ČESKÁ PREMIÉRA

Délka představení: 2 hodiny 15 minut, 1 přestávka

Jiří Kratochvil o Černé skříňce

Na konci šedesátých let jsem objevil to, čemu se říkalo
psychodrama. Ledasco jsem se o této divadelní psychoterapeutické technice
dozvěděl a přivedlo mě to k napsání rozsáhlého eseje Kultura jako
katarze (s podtitulem: od antické tragédie k psychodramatu a absurdnímu
divadlu), publikovaného pak v roce 1969 na pokračování v brněnském
měsíčníku Host do domu. Je tam i odstavec věnovaný hře Alberta Camuse
Nedorozumění.

V mých osmnácti letech byl pro mě Camusův román Cizinec zjevením.
Příběh, který má nepochybně archetypální charakter, vždy to osudové,
co se tam stalo jeho hlavnímu hrdinovi, stalo se už v lidské historii
nesčetněkrát a ještě nesčetněkrát se různým lidem stane: nelze se
tomu vymknout , protože to má nepochybně mytické zdroje. A v tom románě
se poprvé, i když jen zcela na okraj, objeví „příběh Čechoslováka,“
námět, který si Camus přivezl z návštěvy Československa v roce 1936.
(Snad stojí za poznámku, že ten příběh se skutečně stal, i když ne
v Československu, ale kdesi na Balkáně, ale Camus ho přemístil k nám,
do země bez moře, což tam hraje důležitou roli, hrdinky toho příběhu
totiž touží po moři, po penzionu či hotelu u moře, a to je taky
motivací jejich hrůzného činu.) Fascinace „příběhem Čechoslováka“
byla tak silná, že mu Camus o pár let později věnoval taky svou hru
Nedorozumění, s původním názvem Budějovice. Ale když jsem se k té
hře dostal, byl jsem zklamán.

Albert Camus se pokusil ve své hře Nedorozumění navázat na antickou
tragédii. Antické tragédie – například Sofoklův Oidipus král a
Euripidova Ifigenie, Elektra, Medeia nebo jeho Hippolitos – jsou
povětšinou rodinné tragédie.Rodina zde totiž představuje jakýsi
ukázkový vesmír s přísným hierarchickým řádem, jehož osudové
porušení má tragické následky a zásah bohů. I příběh Camusova
Nedorozumění je příběh rodinný. Syn opouští matku a sestru a vydá se
do světa za výdělkem a po dlouhém čase se vrací jako boháč. A ubytuje
se nepoznán v hostinci své matky a sestry.Ty ho pak v noci utlučou
kladivem a oloupí. Když se pak dozví, kdo byl jejich nocležník, matka se
oběsí a sestra skočí do studny. Nepochybně příběh s rysy antické
tragédie. Vražda syna zde není vědomým činem, ale důsledkem osudového
omylu jak v antických tragédiích. A tato logika záměny a omylu
prostupuje celou Camusovu hru, jenže to už nefunguje, už zde není
antických bohů, zůstala jen absurdita naší existence. Camus se pokusil
o čistý tragický patos a nadřadil tak antický dramatický jazyk
vlastnímu příběhu. Ve skutečnosti je to nedotažená „absurdní
komedie.“ Je tomu už bezmála čtyřicet roků, co jsem napsal analýzu
Camusovy hry, ale nepodařilo se mi jí zbavit. A tak jsem se k ní znova
vrátil.

Má Černá skřínka je vzdálenou variaci Camusova Nedorozumění. Umístil
jsem ji do naší současnosti. Syn, posrpnový emigrant, se inkognito vrací a
ubytuje se tak nepoznán v hotýlku, který restituovala jeho matka. Ale dál
už je tam všechno jiné. Není to pokus o antickou tragédii, ale o krutou
absurdní komedii, černou grotesku s prvky psychodramatu. Všechno už
probíhá a dopadne jinak než u Camuse. Už to není o osudu, který si
z vůle bohů zahrává s námi, ale o tom, že není radno zahrávat si
s osudem. A autorovi nezbývá než zvědavě čekat, jak tuto jeho
interpretaci přijme dramaturgyně a režisér. A samozřejmě – jak ji
přijmou diváci.

Úprava:

Zdeněk Kaloč, Blanka Fišerová

Režie:

Zdeněk Kaloč j. h.

Scéna, kostýmy:

Marta Rozskopfová j. h.

Hudba:

David Rotter j. h.

Dramaturgie, asistentka režie:

Blanka Fišerová

HRAJÍ:

PETR:

Michal Stalmach

NIKOLAJ:

Jakub Stránský

MATKA:

Hana Vaňková

PAVLA:

Sabina Muchová

MRCHOŽROUT:

Kostas Zerdaloglu

ČESKÁ PREMIÉRA: 13. ledna 2008

JIŘÍ KRATOCHVÍL

[Zobrazit fotky jako slideshow]

(vlastníma očima)

Narozen 4. ledna 1940 v Brně Žabovřeskách. Otec emigroval na počátku
padesátých let, následovaly nepříjemnosti se Státní bezpečností. Na
vysokou jen s obrovskými obtížemi a až po odkladu a brigádě v NHKG
(která rychle skončila pracovním úrazem). Filozofická fakulta,
čeština-ruština, diplomka o Vítězslavu Nezvalovi, pak krátce učitelem
na odborném učilišti v Dobrušce, zakončeno hádkou s ředitelem a
hrozbou disciplinárním řízením. První povídky od roku 1964 (Plamen, Host
do domu), nabídka místa redakčního eléva v pražském Plameni však
nakonec narazila na ošklivý kádrový posudek (otec emigrant, strýc
redaktorem Svobodné Evropy). Knížka povídek z politických důvodů
vyškrtnuta v roce 1970 z edičního plánu nakladatelství Blok v Brně,
vyšla v rozšířené podobě až v roce 1978 v edici Petlice Ludvíka
Vaculíka. 1970 – 1989 zakázaným autorem, dělnické profese a hlídač
v drůbežárně a topič v Lachemě, až po smrti Brežněva směl co
dokumentarista do archivu památkové střediska. V Osmdesátých letech
účastník literárního disentu kolem pražského samizdatového časopisu
Obsah, a tedy ve společenství Ludvíka Vaculíka a Václava Havla, publikoval
v samizdatových a exilových časopisech. Po roce 1989 necelých pět roků
redaktorem v českém rozhlase, studio Brno, pak jako spisovatel na volné
noze. Po roce 1989 vyšlo deset jeho románů, tři povídkové knihy, jedna
fejetonistická, jedna esejistická a knížka rozhlasových her, několik
literárních cen, např. Cena Toma Stopparda, Cena K.Čapka, Cena J. Seiferta,
člen Obce spisovatelů a PEN klubu, některé romány přeloženy do jedenácti
jazyků a vydávány např. pařížským nakladatelstvím Gallimard. V roce
1999 v Městském divadle v Brně premiéra hry A babička slaví 99.
narozeniny. Kmenovým autorem nakladatelství Petrov, přejmenovaném nyní na
Druhé město, nejnovější kniha tam: Brněnské povídky, Brno 2007.

[Zobrazit fotky jako slideshow]