Vstupenky, prosím, vraťte k proplacení v předprodeji nejpozději do 31.5.!

Děkujeme za pochopení!
Slezské divadlo Opava

Tato hra není dokumentem o životě jedné české herečky, jež dožila své dny v salcburském exilu. Je to příběh o vzestupu a pádu filmové hvězdy, která se nepotýkala jen s vnitřním voláním udržet se co nejdéle na vrcholu slávy, ale také s politickými kotrmelci, na něž byla doba jejího života přeplodná.

Text hry vznikl na objednávku Slezského divadla Opava a jeho základem jsou vzpomínky Lídy Baarové, které v osmdesátých letech minulého století sepsala právě v Salcburku. Ujal se jich Josef Škvorecký (1924 – 2012) a vydal je pod názvem Útěky. Z této knihy vznikla v Českém rozhlase Olomouc stejnojmenná četba na pokračování v podání Zdenky Procházkové-Hartmann. Ta svou hereckou kariéru započala právě v opavské činohře.

Režisér Michal Bureš se scenáristkou Jitkou Škápíkovou vystavěli na základě Škvoreckého knihy scénickou fresku, kterou vám dnes předkládáme. Ukazuje, jak velkou daň je třeba za oslnivou pomíjivost slávy zaplatit.

„Není to dokument, je to příběh o vzestupu a pádu slavné filmové hvězdy“, vysvětluje Michal Bureš, který je zároveň režisérem inscenace. Do hlavní role obsadil Sabinu Muchovou: „Je to pro mě nelehký úkol, procházím celou hrou, která se odehrává v rozpětí více než dvou desetiletí.“ Hudbu k inscenaci zkomponoval Richard Mlynář, scénografkou je Sylva Marková.

ÚTĚKY LÍDY BAAROVÉ můžete krom nedělní premiéry vidět na opavském jevišti znovu 22. května a poté 22. a 29. června 2012.

Bližší informace rádi poskytnou Michal Bureš 606 873 813 a Alžběta Matoušková 724 984 208.

Termíny pro pořizování fotografií a filmování 16. – 18. 5. 2012 od 10 do 12 hodin.
Veřejná generální zkouška 19. 5. 2012 od 10 hodin.

Představení se uskuteční přímo na jevišti Slezského divadla. Na „prknech, která znamenají svět…“ budou tentokrát nejen herci, ale i diváci.

10. května 2012 (čtvrtek) v 19.00 hodin

Václav Havel

AUDIENCE

premiéra činohry

12. května 2012 (sobota) v 19.00 hodin

Adolf Muschg

PIDIMUŽ

činohra

Prodej vstupenek v předprodeji SD a předplatitelé mohou uplatnit bonusové kupony s 50% slevou !

Opava – Vedení Slezského divadla věnovalo svým příznivcům operní bonbónek v podobě divácky prověřeného titulu Giuseppa Verdiho. Nedělní premiéra La Traviaty dokázala, že sázka na jistotu byla stoprocentní. Téměř po každém výstupu děkovali spokojení diváci účinkujícím za líbivé melodie i za znělý zpěv spontánními aplausy. S potěšením si vychutnali křišťálově jiskřivý soprán bývalé sólistky Kataríny Vovkové (Violetta) i znělý baryton hostujícího Jana Morávka (otec Germont). Jen hostující tenor Josef Moravec (Alféd) měl i pro uši hudebních laiků značné potíže s výškami. Celkový dojem z představení to však nenarušilo. Při závěrečné děkovačce vzdalo publikum účinkujícím i orchestru hold tím nejvyšším možným způsobem – vestoje.

Režisér a současně autor scény Karel Drgáč nabídl publiku několik absurdit. Úvodní plesovou scénu umístil na tuberkulózní oddělení nemocnice. Mezi umíráním na železných postelích se veselí, tančí a pijí šampaňské pařížští bonviváni s kurtizánami, pacientkami i jeptiškami. Ve výsledku to pro diváky může působit dost zmateně. Ve druhém jednání zase poslal k Violettě kromě očekávaného Alfrédova otce i jeho neočekávanou dceru s nemluvnětem. Jak dítě koresponduje s tvrzením otce Germonta, že dcera je stále čistá, nevinná a teprve zasnoubena? Kdo ví. Náznaková scéna je sice účelná, ale není pohledná. Alespoň pro druhé nebo i závěrečné jednání by neuškodil změkčující prvek. V kombinaci s železnou postelí navozuje v závěru představení až takovou představu, že Violetta umírá v chudobinci.

Giuseppe Verdi: La Traviata. Scéna a režie Karel Drgáč, choreografie Vladimír Nečas, kostýmy Josef Jelínek. Spoluúčinkuje divadelní orchestr pod vedením hostujícího Petra Chromčáka se sborem, vedeným Kremenou Pešakovou a baletem. Premiéra: 22. Dubna v 19 hodin.

Stáhnout orginální článek

Odkaz na hru La Traviata

v 17.00 hodin

VEČER PŘED PREMIÉROU

činohry

„Útěky Lídy Baarové“

hosté Večera před premiérou jsou bývalí členové souboru

Antonín Beba, Miluše Jánská a Ludmila Štědrá

bývalí členové souboru

Vstupné 20,- Kč

Napsat na objednávku ve čtyřiadvaceti letech operu, která se po sto padesáti letech nastuduje a stále oslovuje diváky, je velký kumšt; svědčí to o velkém hudebním talentu. Lovci perel (1862) od francouzského skladatele Georgese Bizeta mezi ně patří. Dramaturgyně a šéfka opery Slezského divadla v Opavě Jana Andělová-Pletichová měla šťastnou ruku, když prosadila jejich zařazení do dramaturgického plánu divadelní sezóny a opavské publikum tak může naslouchat překvapivě odlišnému Bizetovi. Opera Lovci perel nemá mnoho společného s proslulou Carmen, navíc je zasazena do zcela odlišného prostředí. Dýchne na nás exotika dálek, vidíme Cejlon a Indický oceán, vnímáme nekonečno, cítíme chvění větru, vžíváme se do romantické lásky plné protikladů a dějových zvratů, sledujeme jednu z mnoha variant příběhů o životě a smrti, o lásce a žárlivosti, o silných přátelských a mileneckých vztazích, o vděku, pomoci, provinění i potrestání, aniž bychom se nudili. Libreto Michela Carda a Eugénana Cormona nepůsobí zastarale, ovšem svůj podíl na tom má promyšlený režijní přístup Zdeňka Černína, režiséra, výtvarníka scény a tvůrce kostýmů v jedné osobě. Mnohočetnost úloh, které si na sebe naložil, vede tentokrát k výsledné kompaktnosti. Odvíjející se vztahy mezi postavami se v opavském nastudování stávají afektivní, silně emocionální prožitky se dovedou vztahovat ke konkrétním místům a zároveň mohou mít univerzálně platný význam. Co všechno pozitivně přispívá k našemu celkovému dojmu?

Nepochybně intenzívně působí sama operní hudba, v níž zaznívají indické rytmy, rezonuje v ní vliv romantický a nevylučují se ani impresionistické doteky. Režijně je však opera pojata tak, že vnímáme dvě sféry, dva významy. Před námi se odvíjí to, čeho jsme svědky teď a nyní mezi postavami, jenž osud a náhoda přiblížila, zatímco v nedozírném prostoru se vše nejen vzdaluje, odlučuje, ale také převádí do jiné významové roviny. V Bizetových tvůrčích začátcích je vlastně obsažena jeho osobnostní rozporuplnost, věčný vnitřní svár. Jsou v ní použity jemné ariózy s velmi sugestivní instrumentací, které kladou zvýšené nároky na výkon operního orchestru. Ani pěvečtí interpreti to nemají snadné. Jako kdyby se něco jiného říkalo (zpívalo) a něco jiného se myslelo (konalo). Takto vyjádřená vnitřní tenze udržuje vnímatele v neustálém napětí.

Scéna je pojata minimalisticky, avšak plně se zúročuje kvalitní technické zázemí divadla. Divák má neustále pocit, že se vše odehrává se vztahem k místu, ať již souvisí s dějem reálným nebo imaginárním, v širokém, nedozírném prostoru, který ovšem nevylučuje pocit osamocenosti při rozhodování, protože žijeme na svých vlastních ostrovech. Celý příběh se odehrává jako kdyby na holé scéně, prosvícené „sluncem“, která zcela autenticky evokuje nádhernou cejlonskou krajinu. Na plátně umístěním v zadním portálu se promítají reálné pláže, vidíme domorodé lovce perel, pohupují se na nich vlny oceánu, zapadá slunce a ve finále i fatry ohňů. Princip přední a zadní roviny, přibližování a vzdalování od reálných míst, umocňují přílivy a odlivy, ale také způsob, jak individuálně prožíváme svůj vztah ke světu. Hlavní představitelé (Nadir, Zurga) přecházejí po „mostíku“ přes orchestřiště až k divákovi do hlediště a vytvářejí dokonalou iluzi časoprostorové prostupnosti.

Promyšleně jsou navrženy kostýmy, které působí elegantně, přitom bezpečně napovídají, jaké je sociální zařazení postav a možná v sobě nesou menší náznaky aktualizace. Nadir vystupuje v pevných, vyšších pracovních botách, dokonce s provokativně černými ponožkami. Barevně kontrastní volba kostýmů (s bílou barvou nevinnosti a čistoty, spojenou s chrámem, dále s červenou barvou, která je spojena s mocí, ale také s láskou a vášní), nabývají u Leily a Zurgy na svém opodstatnění. Svěže vyznívají baletní vstupy, které dokreslují atmosféru příběhu a dodávají celému představení na dynamice.

Vyrovnané jsou také pěvecké výkony. Vyniká Katarína Jorda Kramolišová jako Leila, protože pěvkyně opět potvrdila svou uměleckou vyzrálost. Místy až odzbrojuje, jak dovede skloubit pěveckou suverenitu a herecký výraz. Její ohebnost hlasu v koloraturách a především dobré technické základy umožňují umělkyni suverénně zvládnout náročnou roli. Její rezervy ovšem spatřuji především ve francouzské výslovnosti. Na druhé premiéře (v první repríze) se představila mladá pěvkyně Agneša Vrábľová, kterou považuji za objev této divadelní sezóny. Disponuje čistým, průzračným hlasem, její soprán má krásnou barvu a navíc kypí vitalitou. Statečně si počínal Kisun Kim jako Nadir, který účinkoval v obou premiérách. Zohledněme fakt, že na druhé premiéře (první repríze) byla ohlášena jeho hlasová indispozice, avšak snad nebude od věcí tvrzení, že nejjistěji se pohybuje ve středních tenorových polohách, v této roli však až příliš lyrických. Vzhledem k jeho věku můžeme předpokládat, že ho čeká další umělecký vývoj, oprostí-li se od své herecké neobratnosti.

Za další pěvecký objev můžeme považovat Jana Morávka, který si znamenitě vedl v úloze Zurgy. Jeho nosný baryton zaplnil prostor divadla a je velká škoda, že jeho pěvecký výkon nebyl umocňován herectvím. Protikladně působil Zdeněk Kapl, jenž je v neustálé herecké akci, využívá mimiku i gesta, kterými diváky přímo vtahuje do děje. Jeho pěvecký výkon je ve srovnání s Morávkou slabší, vytlačované tóny působí místy dost rušivě. Čtvrtý hlavní představitel opery – Naurabada, zosobněný Daliborem Hrdou (někdejší velkou hvězdu ostravské opery), si nic nezadá s mladšími kolegy. Vystupuje pěvecky a herecky s velkou jistotou a nasazením, nezapře své mnoholeté zkušenosti v ostravské opeře. Jeho alternant Petr Soós v roli Nourabada podává sice solidní pěvecký výkon, ale je hlasově spíše zastřenější.

Hudební nastudování bylo svěřeno dirigentovi Damianu Binettiovi (Damiano Binetti), který v posledních letech působil jako šéf opavské opery. Vyrovnal se sice s náročnou partiturou, avšak zůstává otázkou, zda je pro prostor opavského divadla únosná hřmotnost v interpretacích některých pasáží, zda zbytečně nenutí operní sbor k forzím, které jsou posluchačky nepříjemné. Nicméně si výkon operního sboru zaslouží více než pochvalu, protože vystupoval vždy procítěně, měl bezpečné nástupy a herectví bylo násobeno stálým kontaktem s protagonisty děje a doprovázeno bezpečnou mimikou ve tvářích.

Co dodat závěrem? Opavské nastudování Bizetovy opery Lovců perel patří mezi umělecky kvalitní inscenace, které jsou divácky přitažlivé a navíc se stávají konkurenceschopnými s ostatními operními scénami.

Opava, Slezské divadlo – Georges Bizet: Lovci perel. Dirigent Damiano Binetti, režie, výtvarník kostýmů a scény Zdeněk Černín, choreografie Martin Tomsa, sbormistr Kremena Pešakova, dramaturgie Jana Andělová – Pletichová. Psáno z premiér (resp. z premiéry a první reprízy) 12. 2. a 14.2. 2012.

Stáhnout orginální článek

Odkaz na hru Lovci perel (Les Pecheurs de perles)

Jedná se o internetovou soutěž o nejzajímavější projekt spolufinancovaný z EU.

Hlasovat mužete viz. odkazy níže.

Soutěž o nejzajímavější projekt podpořený evropskou dotací v Moravskoslezsku

Základní informace o soutěži

Název:

nejkačka.eu

Hlasování:

Internetové hlasování na www.nejkacka.eu o nejzajímavějším projektu podpořeném z Regionálního operačního programu Moravskoslezsko. Hlasujte pro jeden z 15 soutěžních projektů a vyhrajte hodnotné ceny (víkendové pobyty, lístky na kulturní a jiné akce).

Termín hlasování:

10. – 25.4.2012

Webová stránka:

www.nejkacka.eu

Facebook:

www.facebook.com/nejkacka.eu

Termín hlasování: