevinná a že se oba stali oběťmi Jagových intrik. U těla zavražděné manželky spáchal sebevraždu. Ústřední pár ztvárňují na opavské scéně manželé Valerij a Monika Globovi, zákeřným Jagem bude Tomáš Hoš a jeho manželku Emilii představí Nikol Sukeníková. Kapitána Cassia předvede Radovan Labanič a Biancu zatančí Karolína Walachová. Režii a choreografii má Jiří Kyselák, scénu a kostýmy navrhl Josef Jelínek.

Český skladatel Jan Hanuš

V kompozicích navázal na tradici Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Jeho tvorbu charakterizuje bohatá melodika s výrazně českým přízvukem a velkorysá architektonika. V sedmdesátých a osmdesátých letech pracoval se syntézou tradičních a nových hudebních prvků. Složil osm mší, kantáty a oratoria, pět oper, tři balety, sedm symfonií, koncerty pro sólové nástroje a instrumentální miniatury i písničky pro děti a školní sbory. Spoluzaložil hudební nakladatelství Panton, byl aktivním členem Svazu československých skladatelů a předsedou České společnosti pro hudební vědu, člen festivalového výboru Pražského jara. Jako redaktor se podílel na vydání sebraných prací Antonína Dvořáka a Zdeňka Fibicha a spolupracoval na kritickém vydání děl Leoše Janáčka. Zemřel 30. července 2004 ve věku 89 let a stal se čestným občanem města Jílové u Prahy.

Anglický dramatik William Shakespeare

Je autorem zhruba sedmatřiceti divadelních her, většinou přeložených do světových jazyků. K nejznámějším dramatům, plným intrik, lásky a tragédií, patří například Othello, Romeo a Julie, Julius Caesar, Hamlet, Macbeth, Antonius a Kelopatra nebo Král Lear. Komedie zastupují mimo jiné Zkrocení zlé ženy, Dva šlechtici z Verony, Marná lásky snaha, Sen noci svatojánské, Kupec benátský, Mnoho povyku pro nic, Veselé paničky windsorské, Jak se vám líbí nebo Večer tříkrálový. Z historických děl se zaměřil na Richarda druhého a třetího, Jindřicha čtvrtého, pátého a osmého, pohádkové motivy zastupuje Zimní pohádka a bouře. Známé jsou i jeho básně a sonety. Shakespeare zemřel v dubnu 1616 a byl pohřbený před oltářem v stratfordském kostele Holy Trinity Church.

Podivat se na orginální článek

Odkaz na hru „Othello“

Strana 1 z 212

Novinky

18.10.2017

Malá ochutnávka z připravované premiéry opery FALSTAFF pod taktovkou Marka Šedivého a v režii Lubora Cukra.

V tomto díle se setkaly dvě geniální umělecké osobnosti: největší dramatik a básník všech dob William Shakespeare a slavný italský hudební skladatel Giuseppe Verdi. Vtipný příběh podle Veselých paniček windsorských Williama Shakespeara rychle vtáhne diváka do děje. Jak to dopadne, když se ženy rozhodnou, že se pobaví, ale zároveň si nenechají nic líbit? Přijďte to […]

více zde

18.10.2017

Silvestrovské oslavy ve Slezském divadle Opava prodej vstupenek od 1. 11. od 8 hodin

od 15 hodin činoherní komedie z luxusní newyorské společnosti Neil Simon Řeči přípitek a drobné občerstvení Vstupné: 380,- / 320,- / 270,- Kč   od 21 hodin legendární český muzikál Svoboda, J. Štaidl, E. Krečmar, Z. Podskalský, Z. Podskalský ml. Noc na Karlštejně různorodé lahůdky, výborná vína, skvělá hudba, půlnoční přípitek Vstupné: 890,- / 790,- […]

více zde

18.10.2017

KONCERT orchestru Slezského divadla Opava v prostorách Multifunkční auly GONG Dolní VÍTKOVICE, Ostrava

neděle 19. listopadu 2017 od 11 hodin   Koncert hudebně nastudoval a diriguje MAREK ŠEDIVÝ. Náročného partu prvních houslí ve skladbě Rimskeho-Korsakova Šeherezáda se ujme  koncertní mistryně YELYZAVETA PRUSKÁ. program: Felix Mendelssohn-Bartholdy Scénická hudba ke hře W. Shakespeara Sen noci svatojánské, předehra, op.21. Josef Suk Pohádka. Suita z hudby k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, […]

více zde

Starší novinky