Slezské divadlo Opava

Divadelní noviny, Josef Herman, č. 11, Listopd 2007 

Když muž zachrání jeřába, ten se z vděčnosti může proměnit v krásnou ženu a stát se jeho obětavou manželkou. Od nepanšti se pohádky s tímto poetickým náměstkem vyprávěly po celém Japonsku. V roce 1949 podle nich napsal Junji Kinoshita (1914 – 2006), prolínající ve své tvorbě japonské tradice s evropskými, úspěšnou divadelní hru Večerní jeřáb ( Júzuru), přeloženou do řady jazyků ( česky 1976). Japonský hudební skladatel Ikuma Dan (1924 – 2001), autor řady symfonických, sborových a komorních skladeb, a také sedmi oper, podle Kinoshitovy hry napsal stejnojmennou operu (1952), která v Japonsku zpopulárněla a záhy pronikla do světa – pro první mimojaponské uvedení v Curychu (1957) vznikla její definitivní, dodnes hraná verze. Dan se také inspiroval nejen tradiční japonskou hudbou, ale i díly evropských skladatelů a není asi divu, že opera Yuzuru, jak uvádějí její název ve Slezském divadle v Opavě, nejvíc připomíná pozdní díla G. Pucciniho. Hudba je to poetická, nesentimentální, třebaže nostalgicky smutný závěr opery, při jejíž kompozici skladatel nesměl škrtnou nic z původního textu (!), by k tomu sváděl. Prostý muž Johjo žije s krásnou Cu, aniž tuší, že byla původně jeřábem, kterého zachránil před smrtí. Cu v podobě jeřába tká pro svého milovaného muže vzácné látky z vlastního peří, což ji stojí hodně námahy a bolesti. Sousedé muže vyprovokují, aby chtěl po své ženě více látky a výhodně ji prodal, ona z lásky vyhoví, ale když muž nedodrží podmínku, že ji při tkaní nesmí vyrušit, kouzlo mizí a ona se s ním musí k lítosti obou rozloučit – po večerní obloze odlétá vysílený jeřáb, za nímž smutně hledí muž a drží v rukou vzácnou látku.

Dílo je samozřejmě dítkem své doby, hudba opery je posluchačsky velmi vstřícná, melodická, pracuje s japonskými hudebními idiomy, s orientálními harmoniemi, ale také s evropskými příznačnými motivy. Dirigent Jan Snítil nastudoval operu v orchestru i se sólisty zcela neznámé a interpretačně nezvyklé hudby hráči věnovali zřejmě potřebnou pozornost. Poprvé mimo Japonsko byla opera nastudována opavskými pěvci v jazykovém originále, a zněla dobře, jakkoli nepoznám, jak dobrou japonštinou pěvci zpívali. Party s nimi však nastudovala dirigentova japonská manželka, korepetitorka Masako Nakajima, a režíroval je japonský režisér žijící v Kanadě Tokio Kenneth Ohska – oběma před premiérou udělil opavský primátor Ocenění za rozvoj zahraničních vztahů statutárního města Opavy.

Ohska jemně stylizoval barvité, vizuálně z japonského výtvarného projevu vycházející obrazy, vystačil s maketou domu, za jehož oknem se pohybuje tanečně stylizovaný jeřáb, s několika kašírovanými kameny a s pár drobnostmi. Sám režisér dokončil výpravu po nále zemřelém Alexandru Babrajovi. Opavské pěvce vedl k japonskému chování úklonám, prostým gestům, poetizoval prostor barevným světlem do převážně modrých a hnědých tónů. Opera se soustředí na vztah manželů – Ktarína Jorda Kramolišová vytvořila decentním herectvím a jemnou hlasovou technikou Cu jako krásnou ustaranou ženu, která se marně obětuje pro štěstí obou manželů. Michal Vojta interpretoval jejího manžela Johjo robustněji, společně pak příběh zobecnili do střetu ženského a mužského přístupu k životu – smutek obou postav je nakonec ovšem jen jeden, jenže provinění nelze vzít zpět. Dobře sekundovali v rolích sousedů Zdeněk Kapl a Peter Soós a také dětský sbor.

Provedení opery zahájilo tzv. japonské dny v Opavě, na nichž pod záštitou japonského velvyslance a Česko-japonské společnosti proběhla řada akcí. O přestávkách opery bylo možné zhlédnout dvě fotografické výstavy nebo se pobavit se dvěma robory – mechanickým psem a terapeutickým tuleněm Paro. Zkrátka výjimečná umělecká i společenská záležitost, což k opeře neodmyslitelně patří. Publikum bylo právem velmi spokojeno.

Slezské divadlo Opava – Dan Ikuma: Yuzuru.

Opera o dvou částech podle stejnojmenné hry Djundyho Kinošity. Nastudováno v japonském originále. Dirigent Jan Snítil, režie Tokio Kenneth Ohska, scéna a kostýmy Alexander Babraj a Tokio Kenneth Ohska. Česká premiéra 14. října 2007

Stáhnout orginální článek