Slezské divadlo Opava

Damiano Binetti

Jitka Hrušková, Deník regionu, 14. února 2009

Divadelní orchestr i operní soubor Slezského divadla vede už několik let Damiano Binetti. Temperamentní Ital ochotně vyměnil teplé přímořské městečko Bari za severněji položenou Opavu, ale vůbec toho prý nelituje.

Který vítr vás zavál až do našich končin?

Zafoukal na mezinárodním dirigentském kurzu, kde jsem poznal několik českých muzikantů. Ti mě později zlákali do Prahy.

Věděl jste, kam odjíždíte?

Vaši zemi jsem předtím znal jen přes hudební skladatele, protože bližšímu seznámení bránila nechvalně známé „železná opona“. Přátelé mě sice doma zrazovali tvrzením, že v Česku zažiji třeskuté zimy, ale první rok to nebylo zase až tak hrozné. Ta skutečná zima přišla další rok a to už jsem byl dobře aklimatizovaný.

Jak jste se v Praze uplatnil?

Tím, co jsem předtím na barijské konzervatoři studoval – hudbou a zpěvem. Myslím si, že zpěv by měl studovat každý dirigent už proto, aby se dokázal vžít do pocitů pěvce. Alespoň já jsem se tím řídil a vyplácí se to. Všechno jsem pak uplatnil u madrigalistů, v libereckém divadle i v pražských komorních souborech. Prakticky jsem se tím živil, protože jsem si jako cizinec musel studium na pražské AMU sám platit.

Kudy vedla cesta do Opavy?

Přes Olomouc. V tamním divadle jsem dělal inscenaci baletu Madame Butterfly a při práci mě viděli lidé ze Slezského divadla. Slovo dalo slovo a nabídli mi spolupráci. Stálé dirigentské angažmá jsem však dostal až při nastudování opery Norma.

Opavské divadlo je poměrně malé. Je pro vás vůbec zajímavé?

Je pro mě naprosto zajímavé. Drží se osvědčené tradice a má ještě jeden velký klad. Dává šanci mladým umělcům, což nelze tvrdit o všech oblastních divadlech. Tuto devizu vnímám hodně zřetelně a moc si jí cením. Nejenom divadlo, ale také Opava jako město má příjemnou atmosféru, která mě hned chytila za srdce.

V Opavě bydlíte jen přechodně, domov máte u Prahy. Čeká tam na vás někdo?

Moje přítelkyně, která je tanečnicí v pražské Státní Opeře. Poznal jsem ji úplně náhodně v Národním divadle, kde jsem se byl podívat na balet. Okamžitě mi padla do oka, a když představení skončilo, šel jsem se s ní seznámit do zákulisí. Přeskočila jiskra a sympatie byly podle všeho oboustranné, protože jsme spolu už přes deset let.

Svatební zvony ještě neslyšíte?

Ty slyší moje partnerka a myslím, že pořád hlasitěji. Není proto vyloučeno, že je budu muset letos zaslechnout i já. Nakonec, proč ne. Jde přece jenom o úřední potvrzení vztahu, který už dlouho a dobře funguje.

Máte českou nebo italskou domácnost?

Česko-italskou. Temperamentní povahu máme sice oba, ale tu proslulou „italskou domácnost“ nepěstujeme. Při krizových situacích raději volím mlčení a zdá se, že to vztahu prospívá.

Pěvci jsou na tom lépe. Vystupují v záři reflektorů a jsou obklopeni ctitelkami. Není vám líto, že vás žádná fanynka při dirigování nemůže vidět?

Stejně jsou na tom bohužel i hudebníci. To je problém starých divadel německého typu, protože v moderních evropských divadlech je orchestrální záliv na viditelném místě. Hlavní výhodou je daleko lepší kontakt s publikem i účinkujícími na jevišti. S tím, že ve Slezském divadle asi zůstane orchestr s dirigentem dál ukrytý v propadlišti, nic nenadělám.

Který operní titul vás v opavském angažmá chytil nejvíc?

Každý, který je dělaný s plným nasazením. Netvoříme ho pro sebe, ale pro diváky a právě je by měl v první řadě oslovit. Přesto rád vzpomínám na Normu a ne jen proto, že byla mou první operní inscenací ve Slezském divadle. Je to velké a krásné dílo.

Přišly i další. Lucii di Lammermoore letos v březnu představíte Pražanům. Dáváte ji šance?

Dávám. Jedeme tam nabití energií a věřím, že pražskému publiku své kvality znovu potvrdíme. Budou navíc moci srovnávat, protože titul má na repertoáru i Státní opera.

S Yuzurou zase vycestujete do Japonska. Nemáte trému?

Nemám, v Japonsku jsem už byl a nepojedu do neznáma. Odjedeme koncem října a pevně doufám, že Japonci svou národní operu v evropském provedení přijmou. Myslím, že na nás budou docela zvědaví a o to víc pak budou fandit.

Teď jste nastudovali ruskou operu. Jejímu úspěchu také věříte?

Jsem vážně dost zvědavý, jak Opavané zatím nepoznanou Carskou nevěstu přijmou. Je to poměrně neznámé, ale hodně dramatické dílo. Tvrzení, že Opava je malé město a divákům stačí běžné tituly, neberu ani náhodou. Takový názor považuji za čirý nesmysl. Opavští diváci jsou kulturně vyspělí, opeře rozumějí a zaslouží si špičkové výkony. Proto jsme do inscenace nasadili i některé velmi kvalitní hosty.

Když jsme u kvality, nakoupil jste další sólisty?

Zatím ne, protože nechci kupovat zajíce v pytli. Upřednostňuji zvát si pěvce jako hosty, sledovat jejich schopnosti a teprve potom se rozhodnout. Brát si do jednotlivých inscenací hosty je konec konců celosvětový divadelní trend.

Dobře, ale jak se vám pracuje s kmenovými umělci?

Jejich kvality jsou už prověřené a s lidmi, kteří něco umějí, se ždycky pracuje dobře. Dokonale se známe a trávíme spolu hodně času. Divadlo totiž není jen večerní představení, ale každodenní činnost, která začíná ráno a končí večer.

Netáhne vás to zpátky na jih?

Přímo do Itálie ne, ale rád bych poznal i další země. Ne natrvalo, jen načas. Moc mi chybí moře, u kterého jsem doma vyrostl. Bydlel jsem od něj asi jen patnáct metrů, ale koupat jsem se chodil jinam. Žil jsem u přístavu a v něm by každá koupel mohla být posledním životním zážitkem. Ale i tam moře krásně šumělo, byl u něj příjemný vánek a mělo nezaměnitelnou atmosféru. Když se mi po něm moc zasteskne, zajdu si v Opavě alespoň k řece a poslouchám šplouchání vody.

Máte kromě hudby dalšího koníčka?

Cestování. Kromě Evropy jsem navštívil i další země a před několika dny jsem se vrátil z Egypta. Ale států, do kterých bych se chtěl podívat, je ještě spousta, i když to není pokaždé jednoduché. U některých zájezdů hrají roli peníze a u některých zase politická situace v dané zemi. Další problémy nemívám, protože jsem kosmopolita. Kam přijedu, tam se cítím jako doma.

Ochutnáváte rád i cizí kuchyně?

Pokaždé a dost jsem si oblíbil francouzskou. Když jsem učil v Praze na francouzském gymnáziu, ptal jsem se studentů, co jim chutná nejvíc. Čekal jsem nějakou francouzskou specialitu a ke svému překvapení jsem se dozvěděl, že italská kuchyně.

Špagety jsou prostě oblíbené. Umíte je dobře uvařit?

Umím a nejenom špagety. Ale těstoviny samy o sobě nejsou jediným typicky italským jídlem. Je to sice zažitá, ale mylná představa. Na sever Itálie má vliv rakouská a francouzská kuchyně, střed je hodně španělský a jich se zase inspiruje řeckou nebo arabskou kuchyní. Když půjdeme do důsledků, tak těstoviny přivezl do Itálie Marco Polo z Číny. V Itálii prostě jen zdomácněly.

Přesto s nimi bývá spojována.

Vím, ale skutečně typickým italským jídlem je pizza. Vznikla v polovině 19. Století v Neapoli při návštěvě královny Margarety Savojské. Kuchař tehdy udělal tenký slaný koláč a obložil ho ingrediencemi v barvách italské vlajky – bílý sýr, červená rajčata a zelená bazalka.

Máte kromě vaření vztah i k jiným manuálním činnostem?

Jak ke kterým. Když musím, posekám trávu a v případě nutnosti vyluxuji, utřu prach a udělám i jiné práce. Občas se dokonce stává, že u nich také relaxuji.

Znamená to, že jste dobrá od kosti?

To těžko, ale cholerik také nejsem. Svůj temperament se snažím uplatnit tam, kde má smysl. Například v profesi, protože hudba ho potřebuje.

Dokážete se rychle rozčílit?

Většinou ano, ale v rámci možností zase rychle zklidním. Spolehlivě mě vytočí úmyslná lež, říkaná přímo do očí, neschopnost domluvit se na něčem a dodržet to a vadí mi i pokrytectví. Do jisté míry snad též velká dávka egoismu. V běžné míře ho chápu, protože je částečně typický pro každého umělce.

Které přání se vám zatím nepodařilo splnit?

Jsem celkem spokojený člověk. Snad jen, aby za mnou mohli rodiče přijet alespoň na půl roku. To bych si moc přál. Zatím je to tak, že si hned po jejich příjezdu uvědomím, jak moc brzy zase odjedou. Chvilky, kdy jsme spolu, tak provází určitý smutek a bez toho bych se rád obešel. Další velký sen je, aby se operní soubor Slezského divadla dostal častěji do zahraničí, protože na to má.

Kdo je Damiano Binetti?

Narodil se 16.1.1968 v Bari, kde vystudoval konzervatoř v oboru dirigování a zpěv. Absolovoval i dirigentské kurzy a vzdělání si od roku 1991 doplnil na pražské AMU. Byl tenoristou u Pražských madrigalistů a soubor pak od roku 1994 vedl. Jako dirigent spolupracoval s olomouckým a opavským divadlem, vedl Sukův komorní orchestr, symfonické orchestry v Hradci Králové, v Mariánských Lázních a v Českém rozhlasu Praha. Absolvoval kurzy interpretace hudby J. S. Bacha, účastnil se mnoha evropských hudebních festivalů a ze soutěže v Chorvatsku si přivezl první cenu. Dirigoval orchestry v Evropě i v Asii a natočil dvanáct CD. Zatím je svobodný a trvale bydlí v Choceradech u Prahy. Ve Slezském divadle je v trvalém angažmá od roku 2004 nejprve jako dirigent a nyní jako šéf operního souboru.

Partneři