Tragédie

„Posedlí pohádkami, trávíme naše životy hledáním magických dveří a ztraceného království smíření.“
O´Neill

S touto výjimečnou inscenací jsme se zúčastnili divadelního festivalu v Českém Těšíně, kde byl Smutek sluší Elektře oceněn jako nejlepší inscenace. A také festivalu Čekání na Václava v Hradci Králové.

Překlad:

Jan Grossman

Úprava:

Miroslav Macháček

Režie:

Ivan Krejčí j. h.

Scéna, kostýmy:

Ilja Hylas j. h.

Dramaturgie:

Blanka Fišerová

Hrají

Ezra MANNON:

Kostas Zerdaloglu

Kristina, jeho žena:

Hana Vaňková

Lavínie, jejich dcera:

Lucie Žáčková j. h.

Orin, jejich syn:

Kamil Koula

Adam BRANT:

Marek Kunc

Hazel MILESOVÁ:

Veronika Senciová

Petr, její bratr:

Jakub Stránský

Seth BECKWITH:

Petr Klimeš

PREMIÉRA:

19. 6. 2005

DERNIÉRA:

2. 11. 2006

O´Neillova Elektra

O´Neill vytvořil monumentální drama, text rozsáhý – inspirovaný Aischylovou Oresteiou, která byla trilogií. I Eugene O´Neill se ve třech částech dramatu zaměřil na komplikované vztahy v rodině Mannonů (žijící v Nové Anglii), jejich bigotní morálku, uzavřenost, to vše za doprovodu všudypřítomného vypravěče Setha, který plnil funkci antického chóru. Jazyk jeho hry je složitý, zřejmě pod vlivem moderní psychologie (zejména Freuda a Junga) se snažil vztahy mezi postavami i vnitřní myšlenkové a duševní pochody postav osvětlovat skrze monology a dialogy, ne skrze jejich jednání. Po několikerém čtení textu se může zdát, že postavy samy dokáží své stavy velmi dobře analyzovat a vysvětlit – a my jsme svědky tohoto procesu, který v mnohých případech postrádá kouzlo skrývaného, naznačeného, tušeného, neuchopitelného. Postrádá tajemství a touhu po rozluštění tajemství, po nalezení cesty k postavám, po soucitu s nimi či po nenávisti k nim.

Grossmanův překlad a Macháčkova úprava naopak vypouštějí některé doslovné scény, v nichž se pouze ukazuje to, o čem se dále hovoří a co vede k dalším drastickým činům. Jde např. o zavražděný kapitána Branta, které je v původní O´Neillově věrzi skutečně znázorněno. Pro současného diváka však zůstává zajímavější právě zkratka, snaha maximální koncentrace obsahu sdělení, zdánlivá jednoduchost a rafinovanost replik, které jsou mnohdy v rozporu se samotným jednáním. Spíše než monumentálnost a tíživost tragédie, která se má na diváka valit a ústit v katarzi, působí nyní na diváka intimita, s níž se v prostředí jedno rodiny odhalují nejniternější touhy, sny, nenávist, láska – až v extrémních podobách. Ačkoliv se zdá, že příběh je soustředěn zejména kolem Lavínie, v této úpravě a režijním zpracování snad nelze určit hlavní postavu. Jedině dokonalá souhra všech postav na jevišti může způsobit, že kola osudu a předurčenosti nelítostně spějí k tragédii. Výraznou postavou, která prochází O´Neillovými dramaty, je postava matky, která je nahlížena z naprosto jiného úhlu pohledu, než bylo v době dramatikovy tvorby obvyklé. Jedná se o výrazný autobiografický rys, dramatik se inspiroval vlastními rodinnými vztahy a vytvořil tak matku, která selhává ve svém mateřství, sobecky jde za svými touhami ve vzdoru proti autoritativnímu manželovi, despotickému, podezíravému a majetnickému. Tyto postavy procházejí jeho dramaty, jen jsou uváděny do jiného prostředí a systému vztahů. O´Neill vycházel ze způsobu výstavby antických tragédií, ale treansformoval je v jedinečný dramatický tvar, současný a stále inspirující.

Z tisku

V Opavě běsní Elektra Lucie Žáčková

Předznamenáním nové sezóny Slezského divadla se stala tragédie
Eugena O‘Neilla

Činohra opavského Slezského divadla má za sebou víc než úspěšnou sezónu. Kvalitu Preissové Její pastorkyni, Goldoniho Sluhy dvou pánů, Gavranova Všeho o ženách a Schwajdovy Pomoci stvrdila i poslední červnová premiéra. Ivan Krejčí nastudoval Smutek sluší Elektře Eugena O‘Neilla. Docenění se dočká pochopitelně až po prázdninách. Smutek je příběhem o rozpadu rodiny jižanského aristokrata Ezry Mannona. V rozměru antické tragédie. V Opavě šťastně sáhli po překladu Jana Grossmana v mistrovské úpravě Miroslava Macháčka. Krejčí s dramaturgyní Blankou Fišerovou v jeho duchu nechali plynout expozici, pak ale text ještě vykostili, takže dramatické zápletky vyznívají takřka v tezích. Nebylo třeba O‘Neillových repeticí a dopovězení. Prokletí rodu spěje k tragickým koncům.

Slezané kráčejí nahoru

Ukazuje se velice plasticky, jakou práci s herci odvedl za dobu působení šéf souboru Zdeněk Černín. Kostas Zerdaloglu (Ezra) a Hana Vaňková (jeho žena Kristina) ještě zpřesnili rozměrnou škálu výrazového rejstříku uplatnitelnou v každém typu dramatu. S nimi se na tvorbě osobitých postav O‘Neillovy hry podílejí Veronika Senciová (Hazel Milesová), Jakub Stránský (její bratr Peter), Kamil Koula (Orin Mannon), Marek Kunc (Adam Brant) a jako vždy typově velice osobitě Petr Klimeš (Seth Beckwith). Za jedinečný počin Ivana Krejčího považuji přizvání Lucie Žáčkové do metaforicky titulní role Elektry – Lavínie Mannonové – z ostravského Divadla Petra Bezruče (po prázdninách Arény). Její talent znamenitě rozkvétá. Po úspěchu zkázněně nezkrotné aristokratické kurtizány Dostojevského Nastasji Filipovny ve Fedotovově Idiotovi, důstojné a běsnivé, která ji vynesla Thálii i Cenu Alfreda Radoka, další její strhující výkon!

Lavínie divy z Ostravy

Její Lavínie není melancholickou kráskou dotahující vlastní rozhodnutí až k smutným rozuzlením, která ji tolik sluší. Postavila ji ve stylu slovo proti gestu – jako zhýčkaného, panovačného frocka. Podobně hraje třeba v Popcornu nebo v Ústech Micka Jaggera, ale ve Smutku je exprese jejího nasazení dotažena až k pólu, odkud bude zapotřebí vydat se honem zase někam jinam. Myslel jsem si, že po Haně Dvořákové v MD Brno už nelze Lavínii interpretovat lépe. Pokud ne, tedy Žáčková se úkolu zhostila aspoň hodně jinak. S potemnělým charakterem inscenace koresponduje jako interiér v mlze osudů, s pevným bodem vesmíru – lavičkou před rodovou vilou – scéna i kostýmy Ilji Hylase. Nostalgii vnáší do dramatu jenom teskný evergreen Oh Shandoah! (u nás ho zpíval, jak jen to moc dobře umí, Pavel Bobek). Nepíšu to o inscenaci Slezského divadla poprvé: V Opavě mají další vývozní kousek! Přinejmenším na Festival divadel severní Moravy a Slezska v Těšíně, na České divadlo v Praze, ale obstála by i v Hradci nebo Plzni, kdyby jejich naháněči do Opavy trefili.

Jiří P. Kříž

[Zobrazit fotky jako slideshow]