Milena Křístková, Region

Opava Činoherní soubor Slezského divadla představil divákům svou další letošní premiéru. Drama polského autora Witolda Gambrowitze Ivona, kněžna burgundská, uvedlo opavské divadlo v režii slovenské režisérky Tatiany Masníkové a ve zcela novém překladu dramaturga Josefa Lédla.

Svou Ivonu začal Gambrowitz, který je dnes považován za klasika, byť nekonvenčního a provokativního, psát v roce 1932 a dokončil ji o tři roky později. Světovou premiéru však měla inscenace v Polsku až v roce 1957, na světová jeviště jí cesta trvala tři desítky let. Dnes je Ivona nejhranějším Grambowitzovým dramatem a přeložena byla do 29 jazyků. U nás byla poprvé uvedena v Brně v roce 1972, v poslední dekádě ji inscenovala divadla v Ostravě, Brně a Plzni. Opavskému činohernímu souboru se pod skvělou režijní „taktovkou“ hostující Tatiany Masníkové povedlo uchopit, přetvořit a divákům předložit základní dramatikovy myšlenky. O vzájemném lidském utváření a ovlivňování vznikajícím již jen tím, že se na sebe lidé dívají, mluví spolu, vzájemně pociťují svou přítomnost a musí se jí přizpůsobit. Každá z postav dramatu se cítila nejistá pod pohledem druhých, každá něco skrývala a tajila své komplexy… Spolu s autorem pak aktéři občas i pomocí tragikomických prvků přesvědčili diváky o tom, kam až pocit vnitřní nejistoty může vést.

V nelehké titulní roli Ivony publikum vidělo Terezu Starostkovou, prince Filipa skvěle ztvárnil Daniel Volný, jeho přítele Cyrila výborný Jakub Stránský Stísněné, konvenční a přitom rozporuplné pocity lidského bytí výborně vystihli také Martin Valouch coby Král, dvorní dáma Iza v podání Šárky Vykydalové a Martin Táborský jako Komoří. Komplikovanou atmosféru složitého dramatu pomohli dotvořit také ostatní členové souboru, mimo jiné i skvěle zvládnuté dvorní dámy v podání Kamily Srubkové, Sabiny Muchové a hostující Pavly Štědré. Dramatické napětí podtrhla výborná scéna Sylvy Markové a nekonvenční kostýmy, navržené režisérkou. Ivona, kněžna burgundská rozhodně nepatří k líbivým titulům, opavské publikum však rozhodně zaujala.

Odkaz na hru Ivona, kněžna burgundská

Jitka Hrušková, Deník, Prosinec 2011

Opava - Slezské divadlo uvedlo v neděli premiéru pohádky Perníková chaloupka, kterou německý skladatel Engelbert Humperdick složil pro děti své sestry.

Díky pěveckým výkonům, zajímavě řešené scéně, efektním kostýmům a baletním výstupům měli diváci na co koukat a co poslouchat.

S výsledkem byli spokojení a dávali to spontánně najevo. Kromě obou protagonistů, Jeníčka (Ilona kaplová) a Mařenky (Tereza Kavecká), je nejvíc zaujala čarodějnice Klapzuba (Šárka Maršálová). Pěvkyně je přímo sběratelkou různých ježibabích rolí a tentokrát zlou stařenu ztvárňuje s téměř akrobatickou a tělo ohrožující razancí. Inscenace bude publikum přitahovat už proto, že pohádky mají rádi lidé všech generací.

Odkaz na hru Perníková chaloupka

Stáhnout orginální článek

Region Opavsko, 27. prosince 2011

S neobvyklým nápadem, jak přimět znuděné návštěvníky činoherních a operních představení Slezského divadla k frenetickému potlesku a jásavým ovacím, přišel jeho ředitel Jindřich Pasker. Stojí v přítmí hlediště, pokud uvidí, že některý z diváků tleská příliš vlažně, potichu se k němu přikrade a praští jej krumpáčem do kolena. On sám to rezolutně popírá: „Je to úplný nesmysl. Už proto, že na operu nikdo nechodí, takže vlastně bych neměl ani koho mlátit.“ Jeho výmluvy jsou však zbytečné, protože naši investigativní redaktoři jej přistihli téměř při činu a jen rychlý úprk s nafoceným materiálem je zachránil před vážným zraněním od běsnícího ředitele.

Pro objektivitu je třeba doplnit, že samostatní herci a zpěváci o této Paskerově partyzánštině nic nevědí, což vplývá z vyjádření slavné opavské subrety Olgy Procházkové: „Ano, v Opavě je skvělé, velmi citlivé publikum. Nejen že se po každém představení ozývají z hlediště nadšené výkřiky, ale posledně jsem jednoho diváka – takový mladík, seděl ve čtvrté řadě vlevo – svým procítěným zpěvem přiměla až k pláči.“ Naší redakci se podařilo onoho nešťastníka vypátrat a mluvčí Slezské nemocnice Daniel Svoboda potvrdil, že doba léčení naštíplého kolene potrvá zhruba 5 týdnů.

Stáhnout orginální článek

Region Opavsko, 27.prosince 2011

Letošní Silvestr prožiji na Maltě, kde budu dirigovat koncert maltézské filharmonie, což je tam významná kulturní a společenská událost. Vzápětí se však vracím do Opavy, protože začínáme studovat další operní titul, budou to Lovci Perel.

Tento Silvestr je pro mě významný tím, že jej poprvé strávím se svou manželkou a synem Danielem, který se nám narodil letos v létě. Na mých Silvestrech je neobyčejné asi hlavně to, že jsou pracovní a že jsem je posledních deset let trávil všude jinde než v rodné Itálii. Jednou to bylo v Koreji, jindy dokonce v Číně, jindy při turné Pražských madrigalistů zase v Německu … Byly to hezké Silvestry, ale pracovní.
Stáhnout orginální článek

Jiří P. Kříž

V opavském Slezském divadle si vyšlápli s novým překladem na Witolda Gombrowicze

Jako by pozměněním titulu hry Witolda Gombrowicze chtěli dramaturg Josef Lédl s režisérkou Tatianou Masníkovou ve Slezském divadle Opava pootočit její poetiku. V Lédlově překladu hrají nikoli princeznu, nýbrž Ivonu, kněžnu burgundánskou.

V Česku si hru světového autora, který ještě před vypuknutím světové války odjel z Polska do Argentiny, kde pak zůstal čtvrt století, aby se jako antikomunista do vlasti už nikdy nevrátil a dožil svá léta (+1969) v jižní Francii, troufají nasazovat spíše studiové a experimentální scény.

Ubohá Rusalko bledá

Zaujme Kněžna burgundánská opavské publikum, vyhledávající spíše méně náročná témata a bouřící se občas proti dramatickým novinkám ať pro jejich složitější stavbu, nebo pro ostřejší politický náboj dotýkající se tak či onak lokálně hrůzu již opět nahánějícího stádečka radničních koalicí?

Šéf činohry Roman Groszmann není zatím z těch, kdo jsou ochotní propůjčovat se k ponižujícím kompromisům. Proto pozval k nastudování Ivony šéfku divadla Actores ze slovenské Rožňavy v podhůří Rudohoří, z městečka, kde si kupodivu lidé zvykli na její sklon uchylovat se do rozbouřenějších vln divadelní alternativy.

V Gombowiczově Ivoně, kněžně burgundánské, hledala možná méně absurdity, než se do jejího příběhu vkládává. Zkonkrétnila osud zakřiknuté, nemluvné dívky, kterou se pro vlastní povyražení snaží ochočit následník trůnu, na hledání identity člověka v novém prostředí s poukazem na jeho vnitřní převahu, byť ve výsledku tragickou.

Svět mocných je sebestředně prázdný; oč méně vzdělaný, o to víc suverénní. Tupý, zakomplexovaný, avšak nebezpečný. V režii Masníkové se inscenace proměňuje v téměř realistický příběh, vzdáleně připomínající impresionistickou Rusalku. Až na to, že není zahuben princ, nýbrž víla sama.

Witoldův smutek

Yvona je přímá, otevřená. Vlastně teprve v příkořích a ponižování se uzavře do neprostupné slupky zamlklosti. Všechny polohy role zvládla po duchu záměru novicka v souboru, absolventka Janáčkovy konzervatoře Tereza Starostková.

Ostatní postavy jsou vedeny trochu prvoplánově, ale celkový obraz je výmluvný, možná překvapivě aktuální. Kdo kývá, nevzpírá se a slouží, je u koryta, nepohodlných je třeba raději dřív než později se zbavit. Není to jen smutek Gombrowiczův.

Slezské divadlo Opava – Witold Gombrowicz: Ivona, kněžna burgundánská. Překlad Josef Lédl. Režie a kostýmy Tatiana Masníková, dramaturgie Josef Lédl, scéna Sylva Marková. Premiéra 13. listopadu 2011.

Odkaz na hru Ivona, kněžna burgundská

(mk), Region Opavsko, 29. listopadu 2011

Opava – Zasloužený potlesk, obdiv a výkřiky uznání zněly z hlediště během i po skončení představení, které se na jevišti Slezského divadla v rámci projektu Tanec, tanec, tanec uskutečnilo minulý týden.

V tanečním projektu, jehož autorem je Valerij Globa, člen baletu SD, zhlédli diváci téměř desítku sólových i skupinových baletních a tanečních vystoupení špičkové úrovně. Úžas a obdiv svými výkony vyvolávali především hosté – členové souboru Bohemia Balet Praha. Ať už to bylo při humorně laděném Vídeňském valčíku a melodiemi Johanna Strausse ml., při fragmentu z Písní potulného tovaryše na Mahlerovu hudbu nebo ve skladbě Le papillon – motýl, na podmanivou Offenbachovu hudbu. Tato baletní skladba, v níž se zaskvěli Kateřina Plachá a Ondřej Vinklát, ostatně měla letos svou českou premiéru. Zahanbit se ale rozhodně nenechali ani členové domácího souboru P. Španělová, L. Horáková, M. Globa, R. Labanič, T. Hoš a V. Globa. Manželé Globovi potěšili publikum jak balkónovou scénou z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, kterou večer zahájili, tak Papagenou na hudbu W.A. Mozarta. Téměř k slzám svým výkonem ve skladbě Matka na hudbu Miroslava Kokošky a v choreografii Aleny Paškové dojala diváky Petra Španělová. Celý opavský soubor pak roztleskal hlediště ve skladbě Komedianti dell´arte opět v náročné Skálově choreografii. Podle hesla „To nejlepší na konec“ uzavřeli celý večer hosté. A to perfektně provedenou, nápaditou, živou a zajímavou skladbou Deka pod dekou.

Stáhnout orginální článek

(veb), časopis Harmonie, 11/2011

Kompletní první díl oratoria Christus od Franze Liszta zazní 6. Listopadu v Opavě. Za ojedinělým nastudováním této více než hodinové části rozměrné kompozice, uvedené jako „Vánoční oratorium“, stojí dirigent opery Slezského divadla Jan Snítil. Koncert k 200. výročí narození skladatele se koná v kostele sv. Václava od 16.00 a účinkuje při něm vedle uměleckých sil opavského operního souboru také sbor Slezské univerzity. Dílo – komponované na texty Písma svatého a katolické liturgie pro sóla, sbor, varhany a orchestr – se pro nezvyklé interpretační nároky a mimořádnou délku uvádí zřídkakdy. Například v programech České filharmonie zaznělo oratorium Christus sice celé, ale značně seškrtané naposledy v roce 1943 za řízení Rafaela Kubelíka. Liszt koncertoval v opavském divadle v roce 1846. Byl vedle Beethovena nejvýznamnějším hudebníkem, který město navštívil. Oratorium Christus psal z osobní potřeby v letech 1862-1866, kdy se po rezignaci na snahu vybudovat z Výmaru evropské hudební centrum i rezignaci na možnost sňatku se svou přítelkyní kněžnou Carolinou Sayn-Wittgensteinovou uchýlil do Říma. Další části jeho hudebních meditací nad úryvky z Písma nesou názvy Po epifanii a Pašije a vzkříšení.

Stáhnout orginální článek

Olga Janáčková, časopis Harmonie, 11/2011

Dvousouborové Slezské divadlo v Opavě, jehož operní soubor patří k nejmenším v České republice, je jedním z typických reprezentantů naší divadelní sítě zaslouženě žijící v podobě, kterou jí vtiskl dávný historický vývoj Čech, Moravy a Slezska. Právě tato menší, tzv. oblastní divadla udržují nejen kulturní úroveň měst, v nichž vyvíjejí svou činnost, ale i dalších míst, kam zajíždějí. Plní nezastupitelnou funkci kulturního centra, které na sebe nabaluje další a další kulturní aktivity. Živý divadelní organismus působící v nepříliš velkém městě je jednou z mála záruk pro zachování kulturnosti daného společenství. Vedení města bere s finančním dotováním živého umění na sebe právo a povinnost vnímat potřeby svého regionu a podporovat kultivování jeho obyvatelů – a to bez ohledu na to, kolik z nich divadlo pravidelně navštěvuje. Nemyslím si, že se opavské divadlo příliš vymyká postavení jiných divadelních institucí v kulturní sféře dalších měst naší republiky, je však potěšující, že Slezské divadlo Opava prošlo za nynějšího ředitele Jindřicha Paskera významnou rekonstrukcí, která se dotkla nejen technického zázemí jeviště a hlediště, ale také jeho dlouho opomíjených zkušebních prostor.

Jak k tomu došlo? Je to „jednoduché“. Městu Opava se podařilo získat z fondů Evropské unie dotaci z „Regionálního operačního programu NUTS II Moravskoslezsko na kompletní technickou rekonstrukci Slezského divadla v rámci projektu Zlepšení technických podmínek činnosti Slezského divadla v Opavě, registrační číslo: CZ.1.10./3.1.00/04.00974“. Kompletní rekonstrukcí prošla jevištní technologie včetně modernizace točny, scénického osvětlení a ozvučení, modernizováno bylo celé řízení jevištní techniky divadla, instalován byl Bezpečnostní řídicí systém Simatic S7-300 s CPU319F-3PN/DP, 2 řídicí systémy Simotion D445-1 (…)

Veškerou technologii nyní ovládá multipanel MP377 s dotykovou obrazovkou 19“, který pochopitelně umožňuje archivovat jednotlivé inscenace. Opravou prošla vzduchotechnika, která byla doplněna o klimatizaci hlediště, jeviště, orchestřiště a části technického zázemí, hlediště dostalo nová sedadla, byla opravena jeho štuková výzdoba a vyměněny tapety a koberce.

Rekonstrukce přišla na více než 114 milionů korun, 85 procent těchto nákladů uhradila Evropská unie a město Opava zaplatilo ze svého rozpočtu stavební práce za téměř deset milionů korun. Jedním z nejvítanějších výdobytků rekonstrukce je „nová“ orchestrální zkušebna, která byla do té doby už dlouho v téměř havarijním stavu. Holá fakta? Ale jak potěšující!

Takto důkladnou rekonstrukci prošla opavská divadelní budova již poněkolikáté – při nejmenším potřetí. Připomeňme razantní úpravu průčelí divadla v padesátých letech do nepříjemně strohé podoby, jejíž součástí byly dvě budovatelské dvojice v nadživotní velkosti, a především vítaný návrat k původní novorenesanční architektuře divadla v letech 1990 – 1992 za ředitele Václava Kožušníka. Když se tehdy za končící rekonstrukce v divadelním orchestřišti už zkoušelo – zaznamenali zúčastnění nejen hluk dokončovacích prací, ale také pád jistého pracovního nástroje přímo do „zkouškového procesu“. Připravovali tenkrát s dirigentem Oldřichem Bohuňovským (v té době šéf opery, 1990-1993) legendární inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, která de facto inspirovala vznik celostátního Festivalu českého hudebního divadla Praha v roce 1993. Opavský soubor za ni obdržel hned dvě z prvních „Libušek“ v historii festivalu – jednu za hudební nastudování inscenace (O. Bohuňovský a Kremena Pešakova), druhou získala představitelka Jenůfky Valentina Čavdarova, režisérem inscenace byl Václav Věžník. (Původní keramickou Libušku vytvořila Daniela Holubková žijící u Opavy v nedalekých Bratříkovicích). Festival českého hudebního divadla, pražské operní bienále, které letos proběhlo jako Opera 2011, byl ve svých počátcích s opavským operním souborem osudově propojen. Mimořádná interpretační a ovšem i emocionální kvalita opavské Její pastorkyně, jíž Slezské divadlo zahajovalo roku 1992 po dvou letech rekonstrukce svůj obnovený provoz – to byl po dramaturgické stránce více než šťastný nápad. Na inscenaci se spolupodíleli bulharští umělci z Plovdivu, kteří byli v Opavě angažováni (Valentina Čavdarova a další pěvci, orchestrální hráči, členové baletu) a z nichž někteří spolupracují se Slezským divadlem úspěšně dodnes. Jmenujme alespoň sbormistryni Kremenu Pešakovou, která dokáže i ty nejnáročnější sborové party vypracovat od nejmenších detailů až po jejich dokonalé provázání s hudební a jevištní strukturou díla. Jí vedený sbor prochází historií opavského operního souboru jako stálice, na niž je možno spoléhat.

Také opavský orchestr měl štěstí na dobré dirigenty. V době, kdy Oldřich Bohuňovský odcházel jako šéf do Divadla J.K. Tyla v Plzni, nastoupil v Opavě na šéfovské místo mladý talentovaný dirigent a sbormistr Petr Šumník (1995-2001), který z pražského Festivalu v roce 1997 přivezl „Libušku“ za hudební nastudování a za výkon orchestru v inscenaci Pucciniho Bohémy (Opava 1996, režie Bedřich Jansa, scéna Ladislav Vychodil), další operní bienále roku 1999 ocenilo opavskou inscenaci opery Ilji Hurníka Oldřich a Boženka (Opava 1999, dirigent týž, režie Jana Andělová-Pletichová, scéna Vladimír Šrámek) a do třetice se P. Šumník spolupodílel v roce 2001 na vynikající inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek (česká premiéra v Opavě 2000, režie F. Preisler j.h., scéna A. Babraj). Ani festivalový ročník 2003 nenechal Opavu odjet bez ocenění – tentokrát získala Libušku po delší době opět nejen inscenace Verdiho Loupežníků (dirigent Jan Snítil, režie Josef Novák, výprava Dana Svobodová), ale také představitelka Amálie Katarína Kramolišová. Rok 2004 přinesl Opavě výraznou inscenaci Belliniho Normy (dirigent Damiano Binetti, režie Jana Andělová-Pletichová) a za ztvránění titulní role byla kataríně Kramolišové udělena prestižní Cena Thálie.

Na další vývoj opavského operního souboru mělo zásadní vliv právě hostování a později také angažmá italského dirigenta Damiana Binettiho (od roku 2007 šéf opery), který v Opavě uvedl celou sérii italských oper (Norma 2004, Tosca 2005, Il trovatore 2006, Gianni Schicchi, Suor Angelica 2008, lucia di lammermoor 2008, Rigoletto 2009, Bohéma 2010) a roku 2006 také Dona Giovanniho. Uvádění oper v italském originále, v této době u nás běžné, bylo v Opavě tou nejpřirozenější volbou. Binetti, sám zpěvák (zpíval od roku 1992 v Pražských madrigalistech a od roku 1995 je také řídil), kumštýř s citem pro operní strukturu, měl a má pochopitelně podstatný vliv na formování vztahu celého souboru k italskému repertoáru. Jím řízené opery mají nejen vnějškové efektní znaky, bez nichž se neobejdou, pulzuje v nich detailní stavba i těch nejmenších hudebních frází, které u mnoha našich dirigentů zůstávají nepovšimnuty. Binettiho hudební nastudování svědčí o jeho schopnosti soustředěné práce s orchestrem, ale také se sólisty a se sborem. Pracuje se smyslem pro detail, avšak zachovává si přesný smysl pro vyváženost celku. Většinu ze zmíněných inscenací režírovala kmenová režisérka souboru Jana Andělová-Pletichová, dvakrát se souborem spolupracoval Ladislav Štros (Rigoletto 2009 a Bohéma 2010).

Další linii opavské dramaturgie uskutečňuje dirigent Jan Snítil, v roce 2001 šéf souboru, který se s mnoha výjimkami (Loupežníci 2002, Carmen 2003, La clemenza di Tito 2010) věnuje především českému repertoáru (Jakobín, Prodaná nevěsta, Rusalka, Hry o Marii, České jesličky) doplněnému o opery slovanského původu (Halka, Carská nevěsta). Pod jeho vedením uvedl opavský soubor světovou premiéru opery Andrease Pflügera Historie jednoho snu (2004) a v roce 2007 také mimořádně zajímavou českou premiéru japonské opery Yúzuru (Večerní jeřáb) skladatele Ikumy Dana (režie a kostýmy Tokio Kenneth Ohska, výprava Alexandr Babraj) v japonském originále. S touto velmi úspěšnou inscenaci navštívili opavští umělci Japonsko a při té příležitosti seznámili tamní diváky také se Smetanovým Daliborem.

Opavský operní soubor procházel spolu se svými činoherními a baletními souputníky mnoha změnami, jeho nedocenitelnou devízou však zůstává pestrý dramaturgický plán, který se nevyhýbá ani náročným operám světového repertoáru, ani uvádění dosud neznámých novinek. Orchestr řízený D. Binettim aj. Snítilem dosahuje obdivuhodných výsledků stejné jako sbor vedený K. Pešakovou. Dramaturgický plán operního souboru obsahuje obvykle tři operní a dvě operetní premiéry, což přináší zvláště sólistům cenné herecké zkušenosti. Do Slezského divadla přišel z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích tenorista Michal P. Vojta, jemuž se v Opavě znamenitě daří. Díky jeho pěvecké i představitelské spolehlivosti a díky Kataríně Jorda Kramolišové mohl opavský soubor uvést rozsáhlý repertoár s náročnými pěveckými party. Nesmíme však zapomenout na další pěvce, ať už jsou zde ve stálém angažmá nebo hostují (Nikolaj Někrasov, Jakub Kettner ad.).

Letos, v době, kdy ještě probíhala rekonstrukce divadelní budovy a zdaleka ne všechny cestičky vedoucí od nových technických vymožeností byly prozkoumané, se v Opavě chystala premiéra opery C. Saint-Saënse Samson a Dalila, v níž Michala P. Vojtu střídal v roli Samsona mladý korejský tenorista Kisun Kim a okouzlující Dalilou byla Ilona Kaplová. Opavský soubor pod vedením svého šéfa D. Binettiho odvedl s touto inscenací jeden z nejpřesvědčivějších výkonů na festivalu Opera 2011. Ač tentokrát Opava nezískala žádnou z Libušek, nezůstala stranou. Obecenstvo i odborníci ocenili cílevědomou práci celého souboru, obdivuhodně znějící orchestr, skvěle připravený sbor a kvalitní sólisty.

V létě hostoval opavský operní soubor v Teatru Manoel hlavního města La Valletta na Maltě s operou Lucia di Lammermoor, velmi tam uspěl a o příštích prázdninách je tam pozván znovu, tentokráte s Verdiho Trubadúrem, Slezské divadlo Opava oddaně slouží svému městu a regionu a zároveň může vyvážet své inscenace i do vzdáleného zahraničí – je to divadlo, které opravdu naplno žije! (Viz také článek Slezské divadlo Opava, Harmonie 11/2003).

Stáhnout orginální článek

Jitka Hrušková, Deník, 16. listopadu 2011

Opava – Nejhranější dílo polského dramatika Witolda Gombrowicze s názvem Ivona, kněžna burgundská, bylo po Brně, Ostravě a Plzni uvedeno ve Slezském divadle. V příznivém světle se titulní roli uvádí novicka činoherního souboru Tereza Starostková.

Při ztvárnění do sebe uzavřené protagonistky se nemůže opírat o text, a musí si proto vystačit jen s mimikou. Od příchodu na jeviště po bizarní závěr říká sotva pět vět. Aristokratické společnosti připadá vetřelkyně nenormální, jako kdyby poměry na královském dvoře byly normální. Daniel Volný představuje prince Filipa Jako psychicky nevyrovnaného člena zlaté mládeže, prohazujícího komiku s hysterií na úkor citů. U podobně založeného přítele Cyrila nechává Jakub Stránský přece jen občas problesknout skvědomí.

Nevyzpytatelná královna Markéta a živočišně založený král Ignác rádi ukazují okolí svou laskavou a liberální tvář. Ivana lebedová a Martin Valouch lehce a přesně vystihují i steinné stránky jejich povah, na které Ivonina přítomnost působí jako rozbuška. Martin Táborský je ideálním ztvárnitelem patolízalského komořího, který našeptáváním posunuje jednání pstav kýženým směrem.

Ze čtveřice dvorních dam dokáže pouze Iza uvažovat racionálně. Šárka Vykydalová ji vytvořila jako inteligentní sebevědomou ženu, které není cizí ani soucit se slabými. O Filipovi si myslí své, ale chce být princeznou. Následníka trůnu dobře zná, a proto Ivonu za soupeřku nepovažuje. Bližší kontakt s obtížnou dívkou se snaží navázat jen dvořan Inocenc v podání Michala Stalmacha … Oba však jedou na stejně naladěné vlně, a zřejmě proto se vzájemně nepřitahují.

Kratičký vlažný potlesk při nedělní děkovačce signalizoval, že hra Opavany asi nezaujme. Jindy velmi vstřícné premiérové publikum tentokrát neroztálo, třebaže herci evidentně pracovali s maximálním nasazením. Jejich snaha neodpovídala výsledku a bude úspěch, když titul přežije všechny abonentské reprízy.

Co je důvodem vlažného přijetí? Snad její rozvleklost s absencí děje. Během dvou a půl hodiny oslouchají diváci záplavu slov, jejichž smysl se neustále opakuje, a to může být unavující. Ani slyšitelnost nebyla v hledišti na premiéře dokonalá. Podtrženo a sečteno: Zařazení Ivony do repertoáru v době ekonomických problémů podle všeho šťastný dramaturgický tah nebyl.

Witold Gombrowicz: Ivona, kněžna burgundská. Předlad Josef Lédl, scéna Sylva Marková, kostýmy a režie Tatiana Masníková. Premiéra ve Slezském divadle 13. listopadu.

Odkaz na hru Ivona, kněžna burgundská

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 15. listopadu 2011

Opava – Derniéra operety Vídeňská krev se na scéně Slezského divadla uskuteční v sobotu 19. listopadu. Poslední představení se koná mimo předplatné, a poskytuje tak jedinečnou příležitost k závěrečnému setkání všem ctitelům „lehkonohé“ múzy.

Autora Johanna Strausse mladšího, zvaného též Král valčíků, a jeho jiskřivé melodie není třeba nikomu připomínat, Snad jen malá připomínka pro ty, kdo obvykle na derniéry nechodí – na jevišti je živěji a veseleji nežli obvykle, protože režisér i dirigent obvykle přimhouří oči nad nejednou taškařicí či vtipem navíc. Také herci si totiž chtějí loučení s nastudovaným kusem pořádně užít. Poslední Vídeňská krev začíná v příjemné 17. hodině odpolední a neméně příjemný pro seniory je i fakt, že důchodci mají na vstupné 50 procent slevu.

Odkaz na hru Vídeňská krev

Stáhnout orginální článek