Slezské divadlo Opava

Přeskočit na navigaci

Webová prezentace Slezského divadla v Opavě

Archiv pro 11. 2017

Daniel Volný: Nebojím se vyslovit svůj názor a když je třeba, tak i bouchnout do stolu

29.11.2017 Ladislav Vrchovský Divadlo Rozhovor

Daniel Volný: Nebojím se vyslovit svůj názor a když je třeba, tak i bouchnout do stolu

Daniel Volný vystudoval herectví na JAMU v Brně. Po absolvování dostal nabídku do Slezského divadla Opava, kterou neváhal přijmout, a jelikož je opavským rodákem a patriotem, nevidí zatím důvod hledat nic jiného. Po devíti letech ve stálém angažmá patří k nejvýraznějším hereckým osobnostem v opavské činohře. V posledních letech vytvořil hned několik hlavních postav v těch nejvydařenějších opavských inscenacích. Povídali jsme si o některých z nich.

 


Herec Daniel Volný v opavské inscenaci Všechno je v zahradě.
Foto: Radovan Šťastný

Právě jste se vrátili ze zájezdového představení. Kde a co jste hráli?

Gazdinu robu v Prostějově.

Pro studenty?

Večer pro dospělé publikum, druhý den dopoledne pro studenty.

A reakce?

Byli fajn. Oni tu Gazdinu robu berou. Herec většinou pozná, když s ním publikum „jde“,  a já pro studenty hraju rád, protože odezva z jejich strany je silnější. Nebrzdí je konvence.

A když to vezmeme obecně, jsou někdy chvíle, kdy vás reakce publika překvapí a zaskočí?

U dospělých někdy ano, ale u studentů ne. Možná je to tím, že jsem ještě nedávno byl i já studentem a pamatuju si, co jsem v hledišti dělal. Někdy se neumí vypořádat například s tím, když se na jevišti někdo políbí a podobně, a tak se tomu smějí, ale myslím že to je přirozené.

Povídal jsem si se studenty o přestávce Gazdiny roby a ptal jsem se jich, jak se jim to líbí. To téma je moc nebralo – myslím podřízenost mladých vůči rodičům při výběru partnera, konvence a podobně – to už pro ně byla dávno překonaná minulost…

Jasně, motivace se trochu mění, ale ta hra je nadčasová. Je fakt, že třeba náboženství už dnes moc lidí neřeší, i když i v dnešní době se některá pravidla ctí. Já jsem třeba měl spolužačku z východního Slovenska, a ta by před svatbou nikdy nic nikomu nedovolila. Spíš si myslím, že ta hra je o tlaku společnosti na člověka, a já to cítím i od lidí okolo mne, že společnost je k něčemu nutí. A naše Eva (gazdina roba) se tomu tlaku snaží čelit, snaží se s ním bojovat.

Já jsem od studentů spíše vnímal kritický pohled na Mánka, kterého hrajete, v tom smyslu, že nedodržel slovo. Že Evě, své milé, něco slíbil, a že si ji nakonec nevzal. Tohle jim vadilo. Jak se vám pracovalo na postavě Mánka s režisérkou Jankou Ryšánek Schmiedtovou?

Úžasně. My jsme byli společně na JAMU, i když já jsem s ní tehdy přímo nespolupracoval, měli jsme jiného režiséra z jejího ročníku. Ale znali jsme se z hospod. Cítil jsem, že si mě váží, že bere moje nápady. Častokrát také říkala: Zkus to udělat přesně naopak, a já to udělal, protože si ji také vážím a až později mě došlo, že mě její připomínky vedly velmi přesně k nalezení charakteru postavy.

Sleduji vaše postavy a většinou jsou to tak trochu rebelské charaktery. Nebo aspoň svérázné, které nejdou tak úplně s proudem. Je to tak?

Možná trochu. Poslední dobou to tak může působit. Ale není to mnou. Je to těmi postavami.

Vy se tedy žádným rebelem necítíte?

Spíše ne. Možná nějaká moje část, ale jinak už jsem dnes velmi zklidněný rebel.

Veřejnost vnímá herce jako lidi s autoritou. Když se nějaký herec k něčemu ve veřejném životě vyjádří, většinou si toho lidé všimnou a debatují o tom. Měli by herci být takto aktivní?

Pokud by herec mohl využít svou popularitu pro dobrou věc a oslovit tím veřejnost, nejsem proti,  na druhou stranu , když jsem dostal nabídku kandidovat za určitou stranu, odmítl jsem s tím, že  budu lidem prospěšnější na jevišti.

Aby bylo jasno, pro mne herec nejvíce působí na svět z jeviště. Tedy tím, co říká ve svých postavách. Ale jsou někdy chvíle, kdy je třeba svoji autoritu použít a postavit se za dobrou věc, praštit rukou do stolu a říct: Takhle ne. Vy sám sebe jako takového herce ale nevidíte, jestli vám dobře rozumím?

Naopak. Je pravda, že se snažím nejdříve přemýšlet a poté jednat, ale pokud jsem o něčem přesvědčen, nebojím se vyslovit svůj názor a když je třeba, tak i „bouchnout“ do stolu.

Tak to jsem rád. Protože se mohu zeptat, co se vám na dnešním světě nelíbí, kdy boucháte?

Toho je moc. Nechci mluvit o povolební situaci, to nechám na jiných. Ale třeba situace našeho divadla tady ve městě. Určitě víte, že vláda rozhodla o zvýšení platů mimo jiné i v oblasti kultury. Ale pak město Opava, které je zřizovatelem divadla, do svého rozpočtu ty peníze na zvýšení platů nedostane. Tomu nerozumím. Dokonce zazní slova o tom, že město peníze nemá a když mají mít herci v našem divadle vyšší platy, pak ať divadlo pár lidí propustí. To mi přijde až děsivé. Tady nikdo neřeší to, že jsme v práci sedm dnů v týdnu. Momentálně je nás v činohře deset. Opera má jen šest sólistů, už není na čem šetřit.

Tak trochu mi připomínáte debatu o penězích na armádu. Nesmějte se – já vnímám herce jako vojáky bojující s hloupostí, s nízkou oduševnělostí, s nevzdělaností, s lidskou zaostalostí a mohl bych pokračovat. Když nějaký stát chce mít armádu, musí na ni dát určitou sumu peněz, jinak bude k smíchu. To platí i v divadle. Na druhou stranu chápu pozici městské rady, která má omezený rozpočet a musí s těmi penězi vyjít při financování řady jiných resortů než je kultura ve městě… Podle mých informací vím, že Slezské divadlo Opava je podfinancované, a jsem toho názoru, že zřizovatel společně s vedením divadla musí hledat další zdroje než je jen městský rozpočet. Ale pojďme raději zpět k vaší herecké práci. Stalo se vám někdy, že jste si před premiérou nebyl jist v postavě, kterou máte hrát?

No jejda! Mockrát! Pro mne i veřejná generálka je pořád ještě zkouška, pořád si ještě některé věci ověřuju. Je fakt, že my máme i předplatitelskou skupinu D, tedy pro důchodce, kteří chodí právě na veřejné generálky, takže jim bychom už měli odevzdávat hotovou věc. Jenže to je někdy těžké, je třeba si zvykat na rekvizity, kostýmy ještě nejsou někdy úplně zažité, k tomu přistupuje technika, světla a podobně. I premiéra přináší určitou nervozitu. Já mám raději první reprízy, při nich už se cítím uvolněně.

Zažil jste někdy situace, kdy jste šel na generálku s pocitem, že ještě ne, ještě zkoušejme aspoň pár dnů?

Ano, ale to bylo spíše mnou (smích). Já někdy ještě na derniérách cítím, že by to pořád ještě něco potřebovalo, ale přiznávám, že to může být tím, že jsem se neztotožnil s režijním vedením (smích). Vlastně se snažím ke každému představení přistupovat tak, že se během něj něco nového zrodí a já budu připraven to vzít do hry.

Teď by se rád dotkl dvou vašich postav z posledních inscenací. Napřed Modrý z nebe a Avery Sutton, mladý muž vracející se po deseti letech do rodného domu …Co se vám na té hře a na té postavě líbí nejvíce?

Líbí se mi téma návratu domů do rodiny, která drží pospolu. I s těmi svými zvláštnostmi. A také to, jak se tam mluví o smrti. To je velice těžké téma – smrt. Mám pocit, že v téhle hře je řeč o smrti pojata s krásným nadhledem. V téhle věci důležitou roli sehrál náš nový šéf a zároveň režisér téhle inscenace Jiří Seydler. Díky jeho osobnímu přístupu k věci jsme dost věcí pochopili. Avery je kluk, kterého mám rád. Kvůli jeho procesu sžívání se s rodinou, ve které zpočátku pár věcí vůbec nechápe.

Jinými slovy mluvíte o tom, že postava je dobře napsaná a máte v ní co hrát ..

Přesně tak. Já tam ostatním navíc nahrávám na fóry, a to mne baví.

Postavy na divadle by měly nabízet vzorce chování. V téhle hře je zrovna jeden: mladý muž je ze strany své dívky přesvědčován o její lásce k němu, a nakonec ale zjistí, že spíše než o něj jde o jeho bohatství, o přivdání se do bohaté rodiny. Avery, když tohle zjistí – ale tady nesmíme víc prozradit, aby diváci, kteří teprve přijdou, nebyli o nic ochuzeni…

Ano, tenhle moment v té hře je pro mne dost důležitý.

A jsme u vaší poslední postavy, u Jacka ze hry Všechno je v zahradě. Tam jde také o peníze. Co se vám na téhle hře nejvíce líbí?

Její aktuálnost. Takhle to fakt teď je. Hypotéka, člověk chce mít dům a nemá, jak splácet, a pak udělá všechno pro to, aby ty peníze měl.

Tak uzavřeme kruh, který jsme začali řečí o tom, zdali jako člověk cítíte někdy potřebu říct: A dost, tohle ne. Váš Jack ve hře Všechno je v zahradě jde až na samou mez sebeobětování. Jenže život má člověk jen jeden. Jsou někdy chvíle, kdy je namístě svůj život nasadit v boji za správnou věc?

Já jsem přesvědčen, že ano. Ve chvíli, kdy je někomu jinému ubližováno, když je omezována svoboda, pak…

 

Podivat se na originální článek

Divadlu přeji jen medové sezony

Jitka Hrušková, Deník, 28. 11. 2017

 

Ředitel Slezského divadla v Opavě Ilja Racek říká:

Divadlu přeji jen medové sezony

 

Opava – Od nástupu Ilji Racka na post ředitele Slezského divadla uplynul rok, plný očekávání a naděje. Proto jsme se společně podívali na to, co všechno se z jeho nástupní vize vytratilo, co dostalo své pevné místo a co z ní zůstává zatím nenaplněno.

Nastoupil jste v minulé sezoně, která už byla postavená. Vnímáte v letošní nějaký posun?

Nějak zvláštní ani ne. Nepodařilo se mi ustavit externí „radu moudrých“, která by divadlo zajišťovala na krajské i celostátní úrovni. V tomto bodě byl čas bohužel mým nepřítelem. Tak snad později. Podařilo se zajistit souborům definitivní šéfy, kteří letošní sezonu už postavili.

 

Měl jste rovněž plány na přeshraniční akce z evropských fondů. Kde skončily?

První projekt skončil v Bruselu, ale do finále se nakonec nedostal. Bojujeme dál. Od října je Slezské divadlo členem společnosti Opera Europa, která nabízí řadu projektů. Společný postup pro dosažení evropských grantů už máme předjednaný.

 

Kudy putuje osud divadelního klubu?

Stále po cestě vývoje. Souvisí s osudem celé budovy na Rybím Trhu i s konečnou podobou Slezanky. Nemá smysl opravovat jednu část objektu a další prostory nechat ve stávajícím stavu. Ze státního rozpočtu máme na kompletní rekonstrukci celé budovy částku přislíbenou a teď musíme počkat, až nová vláda schválí rozpočet. Šéfové opery i činohry budou pro klub už v předstihu vybírat vhodné programy.

 

Vaším dalším záměrem byly včelí úly na střeše divadla. Dovolte naivní otázku: Bude Slezské divadlo někdy i medové?

V dohledné době určitě nebude. Bylo mi vysvětleno, že by včely ohrožovaly provoz na Horním náměstí a topily se v kašně. Záměr jsem zatím uložil k ledu, ale ještě jsem ho nezmačkal a nehodil do koše. Časem se možná bude hodit.

 

Když už jsme v tom medovém povídání, tak který titul letošní sezony považujete za divácky přitažlivý?

V činohře by jím mohla být inscenace Wildovy lehkovážné komedie Jak je důležité míti Filipa a v opeře to určitě bude Janáčkova proslulá Liška Bystrouška. Jak divácky dopadne Kálmánova opereta Arizona Lady, to v této chvíli skutečně ani netuším. Je to česká premiéra, a tak se nechám překvapit.

 

Diváci také. Nic jiného jim nezbývá.

Opavské publikum je skvělé, nesmírně svému divadlu fandí, a to je dobře. Divadlo je potřebuje, bez nich postrádá smysl. Naštěstí máme nač navazovat. Slezské divadlo už přežilo staletí výrazných historických změn a je klenotem svého města. Je odkazem předků a my máme povinnost jeho význam nejen zachovat, ale dál rozvíjet.

 

Ano, představitelé přicházejí a odcházejí, ale divadlo lidem zůstává. Teď píchnu do hodně bolavého místa. Pohnulo se něco kolem zafinancování zvýšených mezd?

Stále je v jednání. Zatím máme přislíbenou úhradu části mzdových navýšení. Pokud vím, tak Brňáci problém řešili tak, že zvýšení zafinancovali a částku budou zpětně požadovat od vlády. To by mohl být vzor k řešení pro všechna divadla.

 

To by měl být vzor, protože vláda problém zavinila. Konkrétně to byl ministr kultury Herman (KDU-ČSL), který s navýšením přišel, aniž by domyslel důsledek.

Letos ministerstvo divadlům svůj příspěvek sice o něco zvýšilo, ale celou potřebnou částku ani zdaleka nepokryje. Černý Petr zůstává zřizovateli a řešení situace je na rozhodnutí Rady města.

 

Při nástupu do funkce jste chtěl navázat spolupráci se Slezskou univerzitou. Stalo se?

V konkrétní podobě připravujeme s univerzitou a policií společný výukový program. V něm budou v názorných ukázkách vystupovat naši herci. Ani další spolupráci se rozhodně bránit nebudeme.

 

Vizitka

Ilja Racek ml. začínal jako pomocný režisér a asistent v ostravských studiích rozhlasu i televize, od roku 1983 režíroval soubor Těšínského divadla, odkud přešel do libereckého Divadla F. X. Šaldy. Po roce 1991 šéfoval v nynějším ostravském Národním divadle moravskoslezském i Janáčkově filharmonii. V letech 1998 – 2001 působil jako náměstek ministra kultury ČR, poté byl ředitelem ostravského televizního studia a dva ruky řídil plzeňské Divadlo J. K. Tyla. Bydlí v Ostravě, je ženatý a otec tří dětí.

 

Podivat se na originální článek

Hra je návodem, jak (ne)dělat pasáka své ženy


Jitka Hrušková, Deník, 28. 11. 2017

Slezské divadlo: hra Všechno na zahradě, autor: Edward Albee, překlad: Dana Hábová, scéna a kostýmy: Marta Roszkopfová, režie: Michal Przebinda.

 

 

Opava – Prodám svou sebeúctu. Značka Zahrada. Tak nějak vyznívá černá groteska Všechno na zahradě v podání činoherního souboru. Vypráví o tom, že peníze jsou vždy až na prvním místě. Některé člověka osvobozují, jiné ho svazují a právě v tomto dilematu se pohybuje ústřední dvojice Richard a Jana. Sabina Muchová (Jana) se úspěšně přehrává z polohy komické do dramatické a docela jí to v ní sluší. Své hrdince dává dostatek prostoru k hledání východiska z finančních problémů do života podle představ svých i svého okolí. Na rozdíl od satelitních „slepic“ má ještě svědomí a to by jí v závěru nemělo dovolit totální pasivitu při útoku na člověka, ke kterému ji váže přátelský vztah. Osvědčený Jakub Stránský (Richard) se z úvodního pohodáře zabydlel ve druhé části hry ve dvoubarevné hysterické poloze. Možná by stálo za to najít ještě třetí barvu.

Z převážně snobských sousedů, typických pro „satelitní čtvrt“, vychází povahově nejlépe Jack v podání Daniela Volného, který vytvořil figuru se svědomím, které bohatství nedokázalo udusit a drží ji stále nad věcí. Jeho závěrečný osud však odpovídá jiným okolnostem, než typická česká kotlina nabízí. Mezi postavami, představenými Martinem Táborským, Ivanou Lebedovou, Michalem Stalmachem, Terezou Bartošovou, Martinem Valouchem a Kamilou Srubkovou není žádný Al Capone, Kmotr ani James Bond, a přesto se tak absurdně chovají. Plejádu postav dotváří Hana Vaňková, která cynickou kuplířku Zubatou vystihuje s obvyklou grácií.

Problém režie je v tom, že se děj zbytečně vleče, chybí dostatek akce a čtvrt hodina uspořeného času by inscenaci i divákům určitě prospěla. V první části hry navíc přehlušuje hudba vypjaté hádky a herci s ní vedou marný souboj. Rozhodně by měla emoce spíše podkreslovat než utápět. Premiérova podoba hry sice nestudila, ale ani nehřála a to otevírá prostor pro reprízy.

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Všechno je v zahradě

Jiří Kyselák (1952 – 2017)

Před několika dny nás navždy opustil choreograf a tanečník Jiří Kyselák.

Na státní konzervatoři v Brně absolvoval v roce 1972, v témže roce získal roční stáž v Leningradě. Své první angažmá získal jako sólista baletu ND v Brně, kde se představil nezapomenutelnou titulní rolí v baletu Spartakus (1975), kterého zde později v roce 2007 také choreografoval. Jako profesionální tanečník v ND Brno působil až do r. 1990, zároveň se také prosadil jako interní pedagog a choreograf. Od roku 1977 působil i jako pedagog tanečního oddělení Brněnské konzervatoře. V 80. letech dokončil studium pedagogiky a choreografie na taneční katedře AMU v Praze. V letech 1990-2003 působil jako šéf-choreograf baletu ND Brno a od roku 2004 jako taneční mistr Městského divadla Brno. Tančil více než 50 sólových rolí. Jako choreograf se poprvé představil v roce 1981 baletem Čarodějná láska a od té doby vytvořil přes 300 choreografií v inscenacích baletů, oper, operet, muzikálů i činoher, včetně pořadů pro televizi a film. Obdržel řadu významných zahraničních a tuzemských ocenění jako tanečník i choreograf. V opavském divadle vytvořil Jiří Kyselák mnoho choreografií, např. celovečerní balet Othello (Hanuš), baletní čísla v opeře Její pastorkyňa, v operetních inscenacích Vídeňská krev, Ohňostroj, Giuditta, Netopýr, Tisíc a jedna noc atd.

Jirko, je nám všem moc líto Tvého nečekaného odchodu do divadelního nebe.

Čest Tvoji památce.

V neděli 26. 11. od 19 hodin v divadle ŘEČI. Konverzační fraška nejúspěšnějšího současného amerického dramatika Neila Simona.

Přijďte se pobavit u komedie plné svižných dialogů a slovního humoru, ve které z darovaných broušených váz zůstanou jen střepy, ve které vybuchují holicí krémy ve spreji, ve které nikdo až do konce neví, co se vlastně doopravdy stalo.


Nová činoherní inscenace Slezského divadla v Opavě Všechno je v zahradě je velmi potřebnou moralitou

Nová činoherní inscenace Slezského divadla v Opavě Všechno je v zahradě je velmi potřebnou moralitou

 20.11.2017  Ladislav Vrchovský  Divadlo  Recenze

Slezské divadlo v Opavě uvedlo v nedělní premiéře inscenaci hry amerického dramatika Edwarda Albeeho s názvem Všechno je v zahradě. Autor tuto komedii napsal v roce 1967 a předlohou se mu stala stejnojmenná hra britského autora Gilese Coopera. Zatímco Cooperova hra měla blíže k frašce, Albee žánr posunul k břitké moralitě s groteskními prvky.

 


Z nové inscenace Slezského divadla Všechno je v zahradě.
Foto: Radovan Šťastný

Námětem příběhu manželů středního věku a jejich dospívajícího syna je lidská touha po movitém i nemovitém majetku, která, pokud je dovedena ad absurdum, může člověka dychtícího po bohatství zavést na scestí.

Děj je rozdělen do dvou jednání. V tom prvním manželé řeší svoji neutěšenou finanční situaci a náhle se objevivší pokušení dostat se k velkým penězům. Po přestávce se v zahradě domu Jany a Richarda odehraje párty s přáteli a sousedy s nečekaným a velmi překvapivým závěrem.

Režisér Michal Przebinda spolu s dramaturgyní Janou Pithartovou text hry mírně upravili a posunuli do současnosti, příběh pak situovali někam do maloměsta v České republice. Úprava i některé aktualizace jsou ALE celkem zbytečné. Albee totiž napsal skvělou a velmi nadčasovou hru, která je jakousi alegorií o shromažďování nemravného bohatství a zavrženíhodné lidské slabosti, velmi dobře známé ze současné, zejména v tak zvané „civilizované“ společnosti.


Zleva Jakub Stránský a Daniel Volný. (Foto: Radovan Šťastný)

Richarda hraje Jakub Stránský jako poněkud jednoduchého muže neschopného vydělat větší peníze a dostat tak rodinu mezi vyšší příjmovou skupinu v populaci. Na druhé straně je však Richard ve Stránského podání muž dlouho odolávající svodům k velkému a zpočátku jakoby bezpracnému zisku. Je ochoten smířit se s chudšími poměry, hlavně když život poběží v jasném řádu a pořádku a on nebude muset udělat nic, co se neslučuje s jeho morálními zásadami.

Richardovým hlavním problémem je však jeho žena Jana, kterou pojala Sabina Muchová jako dominantní manželku, chápající se otěží rodinného života v okamžiku, kdy může vydělat opravdu velké peníze, byť způsobem, který není zrovna počestný. Stránský velmi přesvědčivě působí ve chvílích nesouhlasu s jednáním své manželky, Muchová zase odpovídajícím způsobem hraje ženu, která příliš nepřemýšlí nad dopadem svých činů.


Zleva Sabina Muchová a Hana Vaňková. (Foto: Radovan Šťastný)

Dění na jevišti se v první části před přestávkou poněkud vleče. Pokulhává tempo i rytmus. Oživením je příchod souseda Jacka (Daniel Volný) a nečekaná návštěva paní Zubaté (Hana Vaňková), stejně jako v závěru první části vše rozproudí příchod syna Romana (v alternaci Jakub Georgiev nebo Denis Kuboň, hostující studenti Janáčkovy konzervatoře Ostrava). Dialogy mezi Janou a Richardem mají rezervy ve výstavbě mizanscén, ve kterých se odehrávají.

Druhá část po přestávce je mnohem poutavější a zábavnější, přestože zde dojde i na velmi temné tóny. Do tří manželských trojic sousedů, kteří přijdou na zahradní párty, obsadil režisér Martina Táborského a Ivanu Lebedovou (Kája a Bára), Michala Stalmacha a Terezu Bartošovou (Bertík a Louisa) a Martina Valoucha s Kamilou Srubkovou (Petr a Dora). Typově odlišní lidé v jejich podáních vytvářejí celkem bizarní společnost reprezentující v Albeeho hře jedince toužící naplnit takzvaný americký sen.


Martin Valouch a Kamila Srubková. (Foto: Radovan Šťastný)

To, že celá šestice je obžalobou lidského bezskrupulózního jednání sledující jediný cíl, věcné bohatství, inscenaci rozhodně nelze upřít, ba naopak, takovou obžalobu lze jen uvítat. Paralela s dnešní situaci v České republice je nabíledni – i u nás se objevují zbohatlíci, jejichž majetek má pochybný původ, i u nás dnes lidé často hodnotí druhého podle jeho majetku, ne podle úctyhodného a morálně čistého chování.

Děj je doslova strhující, režisérovi se podařilo nasadit dobré tempo a režijně vystavět překvapivé dramatické situace, takže publikum je zaujato a některými dramatickými zvraty děje dokonce v dobrém slova smyslu šokováno. To, že celá hra nakonec vyznívá tak trochu jako moralita, není na škodu. Je jen dobře, když divadlo diagnostikuje choroby společnosti a varuje před jejich dopady i šokujícím způsobem.

Činohra Slezského divadla Opava pod novým ředitelem Iljou Rackem a novým šéfem činohry Jiřím Seydlerem se po dotažení některých shora zmíněných jednotlivostí v případě inscenace hry Všechno je v zahradě bude moci chlubit aktuální hrou a velmi dobrým divadlem.

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Všechno je v zahradě

29. 11. od 19 hodin se přijďte nechat dojmout romantickou pohádkovou operou Antonína Dvořáka RUSALKA, která vypráví o velké lásce a zklamání i zoufalství.

V tomto dojemném vyprávění o vodní víle zamilované

do pozemského prince můžete opět slyšet zpěv Rusalky Měsíčku na nebi hlubokém, píseň sboru Květiny bílé po cestě, árii ježibaby Čury mury fuk i prince Vidino divná, přesladká….

Dvořákova Rusalka se vrátila na prkna Slezského divadla podeváté od roku 1945, to svědčí o tom, že stále neúnavně strhává publikum.

Divadlo nabídne inscenaci o budování společenské prestiže

Jitka Hrušková, Deník, 18. 11. 2017

Opava – Jak udržet krok s bohatšími sousedy? Jde odolat lákavému pokušení? Právě tyto důvěrně známé problémy bude zítra od 19 hodin řešit ve Slezském divadle premiéra lehce absurdní činoherní grotesky. Klasik amerického dramatu a trojnásobný držitel Pulitzerovy ceny Edward Albee ji nazval Všechno na zahradě. Jde o adaptaci původní hry irského dramatika Gilese Coopera. Přes svou premiéru v roce 1967 v newyorském Plymouth Theatre zůstává až nápadně současná. Snad proto, že naše společnost teprve nyní dospěla k problémům, které Američané řešili před půl stoletím. Satelitní městečka se zahradami, vystavujícími na odiv úspěšnost majitelů, jsou u nás stále vyhledávaným hitem.

Ústřední manželská dvojice Richard a Jenny bydlí na předměstí obydleném lidmi, kteří nemají hluboko do kapsy. Snaží se mezi ně zapadnout, ale kde na to vzít? Svádějí každodenní boj o svou společenskou prestiž. Jak odolají pokušení, když se objeví nemorálně lákavé řešení? Tajemství, pečlivě skrytá za laťkovými ploty a bělostnými úsměvy, se dozvědí pouze návštěvníci představení. V režii Michala Przebindy vytvoří Richarda a Jenny Jakub Stránský se Sabinou Muchovou, elegantní paní Zubatou bude Hana Vaňková a sousedy ztvární Daniel Volný, Martin Táborský, Ivana Lebedová, Michal Stalmach, Tereza Bartošová, Martin Valouch a Kamila Srubková. Hra bude uvedena v překladu Dany Hábové s výpravou osvědčené Mary Roszkopfové a pohybovou spoluprací Martina Tomsy.

Dramatik Edward Albee byl původně ovlivněn absurdním divadlem, ale pak si našel svou vlastní autorskou cestu. Svými díly se snaží bořit mýty o americkém snu a píše o tématech, jež jsou nebo byla ve společnosti tabu. Většina jich působí jako realistická dramata s překvapivě absurdním vyústěním. Za hry Křehká rovnováha, Pobřeží a Tři velké ženy získal prestižní Pulitzerovu cenu, hra Kdo se bojí Virginie Woolfové byla zfilmována s Richardem Burtonem a Elisabeth Taylorovou v hlavních rolích.

 

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Všechno je v zahradě

Opavský herec Jakub Stránský: Divadlo by mělo v lidech provokovat snahu přemýšlet

 Úvod  Divadlo  Opavský herec Jakub Stránský: Divadlo by mělo v lidech provokovat snahu přemýšlet

 16.11.2017  Ladislav Vrchovský  Divadlo  Rozhovor

V programu k inscenaci hry Edwarda Albeeho Všechno je v zahradě, která má ve Slezském divadle v Opavě premiéru v neděli 19. listopadu, je psáno: „Manželé Richard a Jana by hrozně chtěli zapadnout mezi ostatní sousedy na malebném předměstí. Ale kde na to vzít a nezpronevěřit se? A jak odolat pokušení, když se jednoho dne zjeví nebezpečně lákavé řešení?“ O hře i o divadle jako takovém jsme si povídali s hercem Jakubem Stránským, který v inscenaci hraje jednu z hlavních rolí.

 


Jakub Stránský na zkoušce inscenace Všechno je v zahradě.
Foto: Radovan Šťastný

O čem je podle vás hra, kterou v nedělní premiéře uvidí návštěvníci Slezského divadla?

Když jsem to četl poprvé, docela se mi to líbilo. Zajímavé téma. V tom smyslu, jakým způsobem lidé nahlížejí na to, jak je na ně pohlíženo. A jak je to dokáže semlít tak, že ztratí základní morální zábrany. Je to svým způsobem i taková detektivečka. Diváci budou překvapeni tím, jak se všechno rozuzlí. Je tam hodně zajímavých zvratů, které přicházejí s tím, jak se dvě hlavní postavy vyvíjejí. Stručně řečeno, je to o morální degradaci.

Vy hrajete jednu ze dvou hlavních postav Richarda, manžela druhé hlavní postavy – Jany, kterou hraje Sabina Muchová. Jaký je to člověk, ten váš Richard?

To souvisí s tím, co jsem řekl na začátku. Takových jako on jsou stovky a tisíce. Chce žít normálně, ale žije nad své poměry a doplácí na to.

Spousta lidí dnes usiluje o věci, na které nemá buď finančně, nebo morálně. Patří Richard k nim?

Řekl bych, že ano. Ta postava je napsaná velmi dobře, takže i když je ta hra relativně stará (1967, pozn. aut.), pořád je o tom, co dnes žijeme. O tom, že se člověk na sebe nedokáže podívat nezaujatýma očima.

Dobrá hra vždy svým způsobem nastavuje společnosti zrcadlo. Co se odráží v zrcadle hry Všechno je v zahradě? Nebo jinak, jakému člověku postava Richarda nastavuje zrcadlo?

Moje postava jako taková, ale i všechny ostatní, protože jde spíše o celek než o jednotlivé postavy, přináší určité poselství. Já tomu celku sloužím. A celek nastavuje zrcadlo morální lži. Přetvářce. To platí i pro postavu mé manželky ve hře –  Jany. Divák je svědkem určitých situací a může si položit otázku, jak by v podobných situacích reagoval on. Tahle hra nepřináší řešení, jen klade otázku. Jen ukazuje, co by se mohlo stát, kdyby lidi přestali přemýšlet. Kam až to může zajít. Divadlo by podle mne mělo hlavně klást otázky.

Každé divadlo, teď ale mluvím o instituci, ne o uměleckém žánru, má plnit vedle estetické funkce i funkci společenskou. Přispívat nějak k celkové atmosféře města, ve kterém existuje. Dělá tohle Slezské divadlo Opava?

Myslím že ano.  Primárně samozřejmě hrajeme naše představení. Ale všechno se teď jakoby znova pomalu rozbíhá. Naše divadlo procházelo jistými zmatky, hledalo se nové vedení. Dříve jsme měli nějaké přesahy, byla klubová představení, doufám, že se to opět rozběhne. Vím, že naše divadlo navázalo spolupráci se Slezskou univerzitou, chodí k nám studenti na stáže. Problém je ale také jinde. Vždy, když proběhnou nové komunální volby a změní se složení městské rady a zastupitelstva, tak každé vedení města chce všechno dělat lépe než to předchozí. To ale někdy znamená výměny v městských institucích a znova se začíná od nuly.

Tak tohle zrovna bych novému vedení vašeho divadla nepřál. Doufám, že ředitel Ilja Racek a šéf činohry Jiří Seydler přežijí několik volebních období. Protože to, co nejvíce každé divadlo potřebuje, je klid na dlouhodobou koncepční práci.

Ano, já jsem kdysi říkal jednomu z našich bývalých ředitelů, že bych nikdy nechtěl být ředitelem divadla. Protože člověk se o něco snaží a po čtyřech letech jako by to nebylo.

Koncepční práce se promítá i do struktury publika. Dobré divadlo si vlastně své publikum svým způsobem vychovává. Jak vy vnímáte opavské publikum?

Rozhodně nesouhlasím s tím, že opavský divák je specifický. Takový a makový. Rozhodně si nemyslím, že by se k opavskému divákovi mělo přistupovat jinak než třeba k ostravskému. Vycházím z toho, že lidé jsou vždy jen lidé. Ano, někdo je trochu konzervativnější, někdo by chtěl klubovou scénu, ale to je normální.

Jste v souboru opavské činohry dost dlouho na to, abyste si mohl dovolit říci, jak se v tom souboru cítíte …

Dobře. To není formální odpověď adresovaná mým kolegům. Tady jsou výborní herci. Známe se dlouho, rozumíme si na jevišti i mimo jeviště. Pochopitelně by bylo dobře, aby se ten soubor rozšířil i omladil. Všichni stárneme a mladí kolegové vždy přinášejí něco nového. Nikdy není dobře, když třeba Romea a Julii hrají třicátníci… Navíc existuje jisté nebezpečí, že si herci v souboru začnou, jak se říká, medit, jestli si rozumíme, a svým způsobem zleniví. Bylo by moc dobře, kdyby zřizovatel našeho divadla našel finance na rozšíření našeho souboru. Na to, jaké uvádíme tituly, je nás relativně málo.

Pracoval jste s různými režiséry. Například Janka Ryšánek Schmidtová s vaším souborem udělala skvělou Gazdinu robu. Byl nějaký rozdíl mezi její prací s vámi herci, když to srovnáte s ostatními režiséry?

Já jsem tam měl jen menší roli, takže u těch důležitých rozhovorů, které Janka vedla s hlavními postavami, jsem nebyl. Ale platí jedna věc: čím jasnější a konkrétnější jsou režisérovy nároky, tím víc provokuje hereckou práci. Když přijde režisér, který mluví jen obecně, a já se pak v šatně musím sám sebe ptát, o čem to tedy vlastně je, a tápu, tak to samozřejmě v člověku nemůže nic vyvolat. Pak to může dojít až k jakési herecké křeči, protože na tom jevišti jsme my a chceme, aby to dopadlo dobře. Aby tam bylo to člověčenství, o kterém vlastně divadlo je. Někdy přijde režisér, který postaví jasné mantinely a umí říci, že situace je taková a taková. Pracujte, a já vám řeknu, co je dobře a co už je špatně. To je vždycky lepší, než když si všechno kolem postavy musí člověk udělat sám. Pak ze sebe herec opravdu dokáže vydolovat hodně.

Takže vám vyhovuje spíše způsob práce, kdy vám režisér sice řekne svoji představu, ale zároveň vám v mantinelech, které sám nastaví, dá prostor k herecké tvorbě?

Ano. Je nesmysl říkat někomu: Zahraj to tak, jak by to zahrál třeba Vladimír Menšík. Ne, pro mne je důležité, abych měl prostor vycházet ze sebe. Každý člověk je jiný a v tom to přece je …

Co vás baví víc – zkoušení, nebo hraní v reprízách?

Obojí. Mne baví určitě obojí. Já to všechno vnímám jako proces. I repríza je každá jiná.

Většinou se herců, se kterými si povídám, ptám, co se jim nelíbí na dnešní realitě, na společnosti. Co vy vnímáte jako nešvar a špatnou věc?

Asi je to nedostatek přemýšlení. Největší nešvar moderní společnosti je podle mne to, že většina lidí se nenamáhá přemýšlet, podléhá vlivu televize a filmu, reklam a vůbec. To, na co se ptáte, podle mne také souvisí s divadlem. Mělo by lidi provokovat k myšlení.

 

KONCERT ORCHESTRU SLEZSKÉHO DIVADLA OPAVA v prostorách Multifunkční auly GONG Dolní VÍTKOVICE, Ostrava

neděle 19. 11. 2017 od 11 hodin

 

Koncert hudebně nastudoval a diriguje MAREK ŠEDIVÝ.

Marek Šedivý v roce 2016 nastoupil v SDO na post dirigenta, byl v roce 2013 na doporučení J. Bělohlávka angažován jako asistent dirigenta v inscenaci Wagnerovy opery Tristan a Isolda v Canadian Opera Company v Torontu a J. Bělohlávkem také vybrán jako dirigent Pražského jara, kde debutoval v květnu 2015 se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. Kromě toho například natáčel s BBC symphony orchestra v Londýně, diriguje ve Státní opeře v Praze a v plzeňském divadle J. K. Tyla. Náročného partu prvních houslí ve skladbě Rimskeho-Korsakova Šeherezáda se ujme koncertní mistryně YELYZAVETA PRUSKÁ. Výtečná houslistka, původem z Ukrajiny, studovala v Kyjevě, získala ocenění na soutěžích ve Francii, Ukrajině, Rusku a Srbsku.

Program:

Nikolaj Rimskij-Korsakov / Šeherezáda. Symfonická báseň, op.35.

Josef Suk / Pohádka. Suita z hudby k Zeyerově pohádce Radúz a Mahulena, op.16., 1. část

Předprodej vstupenek ve Slezském divadle Opava, Horní náměstí 13: po-pá / 8:00 – 18:00 hodin osobně či telefonicky na 724 984 209.

 



Strana 1 z 212

Novinky

18.01.2018

SILVESTR 2017

Již tradičně jsme přivítali nový rok v divadle. Půlnočního přípitku se zúčastnila i královna Alžběta II. a sir Elton John! A jak jste strávili Silvestr vy?

více zde

12.01.2018

Malá ochutnávka ze zkoušky komedie Jak je důležité míti Filipa

o dvou mladých přátelích. Jak dlouho lze žít dvojím životem, aniž by to prasklo? Činoherní soubor se pilně připravuje na uvedení premiéry komedie anglického dramatika Oscara Wilda, mistra ironického dialogu a skandálního literáta viktoriánské Anglie. Premiéra konverzační komedie se uskuteční v neděli 21. ledna 2018.   Režisérkou inscenace je Irena Žantovská: Paní režisérko, co Vás […]

více zde

12.01.2018

11. 2. 2018 od 19 hodin – THE BACKWARDS

11. 2. 2018 od 19 hodin strhující výlet do hudební minulosti plné nezapomenutelných hitů pro několik generací fanoušků Beatles   THE BACKWARDS Beatles revival – „Love Songs“   Úspěch bandu odstartovalo dvojnásobné vítězství na prestižním Beatlefestu v New Yorku v letech 1998 a 2003. Kromě koncertování v Čechách a na Slovensku kapela hrála po celé Evropě, […]

více zde

Starší novinky