Slezské divadlo Opava

Rozverná Prodaná nevěsta v Opavě se Smetanou, Masarykem, Nejedlým i Klausem

Helena Havlíková, Operaplus, 26. 10. 2018

V opavském Slezském divadle uvedli původní „operetní“ dvouaktovou verzi Prodané nevěsty Bedřicha Smetany z roku 1866. Šéf opavského operního souboru a režisér Lubor Cukr k ní přizval pro autentické hudební nastudování Vojtěcha Spurného. Při premiéře se v hlavních rolích představili Jana Sibera, Juraj Nociar a Jiří Přibyl jako Mařenka, Jeník a Kecal.

 

Po třech Libuších (v Praze, Brně a Ústí) dvě Prodané nevěsty – v Budějovicích a nyní v Opavě. Tak se do podzimních operních premiér našich operních souborů promítlo sté výročí české státnosti. Ve Slezském divadle zvolili první verzi Prodané nevěsty z roku 1866. Smetana ji podle libreta Karla Sabiny strukturoval do dvou dějství (místo definitivních tří) a hudební čísla (kterých bylo celkově méně, bez tanců a v jiném pořadí) prokládal mluveným dialogy (v konečném znění recitativy). Můžeme spekulovat, čím byly další Smetanovy úpravy Prodané nevěsty, v porovnání s jeho ostatními operami mimořádně rozsáhlé, vedeny, než vznikla dnes standardně provozovaná čtvrtá verze, která měla premiéru v Prozatímním divadle 25. září 1870. Jestli změny vycházely z jeho vlastního přesvědčení nebo nakolik se podřizoval vnějším okolnostem, ať už představitelka Mařenky chtěla další árii, v naději na uvedení v Paříži s její tradicí nepostradatelných baletů v operách doplnil tance a pro nastudování v Petrohradu mluvené dialogy nahradil zpívanými recitativy.

Uvádění první verze je však plně legitimní a v případě u nás tak známé „zlidovělé“ opery, jakou je právě původní verze Prodané nevěsty, dramaturgickým oživením. Tím spíš, že v Opavě pojali návrat po hudební stránce „se vší vážností“. Dirigent Vojtěch Spurný šel v Muzeu Bedřicha Smetany ad fontes a nechal se inspirovat i nejstaršími nahrávkami. V tomto kontextu bylo velmi vtipné Spurného namaskování jako Bedřicha Smetany.

Spurný se především se rozhodl respektovat tempové předpisy, které do partitury zanesl přímo Smetana nebo dokonce opravil svůj původní odhad sboru Proč bychom se netěšili ze 152 M.M., což vyhodnotil na základě provozování za nesmysl a opravil na 120 M.M. Tempa v opavském inscenaci tak jsou výrazně pomalejší, než jsme dnes zvyklí.

Další „novotou“ je obsazení orchestru, které Vojtěch Spurný zredukoval na čtveřici prvních a druhých houslí, 2 violy, 2 violoncella a 2 kontrabasy podle toho, jaké hráče měl Smetana k dispozici. Z partitury se tak vylouply nečekané barevné kombinace a umístění orchestru do zadní části jeviště pomohlo nejen celkovému zvuku, ale i režijní koncepci, která nemusela překonávat vůči divákům bariéru orchestřiště.

Po prvním posluchačském „šoku“ se začalo ukazovat, že honba za rychlými tempy sice může (bohužel často nemusí) svědčit o technické brilantnosti hráčů i sólistů, ale nadřazuje tento efekt ostatním interpretačním aspektům, takže je na úkor propracovanějších detailů artikulace, frázování, dynamiky, deklamace a celkového výrazu. A lze si představit, že by šlo z těchto pomalých temp „vytáhnout“ ještě více, než opavský orchestr dokázal při premiéře zprostředkovat. Novotou pro něj totiž byl také požadavek, aby smyčcové nástroje hrály bez vibrata, protože Vojtěch Spurný se v debatách o používání vibrata přiklání k názoru, že permanentní vibrato je „výdobytkem“ až 20. století a ve Smetanově době bylo ještě používané jako jeden z typů hudební ornamentiky.

V každém případě je přístup Vojtěcha Spurného výrazným příspěvkem do diskuse o interpretaci Prodané nevěsty. A cedulka s nápisem „Pozor zlý pes!“, kterou Spurnému rozpustilí kluci během představení pověsí za záda, je dozajista jen vtipná nadsázka, s jakou důsledností trval na dodržování svého výkladu historicky poučené interpretace (a do zkoušek chodil s metronomem). A dal si záležet, aby se mu choulostivý ansámbl „Rozmysli se, Mařenko“ nerozpadl –  ze svého dirigentského místa v zadní části jeviště u orchestru přešel před sólisty, aby jim dodával jistotu.

Uvádění české operní klasiky, a o Prodané nevěsty to platí dvojnásob, je u nás velmi citlivé téma. Je zajímavé, že v roce stoletého českého jubilea dva režiséři, dozajista zcela nezávisle na sobě, aplikovali na Smetanovy opery průřez českou historií: Jiří Heřman v Brně na Libuši a Lubor Cukr v Opavě na Prodanou nevěstu.

Jiří Heřman vyšel ve své režijní koncepci Libuše z okamžiku spojeného se vznikem Československa – z památného představení Libuše v Národním divadle 22. prosince 1918 na počest přítomnosti T. G. Masaryka při jeho triumfálním přivítání po příjezdu do Československa už jako prvního prezidenta nového samostatného státu. Zapojil do inscenace všech deset dosavadních prezidentů až po současného Miloše Zemana a v dalším plánu Libuše si pohrával s vtipně odpozorovanými momenty z české historie i současnosti (včetně například krátkých kalhot Václava Havla nebo hůlky Miloše Zemana).

Východiskem opavského pojetí Lubora Cukra s výtvarníkem Ondřejem Bartošem bylo druhé představení první verze Prodané nevěsty 3. června 1866 v letní scéně Novoměstského divadla, jehož dobový obrázek je promítán přes celý zadní prospekt jeviště. Cukr se však na rozdíl od Heřmana historie nijak přísně nedržel. Dle pramenů na premiéru v Prozatímním divadle přišlo kvůli prusko-rakouské válce i výletu spolků do okolí Prahy málo lidí a k tomu se při repríze, která byla zároveň derniérou tohoto prvního nastudování, v Novoměstském divadle přidalo horko. V opavské inscenaci se při předehře houfně s nadšením scházejí nejen měšťanské rodinky, ale také lidé v krojích z venkova. A pak už „Prodanka“ během jednotlivých obrazů „putuje“ časem do první republiky za účasti T. G. Masaryka s projekcí Průmyslového paláce v pozadí. „Zastavuje“ se v Národním divadle pod projekcí zlatého portálu Národ sobě v době, kdy na scénu napochodují pionýři se „souškou“ učitelkou a kdy kulturní politiku komunistického Československa určoval Zdeněk Nejedlý. Dokonce má v inscenaci jako senilní stařec s třaslavým hlasem „projev“  – text Principála (Václav Morys) i s jeho kupletem Ten staví se svatouškem. Poslední dějství inscenace se odehrává pod projekcí portálu Slezského divadla, na jeviště se přihrnou lidé v současném oblečení a přiběhne Vašek nejen v medvědí kůži, ale i s maskou Václava Klause.

Jako vyjádření trvalé obliby Prodané nevěsty napříč staletími včetně tradičních kostýmů Josefa Jelínka v duchu tradice Karla Svolinského režijní pojetí fungovalo, i když zesměšnění Zdeňka Nejedlého a Václava Klause inscenaci vychýlilo k poněkud prvoplánové politické satiře. Cukr ovšem inscenaci zahušťoval přidáváním dalších scének a situací, jejichž hromadění ztrácelo čitelné pointy. Například přidal paralelní, němou, měšťanskou verzi příběhu dvou manželských párů a vztahu jejich dětí ve školním věku: jeden pár má dceru, druhý pár dva syny, z nichž otec i holčička dávají přednost staršímu, zatímco matka nastrkuje mladšího. Jenže když si děti začnou hrát během duetu Jeníka a Mařenky Věrné milování s novodobým bublifukem, zbytečně to odvádí pozornost. Ve finále se pak tento paralelní příběh, který v různých variantách prochází celou operou, vytratil. Inscenace se hemží spoustou dalších situací – Kecal tu má za manželku říznou semetriku, rodinky se fotí s Masarykem, kromě pionýrů se objeví i skauti… Rozverný charakter večera předznamenala už při příchodu do divadla selka, která vítala diváky chlebem a solí, krojovaná děvčata nabízela preclíky a koláčky, točilo se pivo, čemuž přizvukoval sbor „Pivečkem“ (částí, která v první verzi opery není).

Škoda, že Cukr nezaměřil větší pozornost na herecké situací zejména v mluvených částech tak, aby působily přirozeněji bez „operácké“ afektovanosti a vystačil s chlapáckým popíjením piva, žensky odhodlanýma rukama v bok, rozhazováním rukama a statickým postáváním postav, které zrovna nezpívají.

Jana Sibera s průrazným sopránem rozehrála Mařenku jako energickou dívku, která chce mít vše pod kontrolou. Jeník se zastřenějším tenorem Juraje Nociara vedle ní působil až submisivně. Rekvizitou dřevěného koníka na kolečkách, kterého za sebou tahá Vašek, režisér jednostranně „odsoudil“ Víta Šantoru s příjemně znějícím světlým tenorem do role směšného hlupáčka, kterého hravě ovládne temperamentní Esmeralda Terezy Kavecké. Jiří Přibyl si „vychutnal“ Kecala jako ješitného šejdíře a obsáhl v podmínkách Slezského divadla i basové hloubky této role. Manželské páry zůstaly u tradiční charakteristiky dominantních žen – Ludmily a Háty v podání Kataríny Jordy a Lucie Hilscherové vedle zakřiknutých manželů – Krušiny a Míchy v podání Alexandra Vovka a Dalibora Hrdy.

Dosavadní uvádění původní verze Prodané nevěsty nemá tradici. V Ústí (2009) Karla Štaubertová původní verzi operetní anekdoty během jedné vesnické pouti rozvinula jako „rok na vsi“ a umístila ji do hospody U Kecalů s hostinskou paní Kecalovou (v podání mima Jaroslava Čejky). Tuto dvouaktovou verzi příhodně zvolila i Jiřina Marková-Krystlíková pro svou Dětskou operou a tuto (Vy)Prodanou nevěstu kolem zaplachtovaného vozu komediantů sleduje nejen publikum, ale lajsko dětí, které se zapojují do děje. A z této verze vyšla také inscenace studentů JAMU, kteří ji pojali jako komiks ve stylu Foglarovek. Co se týká adaptací, nezapomenutelná je úprava Josefa Krofty pro loutkoherce v hradeckém divadle Drak z roku 1986. Štědrým gejzírem radosti a energie tryskala jiskřivá verze sokolských ochotnických souborů v režii Bohumila Gondíka jako zázračná živá voda. V tomto kontextu je opavská inscenace pozoruhodná především hudebním přístupem Vojtěcha Spurného.

 

Hodnocení 80 %

 

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (první verze z roku 1866)
Slezské divadlo Opava, premiéra 21. října 2018

Hudební nastudování Vojtěch Spurný, režie Lubor Cukr, scéna Lubor Cukr a Ondřej Bartoš, kostýmy Josef Jelínek, dramaturgie Jana Andělová Pletichová, sbormistr Kremena Pešakova, choreografie Martin Tomsa.

Krušina –  Alexander Vovk

Ludmila – Katarína Jorda-Kramolišová

Mařenka – Jana Sibera

Mícha – Dalibor Hrda

Háta – Lucie Hilscherová

Vašek – Vít Šantora

Jeník – Juraj Nociar

Kecal – Jiří Přibyl

Principál – Václav Morys

Esmeralda – Tereza Kavecká

Indián – Evžen Trupar

Manželka Kecala – Šárka Maršálová.

Orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava a děti z Operního studia

 

Zdroj: https://operaplus.cz/rozverna-prodana-nevesta-v-opave-se-smetanou-masarykem-nejedlym-i-klausem/

 

Prodaná nevěsta

  • Žánr: Opera
  • Autor: Bedřich Smetana
  • Dirigent: Vojtěch Spurný, Josef Štefan
  • Réžie: Lubor Cukr
  • Premiéra: 21. 10. 2018

Partneři