Drama

Teprve přičiněním tehdejšího ředitele Národního divadla F. A. Šuberta, který se snažil korigovat rázné a někdy i svérázné soudy dramaturga Ladislava Stroupežnického, se Maryša přece jen dostala na repertoár ND, ovšem z opatrnosti jen v řadě tzv. her pro lidové publikum dávaných v sobotu odpoledne, kam vyšší společenské a kulturní vrstvy českého národa nechodily. Od té doby se však toto drama z moravské vesnice stalo trvalou součástí našeho kulturního dědictví a patří k nejlepším dílům české dramatiky vůbec. V našem divadle bylo poprvé uvedeno už ve druhé sezóně Slezského Národního divadla, v r. 1946. A ne náhodou se k němu vracíme v sezóně, v níž si připomeneme (1. května) 200. výročí položení základního kamene k budově opavského divadla, jako k jednomu z klíčových titulů této sezóny.

Úprava, režie:

Zdeněk Černín

Scéna, kostýmy:

Jan Dušek

Hudba:

Jiří Pavlica (výběr z díla)

Dramaturgie:

Blanka Fišerová j. h.

Hrají

Lízal:

Kostas Zerdaloglu nebo Erik Pardus j.h.

Lízalka:

Hana Vaňková

Maryša:

Kateřina Volná nebo Veronika Senciová

Rozára:

Kamila Srubková

Vávra:

Petr Vaněk j. h. nebo Zdeněk Junák j.h.

Francek:

Ladislav Špiner nebo Lukáš Hejlík j.h.

Horačka:

Lenka Waclawiecová

Strouhalka:

Ivana Petrželová

Babička:

Ludmila Štědrá

Hospodský:

Jiří Nebenführ nebo Marek Kunc

Hrdlička, obecní sluha:

Petr Klimeš

Soudní sluha:

Miroslav Neborowský

Rekruti:

Zdeněk Jorda, Kamil Koula, Marek Kunc, Zdeněk Pavlíček, Jakub
Stránský

PREMIÉRA:

16. 11. 2003

DERNIÉRA:

9. 4. 2006

INSCENACE DOSÁHLA 50 REPRÍZ

České realistické drama a Maryša

Léta 1887–1894 přinesla velkou proměnu v zaměření české dramatické tvorby. Byl to velký nástup realismu, hledajícího inspiraci především v ostrých dramatických konfliktech života na české vesnici. Započala jej r. 1887 premiéra Našich furiantů L. Stroupežnického a pokračováním byla v letech 1889 a 1890 uvedení dramat Gabriely Preissové Gazdina roba a Její pastorkyňa a Jiráskovy Vojnarky. Vyvrcholením a završením této etapy pak byl r. 1894, kdy byla v pražském Národním divadle premiérována dramata A. Jiráska Otec a Maryša bratří Aloise a Viléma Mrštíků. Geneze Maryši začala r. 1889 a měla dosti dramatické pokračování. R. 1891 ji Vilém Mrštík poslal do Národního divadla. Je paradoxem, že právě ten, kdo tuto etapu v českém dramatu započal, Ladislav Stroupežnický, který byl tehdy dramaturgem Národního divadla, hru rezolutně odmítl jako krutou, drastickou.

SOUDY O MARYŠE: F.X.Šalda: A. a V. Mrštíků Maryša

(…)
Mrštíkovi lidé jsou jen funkce jistého organismu, celly jistého ústrojí. Za nimi stojí vždy vlastní herec: Příroda a Společnost. A tak, v tomsmyslu je „Maryša“ drama selské, drama oživených hrud, zavalitých, tuhých, urputně oživených, lačně k svým lánům přisátých těl. Jeho sedláci ani nedeklamují, ani nekoketují. Oni nejsou ani alegoricky hlubokomyslní, ani selankovitě prostí a jímaví. Oni jsou předem neurvalí, lační, hladoví a skoupí.

(…)
Mryša sama, třeba určena a poddána okolí a prostředí, bojuje přece a vzpírá se proti němu. Drama je právě ten boj, odpor, zoufalý zápas. Drama je proto etické ne falešnou, kázanou a hlásanou morálkou, ale samým organickým podkladem svým.

(…)
Maryša dovolává se náboženství – ale proto nemyslete, že je sladká, pasivní a poddajná. Naopak: vypjatá, bojovná, tvrdá. Vávrovi strojí také krušný život. Tento rozpor nebyl jedné části kritiky vhod. Litovala, že v Maryši nenamaloval autor bílou, trpnou mučednici, kterouubije a usmýká stádo černých katů. Nemohli pochopit, že je rozpor, věčný rozpor mezi city a činy, myšlenkami, slovy a jednáním, mezi vůlí a silou. Že rozpor ten, ta směs a neustálá záměna bílého a tmavého, síly a ochabnutí, je právě život, hybný jako dech. /Rozhledy 3, 1894, č. 12, str. 682 – 694./

[Zobrazit fotky jako slideshow]