Komedie

délka představení: 2 hodiny a 15 minut, 1 přestávka

Česká komediální klasika, vyprávějící o jednom sporu o ponocenství a také o české tvrdohlavosti a furiantství. Děj je zasazen do prostředí vesnické hospody, v níž se vše řeší. Hlavními furianty jsou starosta Dubský a první radní Bušek, jejichž děti se mají brzy vzít. Spor o ponocného v obci ale naruší poklidnou atmosféru. Na jevišti hraje živá hudba a celá inscenace je proložena lidovými písněmi – autorem jejich úpravy je Jiří Pavlica.

Inscenace byla oceněna na divadelním festivalu v Českém Těšíně. Porota kritiků udělila cenu za nejlepší herecký výkon dvojici tvrdohlavých radních, jimiž byli Kostas Zerdaloglu a Petr Vaněk.

Režie:

Zdeněk Černín

Úprava:

Zdeněk Černín, Jiří Záviš

Scéna, kostýmy:

Jan Dušek j. h.

Hudba:

Jiří Pavlica

Pohybová spolupráce:

Pavla Štěchová

Korepetice:

Jarmila Táborská j. h.

Dramaturgie:

Blanka Fišerová

Hrají

Filip Dubský, sedlák a starosta obce:

Kostas Zerdaloglu

Marie Dubská, jeho žena:

Ivana Lebedová

Václav, jejich syn:

Michal Stalmach

Petr Dubský, dědeček:

Emanuel Křenek j. h.

Jakub Bušek, sedlák a první radní:

Petr Vaněk j. h.

Františka Bušková, jeho žena:

Ludmila Štědrá j. h.

Verunka, jejich dcera:

Blanka Fišerová

Martin, jejich syn:

Robert Vaněk j. h.

Valentin Bláha, vysloužilý voják:

Marek Kunc nebo Zdeněk Černín

Josef Habršperk, švec:

Martin Táborský

Markýtka:

Lenka Kalousová j. h.

Matěj Šumbal, sedlák a obecní výbor:

Jakub Stránský

Marie zvaná Šumbalka, jeho žena:

Kamila Srubková

Pavel Kožený, sedlák a obecní výbor:

Miroslav Neborowský

Milan Štábl, sedlák a obecní výbor:

Milan Štábl

František Fiala, krejčí:

Petr Klimeš

Terezka, jeho žena:

Hana Vaňková

Kristýna, jejich dcera:

Sabina Muchová

Jejich děti alternují hostující:

Hana Jordánová, Robert Kežlinek, Štěpánka Sedláčková, Kristián Klimeš, Rozárka Klimešová, Tomáš Petržela, Vendulka Petrželová a Natálie Gregorová

Četník:

Jan Krasl

Kudrlička, učitel a obecní písař:

Ondřej Bartoš

Chasníci a dívky:

Pavla Štěchová, Helena Ludvigová, Petr Vaculík, Milan Martinek, Hynek Mucha, Radomír Káňa

Muzikanti:

Jára Záděra (bubny), Vojta Sax (kytara), Jan Holčapek (klarinet)

PREMIÉRA:

24. 9. 2006

DÉLKA PŘEDSTAVENÍ:

2 hodiny 15 minut s jednou pauzou

Veselohra o život

Česká divadelní klasika nemá v české divadelní přítomnosti ustláno na růžích. V současném činoherním repertoáru se sice vytrvale objevuje několik jejích stěžejních titulů, ale jinak je ticho po pěšině. Vedle Strakonického dudáka, Maryši, Její pastorkyně a Lucerny patří k těmto revivalům i Stroupežnického Naši furianti. Je dosud v živé paměti památné nastudování Macháčkovo na scéně Národního divadla (1979), režisérův mistrovský kus. Svým způsobem byla objevná též inscenace Mahenovy činohry v režijním prstokladu Oty Ševčíka, nedlouho před velkým třeskem roku 1989. A pak už přicházeli na scénu Naši furianti „postmoderní“: nejprve v Divadle Na zábradlí v režii Petra Lébla (1994); na samém sklonku devadesátých let zaujal svými netradičními Furianty Zdeněk Černín v Městském divadle Brno (1999) a v novém století následovaly v roce 2004 hned dva obrazoborecké, protitradiční opusy: J. A. Pitínský hru nastudoval v činohře pražského Národního divadla a Pavel Šimák v Městském divadle Zlín.

Tolik „Furiantů“! Jedni jako druzí a pokaždé jiní. Už nemají vůbec nic společného s „oslavou zdravého českého selství“ ani s radikální kritikou českého buranství. Přes inscenační odlišnosti v jednotlivých divadlech vystupuje do popředí očividný záměr položit touto nestárnoucí hrou divákům otázku: jací vlastně jsme. Ale přitom takovým způsobem, aby nepřišla zkrátka jejich neselhávající divadelnost. „…vystoupily mi v představách charaktery zarputilých, živočišných obyvatel společenství, poťouchlí i bujaří, skoro jako by byli odněkud z jihu, z Balkánu, kde jim v žilách koluje horká, nenechavá, vášnivá a často potměšilá krev,“ píše jeden ze současných inscenátorů a dodává: „Potom jsem ještě uviděl i přemíru našich špatných vlastnotí, které se v nás skrývají, a že by bylo skvělé vyjít s nimi na světlo…“ Pro jiného divadelníka je na Našich furiantech významné to, že mají humor jako hodnotu charakteristickou pro přístup Čechů k životní realitě, přičemž „napětí mezi humorem a vážným přístupem dodává dílu hlubší lidskou notu“.

Viktor Kudělka

Z tisku

Furianti naší politiky se usadili v Opavě

Stroupežnického sousedská komedie určuje i ve Slezsku, kdo zaplatí volební rundu zelené (…) To je výchozí situace Černínovy úpravy a zpřítomnění Stroupežnického Našich furiantů v opavském Slezském divadle. Úpravy dynamické, radikální, s proměnou pozdně obrozenecké sousedské koemdie v sarkastický atak proti od té doby nijak nezměněné zabedněnosti, nabubřelosti, pařezovitosti mnohých, možná konečně i nadpoloviční většiny komunálních politiků českých, moravských i slezských.

(…) Diváci v hledišti se na Furiantech krásně baví, neboť své pappenheimské dobře znají. Zákuskem navíc k dobé zábavě jsou nádherné songy Jiřího Pavlici, prímáš Hradišťanu. Jeho Otevři, má milá, něco ti nesu, je sebráním harmonií a vícehlasů z celého Dolňácka. Zpěvná Markýtčina Mohla jsem se dávno vdát je letimotivem inscenace. Černín naučil opavské herce v každém výstupu hrát nadoraz.

(…) Do Opavy by měli jezdit na Naše furianty povinně i naši poslanci, aby viděli, jak jsou směšní třeba v Otázkách Václava Moravce, když Sedmičku na Nově už jim chválabohu zrušili.

(Jiří P. Kříž, Právo 5. 10. 2006)