Slezské divadlo Opava

Délka představení: 1 hodina 50 minut, 1 přestávka

Donald Churchill (1930 – 1991) byl velmi úspěšným a plodným britským dramatikem. Psát ovšem začal až ve třiceti letech a to nejprve pro rozhlas a televizi. Do té doby působil např. jako elév v časopise Darthmouth Chronicle, kurýr v Two Cities Film či jako divadelní a filmový herec. Uznávaným a hraným autorem se stal především díky svým divadelním komediím. V Čechách si popularitu získala jeho komedie Natěrač (The Decorator). Ostatní hry jako např. Manžel herec (Performing Husband), Okrajové výhody (Fringe Benefits), Slabá chvilka (Moment of Weakness) či Manželský atest (Marriage Line) jsou u nás hrány málo nebo vůbec. Angličan Donald Churchill byl pověstný i tím, že si ve svých hrách často napsal výbornou hereckou příležitost pro sebe a ve finále své herecké působení „omezil“ pouze na účinkování ve svých komediích. Zemřel v průběhu natáčení jednoho z televizních seriálů na severu Španělska. V Anglii jsou jeho hry velmi populární a hojně uváděné. Je autorem tzv. čistých komedií, které si kladou jediný cíl, pobavit a rozesmát diváka. Umí to dokonale. V Natěrači rozvíjí situaci klasického milostného trojúhelníku. Pár přistižený při oboustranné manželské nevěře je nucen čelit pomstě zhrzené manželky. Jakým způsobem této pomstě dokáže vzdorovat hlavní ženská hrdinka hry a jakou roli v tom sehraje v bytě náhodně přítomný natěrač, o tom s neobyčejným vtipem vypráví tato skvělá komedie. Ta byla poprvé uvedena 9. října 1985 v Palace Theatre ve Watfordu. Velice brzy byla přeložena do francouzštiny, italštiny, němčiny a španělštiny. Kromě Anglie byla uváděna také ve Spojených státech amerických, Německu, Belgii, Izraeli, Austrálii, Argentině, Kanadě, Chorvatsku, Estonsku, Mexiku či Severní Africe. V České republice tuto inscenaci proslavilo nastudování režiséra Ladislava Vymětala (premiéra proběhla 23. 11. 1994) v Divadle ABC. Inscenace je na repertoáru dodnes a druhý domov našla v Divadle Kalich. V hlavních rolích účinkují: Pavel Zedníček, Jana Paulová a Simona Stašová nebo Zuzana Mixová. Prvenství a česká premiéra však patří kladenskému uvedení (1993) v režii Václava Postráneckého.

Překlad:

Helena a Lubomír Synkovi

Režie:

Zdeněk Černín

Scéna, kostýmy:

Jan Dušek j. h.

Dramaturgie:

Blanka Fišerová

Hrají

Marcia:Ivana LebedováWalter:Petr Vaněk j. h.Jane:Marta OndráčkováPRE­MIÉRA:9. září 2007Galerie

 

BLÁZNOVY ZÁPISKY… aneb S PETREM VAŇKEM NEJEN O KOMEDII

(úryvek z rozhovoru)

(…) Jak řekl N. V. Gogol: „Smích je veliká věc! Říkáte, že divadlo je v krizi? Ale divadlo za to nemůže!“ Je třeba vyházet všechno haraburdí, kterým je divadlo přeplněno, a teprve potom uvažovat, co to vlastně divadlo je. Není ani zdaleka obyčejnou zábavou a věcí zbytečnou, když si uvědomíme, že najednou může třeba tisíc lidí (kteří jinak nemají vůbec nic společného) prožít stejný zážitek, zaplakat stejnými slzami, zasmát se společným smíchem. Ó, smíchje veliká věc!! Ničeho na světě se lidé nebojí více, než smíchu. Chcete divadlo plné baletního poskakování, laciných písniček, bezduchých vaudevillů a melodramat lahodících zvrácenému vkusu či zkaženému srdci, anebo divadlo, ve kterém se hrají veliké tragédie a veliké komedie? Udělali jsme z něho obyčejnou hračku, strakaté štěrkátko, se kterým si hrají děti a zapomněli jsme, že je to katedra, ze které je možno celým zástupům najednou dát životní lekci; kde se za slavnostního osvětlení, za hřmění hudby a za svorného smíchu předvádí známá neřest skrývající se před tváří světa a za tichých všeobecných sympatií se objevuje známý, zatím jen plaše utajený vznešený cit. Vždyť diváci jsou jako děti. Nechají se vést, kam je povedete. Nikoliv podvedete!! Divadlo má být plné slz. Ať už jsou to slzy bolestného citu, nebo osvobozujícího smíchu.

Ve Slezském divadle Opava za poslední dobu skutečně exceluješ v řadě komedií (Sluha dvou pánů, Blbec k večeři, Naši furianti), jak velký prostor ti dal pro improvizaci Zdeněk Černín v Natěrači?

Zdeněk Černín mě v určité fázi práce nechává vymýšlet, hledat, improvizovat… ale tak, abych se vešel do jeho režijních záměrů a především do podstaty a smyslu hry… a pak to „vyčistíme, vypilujeme“ (nejprve hrubý pilník, pak jemný, nakonec šmirgl) a už danou situaci zafixujeme a vycházíme z ní dál. Samozřejmě, že v průběhu zkoušení se i to někdy změní – dokonce zásadně, ale to je běžná, normální věc. Nevadí mi to. Klidně po druhé generálce, když se zjistí, že něco nefunguje, se to změní, nebo úplně vyhodí . Anebo po jakékoliv (i dvacáté) repríze. Já to – smím-li, někdy dělám sám, ale samozřejmě se předtím domluvím s režisérem a především s kolegou. Komedie Natěrač je skvělá v tom, jak autor dokázal vytvořit situace vhodné pro hercovu improvizaci…

Jak se ti v tomto směru pracuje s tvými dvěma hereckými kolegyněmi Ivanou ebedovou a Martou Ondráčkovou?

Natěrač je podle mého názoru ještě lepší a „chytřejší“ komedie než Blbec k večeři, skýtající pro herce větší, pestřejší, ale zároveň mnohem těžší herecké příležitosti. Například moje role Waltera Page je minimálně třípolohová – a každá z nich se výrazně odlišuje. To zkoušení je pak opravdu na soustředění a preciznost mnohem náročnější – ale to mně vyhovuje.Herecká spolupráce s Ivanou Lebedovou je prověřena mnoha tituly – za všechny třeba Josefína a Divadlo Svět a s Martou si na sebe zatím zvykáme. Nemáme toho ve hře spolu mnoho – ale jen zdánlivě. VŠAK POČKEJTE!! S její maminkou Danuší jsme (to ještě Marta nemohla být na světě!!) hráli milence v krásné komedii Polib mě Alfréde!!

Kdo je vlastně Walter a čím si získal tvé sympatie případně antipatie?

WALTER – to jsem vlastně já ve svých hereckých–školních začátcích… Nadšený nešika, toužící po hlavních rolích… U mě je SNAD ale lepší, že jsem se nestal NATĚRAČEM…U něj naopak. Když mě moje maminka viděla poprvé na jevišti v Ústí nad Labem, ptal jsem se jí natěšeně: „…tak co mami???“ Řekla mi – Petře, jsi mladý, nechceš zkusit ještě jinou školu…?

Budeš stále zůstávat ve Slezském divadle pouze výjimečným a skvělým hostem, nebo uvažuješ také o stálém angažmá?

CHTĚL BYCH NADÁLE ZŮSTAT SLUHOU JEDNOHO PÁNA – PETRA VAŇKA.

Je to už takové obecné klišé, že komici bývají v soukromí velmi uzavření, mnohdy depresivní lidé – jsi také takový, nebo se vymykáš tomuto zavedenému stereotypu?

Jsem takový, jakým mě diváci – lidé, znají, nebo jen jak mě nahodile potkají. Nejsem uzavřený, ale nejsem ani otevřený, (…pozor – dnes nějak podezřele ano!!!) depresivní jsem pouze v době daňového přiznání. Je ale asi fakt pravdou – byť v mládí jsem tomu ani nevěřil, ani nechápal, že komici/klauni (můj dětský sen – ale až asi do 10ti let! – byl státi se cirkusovým clownem!!!) jsou v soukromí smutní lidé. Z mého pohledu… je to téměř tak. Divadlo jednoho herce je veliké osamění!!! Ale bráním se! Za 35 let prožitého života u divadla (ale ještě více v divadle) cítím v sobě rok od roku víc a více jakousi opotřebovanost (nedej Bože zatím ještěstarožitnost) a zpochybňování sebe sama a snad i strach, kdy diváci místopotlesku začnou pískat… ALE BRÁNÍM SE! Váš Petr Vaněk

Za rozhovor děkuje Blanka Fišerová