(red), Deník, 14. ledna 2008

Opava, Praha/ Z Opavy do Prahy a zpět. Konkrétně ze Slezského divadla do Stavovského divadla. To byla cesta, kterou absolvoval opavský divadelní soubor ke konci minulého týdne. Slezskému divadlu se zde dostalo náležitého ocenění.

Na pražské divadelní scéně se Slezské divadlo představilo v pátek jedenáctého ledna se svou unikátní operou Yuzuru, kterou opavští umělci hrají v původním jazyce, japonštině.
Hostující režisér Tokio Kenneth Ohska dílo koncipoval na podloží tradičních podob japonského umění: na jednoduchosti. Hlavní role ztvárňují Katarína Jorda Kramolišová (Tsú) a Michal Vojta (Yohyo) pod dirigentskou taktovkou Jana Snítila.

Jitka Hrušková, Deník, 12. ledna 2008

Opava/ Slezské divadlo uvede v neděli 13. ledna od 19 hodin českou premiéru melancholické komedie Jiřího Kratochvíla Černá skříňka aneb Hry a sny.

Osmašedesátiletý autor brněnského nakladatelství Petrov, který bude během premiéry v hledišti přítomen, psal první povídky od roku 1964 pro Plamen a Host do domu. Kádrové problémy s otcem emigrantem a strýcem, redaktorem Svobodné Evropy způsobily, že jeho knížka povídek vyšla v rozšířené podobě až v roce 1978 v edici Petlice Ludvíka Vaculíka. V osmdesátých letech byl Kratochvíl členem literárního disentu kolem pražského samizdatového časopisu Obsah, a tedy ve společenství Ludvíka Vaculíka a Václava Havla, publikoval v samizdatových a exilových časopisech.

Po roce 1989 se necelých pět roků stal redaktorem brněnského studia Českého rozhlasu a pak byl spisovatelem na volné noze. Po roce 1989 vydal deset románů, tři povídkové knihy, jednu fejetonistickou, jednu esejistickou a také knížku rozhlasových her. Je držitelem několika literárních cen, např. Ceny Toma Stopparda, Ceny K. Čapka, Ceny J. Seiferta a je členem Obce spisovatelů i PEN klubu. Některé jeho romány jsou přeloženy do jedenácti jazyků a vydávány například pařížským nakladatelstvím Gallimard. V roce 1999 byla v Městském divadle v Brně uvedena premiéra Kratochvílovy hry A babička slaví 99. narozeniny. Nejnovější knihou, vydanou nakladatelstvím Petrov v loňském roce, jsou Brněnské povídky.

Komedie Černá skříňka je vzdálenou variaci Camusova Nedorozumění, kterou Kratochvíl umístil do současnosti, ve které je emigrant cizincem ve vlastní zemi. Vypráví příběh syna, který se nyní jako posrpnový emigrant tajně vrací do vlasti. Nepoznaný se ubytuje v hotýlku, který restituovala jeho matka, a má obavy z přijetí svými nejbližšími. Autor se nesnaží o antickou tragédii, nýbrž o krutou absurdní komedii nebo o černou grotesku s prvky psychodramatu. Všechno v ní probíhá a dopadne jinak než u Cause, u kterého rodina představuje jakýsi ukázkový vesmír s přísným hierarchickým řádem, jehož osudové porušení má tragické následky.

„Muka, která autor prožívá před premiérou své divadelní hry, jsou srovnatelná jen s naprosto nejistým občanským očekáváním těsně před pádem starého režimu. Do poslední chvíle nevíte, co bude – uskutečněný sen, nebo útěk nouzovým východem. Dílo není o osudu, který si z vůle bohů zahrává s námi, ale o tom, že není radno zahrávat si s osudem. A autorovi nezbývá než zvědavě čekat, jak tuto jeho interpretaci přijme dramaturgyně, režisér a hlavně diváci,“ říká Jiří Kratochvíl, který bude české premiéře v Opavě přítomen. Režie byla svěřena Zdeňku Kaločovi, který ji na scéně a v kostýmech Marty Rozkopfové uvede do života s pomocí Michala Stalmacha (Petr), Jakuba Stránského (Nikolaj), Hany Vaňkové (Matka), Sabiny Muchové (Pavla) a Kostase Zerdaloglu (Mrchožrout).

Právo, Jiří P. Kříž, 21. 11. 2007

V Opavě za všechno může Testosteron

Ve Slezském divadle jadrná patálie řídkého případu dvojčat, která mají různé matky

RECENZE

Ocitneme se na svatbě, která se neuskuteční. Chlapy ovládají prudké vášně. Dva shledají, že se narodili v jeden den a mají stejného otce. „Jsme řídký případ dvojčat, která mají různé matky,“ zafilozofuje hloubavější. Za všechno může Testosteron Poláka Andrzeje Saramonowicze. Českou premiéru, ale na pěšinku učesanou, měl v Budějicích. Teprve ve Slezském divadle jí Michal Lang, zdatný borec z Prahy, dodal správný peloponéský říz.

Jevišti vládne argot

Vlastně ta hra vznikla trochu jako reakce na feministkami vydobytá práva žen, zatímco muži bojují jen mezi sebou. A když tedy zásluhou Evy Enslerové mohou mít roby Monology vagíny (moc dobře je hrají v pražské Černé labuti), proč by se chlapi neměli utěšovat Testosteronem?! To není droga, nýbrž mužský steroidní hormon určující mimo jiné – zjednodušeně pro pochopení hry – kdo má delší chlupy nebo prvotní pohlavní znak.
Také v Testosteronu se odvíjí chlapácké soupeření o vůdcovství stáda. Argotem tak věrohodným, že se mnohé premiérové divačky rděly ještě doma při snění o milostné předehře. Ale pozor, inscenace je to skoro intelektuální. Její hrdinové mají akademické vzdělání.

Svět je masakr

Tedy až na ženichova otce Stavrose, kterého hraje Kostas Zerdaloglu. A jednoho z mnoha jeho netušených synů, které rozesel po kraji, číšníka Tita (Zdeněk Jorda). Ženich Kornel (Jakub Stránský) je ornitolog, jeho bratr Janis (Václav Hanzl) právník, přítel Robal (Michal Stalmach) mikrobiolog, nešťastný otloukánek Tretin (František Černín) textař… Jestli má akademii bubeník Fistach (ocvočkovaný Petr Vaněk), stárnoucí rocker, neříká se. Podle něj je zkrátka všechno „masakr“. Svět je ale malý. Všichni se proplétají mezi stejnými ženami. Závěrečné sirtaki zvládli ovšem bravurně jen Řek Kostas a Jorda. Dostalo se jim testosteronu určitě nejvíc. Poučné. A já pořád, proč se Topolánek s Paroubkem tak srdnatě vrhli do pozdněmízního soupeření, kdo jako kohout urve mladší slepici. Čeho jim v pubertě bylo dáno málo, demonstrují jako doplněk vůdcovských kariér.

Divadelní noviny, Josef Herman, č. 11, Listopd 2007

Když muž zachrání jeřába, ten se z vděčnosti může proměnit v krásnou ženu a stát se jeho obětavou manželkou. Od nepanšti se pohádky s tímto poetickým náměstkem vyprávěly po celém Japonsku. V roce 1949 podle nich napsal Junji Kinoshita (1914 – 2006), prolínající ve své tvorbě japonské tradice s evropskými, úspěšnou divadelní hru Večerní jeřáb ( Júzuru), přeloženou do řady jazyků ( česky 1976). Japonský hudební skladatel Ikuma Dan (1924 – 2001), autor řady symfonických, sborových a komorních skladeb, a také sedmi oper, podle Kinoshitovy hry napsal stejnojmennou operu (1952), která v Japonsku zpopulárněla a záhy pronikla do světa – pro první mimojaponské uvedení v Curychu (1957) vznikla její definitivní, dodnes hraná verze. Dan se také inspiroval nejen tradiční japonskou hudbou, ale i díly evropských skladatelů a není asi divu, že opera Yuzuru, jak uvádějí její název ve Slezském divadle v Opavě, nejvíc připomíná pozdní díla G. Pucciniho. Hudba je to poetická, nesentimentální, třebaže nostalgicky smutný závěr opery, při jejíž kompozici skladatel nesměl škrtnou nic z původního textu (!), by k tomu sváděl. Prostý muž Johjo žije s krásnou Cu, aniž tuší, že byla původně jeřábem, kterého zachránil před smrtí. Cu v podobě jeřába tká pro svého milovaného muže vzácné látky z vlastního peří, což ji stojí hodně námahy a bolesti. Sousedé muže vyprovokují, aby chtěl po své ženě více látky a výhodně ji prodal, ona z lásky vyhoví, ale když muž nedodrží podmínku, že ji při tkaní nesmí vyrušit, kouzlo mizí a ona se s ním musí k lítosti obou rozloučit – po večerní obloze odlétá vysílený jeřáb, za nímž smutně hledí muž a drží v rukou vzácnou látku.

Dílo je samozřejmě dítkem své doby, hudba opery je posluchačsky velmi vstřícná, melodická, pracuje s japonskými hudebními idiomy, s orientálními harmoniemi, ale také s evropskými příznačnými motivy. Dirigent Jan Snítil nastudoval operu v orchestru i se sólisty zcela neznámé a interpretačně nezvyklé hudby hráči věnovali zřejmě potřebnou pozornost. Poprvé mimo Japonsko byla opera nastudována opavskými pěvci v jazykovém originále, a zněla dobře, jakkoli nepoznám, jak dobrou japonštinou pěvci zpívali. Party s nimi však nastudovala dirigentova japonská manželka, korepetitorka Masako Nakajima, a režíroval je japonský režisér žijící v Kanadě Tokio Kenneth Ohska – oběma před premiérou udělil opavský primátor Ocenění za rozvoj zahraničních vztahů statutárního města Opavy.

Ohska jemně stylizoval barvité, vizuálně z japonského výtvarného projevu vycházející obrazy, vystačil s maketou domu, za jehož oknem se pohybuje tanečně stylizovaný jeřáb, s několika kašírovanými kameny a s pár drobnostmi. Sám režisér dokončil výpravu po nále zemřelém Alexandru Babrajovi. Opavské pěvce vedl k japonskému chování úklonám, prostým gestům, poetizoval prostor barevným světlem do převážně modrých a hnědých tónů. Opera se soustředí na vztah manželů – Ktarína Jorda Kramolišová vytvořila decentním herectvím a jemnou hlasovou technikou Cu jako krásnou ustaranou ženu, která se marně obětuje pro štěstí obou manželů. Michal Vojta interpretoval jejího manžela Johjo robustněji, společně pak příběh zobecnili do střetu ženského a mužského přístupu k životu – smutek obou postav je nakonec ovšem jen jeden, jenže provinění nelze vzít zpět. Dobře sekundovali v rolích sousedů Zdeněk Kapl a Peter Soós a také dětský sbor.

Provedení opery zahájilo tzv. japonské dny v Opavě, na nichž pod záštitou japonského velvyslance a Česko-japonské společnosti proběhla řada akcí. O přestávkách opery bylo možné zhlédnout dvě fotografické výstavy nebo se pobavit se dvěma robory – mechanickým psem a terapeutickým tuleněm Paro. Zkrátka výjimečná umělecká i společenská záležitost, což k opeře neodmyslitelně patří. Publikum bylo právem velmi spokojeno.

Slezské divadlo Opava – Dan Ikuma: Yuzuru.

Opera o dvou částech podle stejnojmenné hry Djundyho Kinošity. Nastudováno v japonském originále. Dirigent Jan Snítil, režie Tokio Kenneth Ohska, scéna a kostýmy Alexander Babraj a Tokio Kenneth Ohska. Česká premiéra 14. října 2007

Stáhnout orginální článek

Deník, (sea), 13. 11. 2007

OPAVA – Opavská dramaturgie začlenila do repertoáru této divadelní sezony titul, který by konzervativnější publikum mohlo vnímat jako progresivní – Testosteron polského dramatika Andrzeje Saramonowicze.

Autor se při psaní díla nechal inspirovat nejenom osobními zážitky, do celkové koncepce se nemálo promítly také poznatky ze sféry sociobiologie, usilující o vysvětlení mužského chování v souladu s přírodními zákonitostmi. K režii situační komedie, jejíž česká premiéra se uskutečnila v letošním roce v Českých Budějovicích, byl pohostinsky přizván umělecký šéf Švandova divadla Michal Lang. Pro něj se stěžejním prvkem, z něhož vycházel, stal humor slovní, posílený o situační komiku.

Drama, potažmo inscenace, jak již ze samotného názvu vyplývá, je ryze mužskou záležitostí. Prostor nabídnutý dramatickým postavám je co do rozsahu stejný. Budeme-li vnímat dílo jako zobrazení světa mužů, není možné si nepovšimnout, že Jakub Stránský (Kornel) či hostující Václav Hanzl (Janis) se v tomto prostoru ztrácejí. Je to dáno zejména tím, že nedokázali adekvátním způsobem postihnout ironickou linii a místy sklouzávali za hranici patosu. Naproti tomu lze vyzdvihnout přirozený výraz Zdeňka Jordy v roli Tita a Michala Stalmacha, pro něhož se postava mikrobiologa Robala stala první větší hereckou příležitostí v opavském souboru. Stalmach byl s to vytvořit postavu intelektuála, pro něhož není cizí ani rovina sebeironická.

Režisérovo jméno je uvedeno také pod výběrem hudby, jež primárně sloužila jako předěl mezi jednotlivými obrazy. Naproti tomu hudba živá, jejímž autorem je Zdeněk Jorda, se stala nedílnou součástí scénických akcí.
Jednoduchost příběhu je podtržena i výtvarnou koncepcí (Lucie Loosová). Scénografa prostor rozčlenila pomocí stupňů se svatebními stoly, přičemž v jeho zadní části je umístěno pódium pro hudební skupinu.
Testosteron je často chápán jako mužská obdoba dramatu Monology vagíny. Třebaže mohou konzervativního diváka pobouřit vulgarismy či otevřený přístup k sexu, nelze opominout, že se jedná o dílo zobrazující skutečný život. A to nejenom té mužské společnosti.

Stáhnout orginální článek

Listy Moravskoslezské, Soňa Valentýnová, 13. 11. 2007

OPAVA – Salvy smíchu, bouřlivý potlesk a mnohokrát zvednutá opona provázely premiéru černé komedie Testosteron na scéně opavského Slezského divadla. Peprné repliky a živočišná zápletka dokázaly většině diváků příjemně zvednout hladinu endorfinů a polechtat bránici, jiným však pohnuly žlučí. Nedostudovaný historik, bývalý novinář, filmový a televizní scénárista a úspěšný autor divadelních her. Takto by se dala stručně popsat profesní osobnost dvaačtyřicetiletého varšavského rodáka Andrzeje Saramonowicze, autora drsné komedie o chlapech, kteří debatují o ženách, ale vlastně také o sobě. Saramonowicz psal Testosteron pro konkrétní herce. „Viděl jsem jejich tváře, věděl jsem, jak se pohybují, jaký mají temperament, jakou kadencí tvoří věty, a to mi dalo mnoho,“ přiznává autor. Samotný námět hry o mužském pohledu na city byl podle něj reakcí na ženská vyznání a kréda, která zaplavila tisk i knižní trh koncem 90. let. Zatímco ženské časopisy chrlily rady o tom, jak dosáhnout orgasmu a také jak si udržet muže, autora napadlo, že by stálo za to povyprávět, jak je těžké být člověkem, když tím člověkem je muž. Příběh o svatbě, která se neuskutečnila, protože nevěsta se před oltářem přiznala k tomu, že miluje jiného, poskytl osnovu pro předivo vtipných, kritických, někdy trpkých a jindy laskavých náhledů na život a vztahy mezi muži a ženami.

Toto předivo Saramonowicz zpevnil a vyšperkoval závěry studií z oblasti sociobiologie, vysvětlující chování mužů neúprosnými přírodními zákony. A také ze studií o chování savců, ptáků, ba i mikroorganismů. Ne zbytečně jsou dvě z hlavních postav vědeckými pracovníky. Ženich Kornel (Jakub Stránský) je ornitolog, ženichův přítel Robal (Michal Stalmach) je mikrobiologem. Ženichův bratr Janis (Václav Hanzl j.h.) je advokát, společenský vzorek doplňují číšník Titus v podání Zdeňka Jordy, bubeník a perkusista Fistach ztvárněný Petrem Vaňkem j.h., copywriter a textař Tretin v podání Františka Černína j.h. a citlivý a láskyplný „tvrďas“ Kostas Zerdaloglu jako ženichův otec. Přestože na jeviště během představení nevkročí ženská noha, je zde fenomén Ženy přítomen neustále, každou minutu, každou vteřinu. Žena matka, milenka, manželka, sestra, ba i tetička – všechny v chlapech na jevišti nacházejí své kritiky, obdivovatele, ochránce, odpůrce, milovníky, lovce, tyrany i obětní beránky… Tak, jak to ostatně přináší samotný život.

Premiéra Testosteronu se v Polsku uskutečnila v polovině roku 2002, komedie měla v první sezoně více než stovku repríz před 30 tisíci diváky. U nás se dočkal Testosteron prvního uvedení letos v dubnu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích v překladu Tomáše Svobody a v režii Davida Czesaneho. V Opavě se režie stejného překladu velmi zdařile ujal hostující Michal Lang, který si vzal za své i výběr hudby. Pod jeho vedením podávají všichni herci vyrovnané, mnohdy strhující výkony. K nejzajímavějším patřil projev Kostase Zerdaloglu či Zdenka Jordy, který navíc hrál na klávesy a v hudebních vstupech prezentoval svou vlastní tvorbu. Líbil se nešťastný a nakonec šťastný ženich Jakub Stránský. A Vaňkův Fistach se svými typickými výroky se na dlouhou dobu zapíše do paměti nejen premiérového publika. To opavské bývá často označováno za „kultivované a vychované“. Tentokrát se přes drsný slovník všech postav na jevišti docela nekultivovaně zato však z plných plic smálo, ba řehtalo. Nutno ovšem dodat, že se našli i diváci, kterým se vulgarizmy a hrubozrné výrazy velice nelíbily. Ale byli rozhodně v hodně malé menšině.

Region Opavsko, Naďa Satková, 13. 11. 2007

Opava – Od neděle 4. listopadu už my, ženy, konečně víme, jak se muži chovají v naší nepřítomnosti. S kým se stýkají, jak o nás mluví, jakými slovy se vyjadřují o našich přednostech. Rádi také soutěží a poměřují mezi sebou důležité části těla i počty svých partnerek. Občas se chovají jako zvířata, holdují sexu, jídlu a alkoholu a přitom tvrdí, že za to nemohou oni, ale testosteron….

Slezské divadlo uvedlo komedii Andrzeje Saramowicze Testosteron a riskovalo, že z ní budou diváci odcházet pobouření a nespokojení. Od inscenování Marberovy krutě pravdivé hry Na dotek, která takové pozdvižení vyvolala, uplynuly tři roky a diváci si za tu dobu zvykli, že se na jevišti nemusí stále mluvit blankversem. Postavy Saramonowiczovy hry nechodí pro vulgární slovo daleko, lascivními přirovnáními se komedie jen hemží, ale současný svět je v ní zobrazen objektivně a jakékoli zjemňování mluvy by působilo neadekvátně.

Autor tvrdí, že je pro něj nejdůležitější příběh, což potvrzuje také v této hře. Místa plná vtipně ironických narážek se střídají s méně zábavnými „vypravěčskými“ pasážemi, ale nejdůležitější je pointa – srozumitelná, úsměvná a nečekaná.

Ocitáme se na řecké svatbě, tedy na jejím nevšedním finále ( nevěsta od oltáře utekla). Na scéně, jejíž autorkou je Lucie Loosová, defiluje sedm přesně typově obsazených herců. Jakub Stránský a Michal Stalmach jako vědci, kteří lásku zkoumají z hlediska biologie a chemie. Zdenk Jorda coby zástupce ryze živočišných pudů v roli nepříliš důvtipného číšníka. Hostující Václav Hanzl a František Černín představují muže, kteří místo slov nechávají jednat své paže a dynamický konflikt si rozhodně nepředstavují jako férovou výměnu názorů. Rockera-bubeníka bezchybně ztvárňuje Petr Vaněk – přestože je o mnoho let starší, než postavě předepisuje autor. Kostas Zerdaloglu hraje roli téměř mu šitou na míru – Řeka Stavrose.

Režisér Michal Lang hru ozvláštnil gagy a některými podařenými aktualizacemi („Ženy nás donutí vynalézt fotbal, a pak přepínají na Růžovou zahradu.“) Představení však v některých momentech postrádalo energii, tempo se kamsi vytratilo a postavy deklamovaly další z neeufemistických monologů. Naopak taneční výstupy provázené jednoduchým, ale stále zrychlujícím hudebním motivem svižnost nepostrádaly a staly se jednoznačným vrcholem večera.

Dramaturgická odvaha zařadit hru na repertoár zčeřila opavské divadelní vody. Hra je trefná a herci se opravdu činí. Pokud by se zohlednilo množství vypitého alkoholu a temperamentní řecká mentalita, mohly gejzíry vtipu tryskat ještě výš.

Stáhnout orginální článek

Deník, Jitka Hrušková, 9. 11. 2007

Opava – Diváci přicházející do Slezského divadla na komedii Andrzeje Saramonowicze Testosteron mohou očekávat lecos. Plakát, zvoucí na inscenaci, slibuje striptýz protagonistů a do jisté míry nelže. Zcela nahé jsou však většinou jen jejich „rozervané duše“, využívané úskočným ženským pokolením.

Teprve v závěru dochází také na odhalená pozadí, která v hledišti při premiéře vyvolala bouři nefalšovaného veselí. Pokud má autor toto komicky akční dílko dobře vypozorované ze života, nebývají pánské jízdy v hospodách zrovna idylickou záležitostí. Hra o sedmi mužích s různými zkušenostmi je vyšperkovaná vtipnými dialogy, pracuje s nadhledem, ale klade i značné nároky na herecké projevy jednotlivých protagonistů.

Civilní pojetí beze zbytku zvládá zejména Kostas Zerdaloglu jako světa znalý Stavros, přelétající od ženy k ženě.. I nejvypjatější situace dokáže zvládnout s potřebnou nadsázkou a bez lákavého přehrávání. Z jeho podání čiší přirozená „Chlapština“ vznětlivého muže s jižanskou krví v naprosto důvěryhodné poloze. V podobném duchu si vede Zdeněk Jorda jako číšník Titus, který vyrůstal bez otce a při výchově v neúplné rodině mu zjevně chyběl mužský prvek.

Nemusí sahat k žádné herecké „berličce“ a s postavou si evidentně rozumí. Hostující Petr Vaněk vystihl chlapácky přímého muzikanta, pohybujícího se v šoubyznysu už bez iluzí, v tradičně kvalitní formě.

Naivního ornitologa Kornela, kterého proradná zpěvačka využila ke svému zviditelnění tím, že mu utekla přímo od oltáře, ztvárnil Jakub Stránský, jeho vědeckého přítele Robala představil Michal Stalmach a bratra Janise, živícího se právem, předvedl hostující Václav Hanzl. Trojice by si měla dát pozor na občasně sklouznutí do patosu, kterým si chvílemi pomáhá. Možná se trochu bojí toho, co jim na veřejnosti vychází z úst, ale dílčí nedostatky mohou reprízy ještě vyspravit. Hostující František Černín v roli bulvárního novináře Tretina zůstává své postavě hodně dlužný. S tak bezvýrazným projevem by práci u žádného skandálně zaměřeného tisku zaručeně nedostal, ale svou roli u něj možná hraje tréma.

Režii inscenace, která měla ve Slezském divadle premiéru 4. listopadu, má Michal Lang a scénu s kostýmy navrhla Lucie Loosová. Kostasi Zerdaloglu se dařilo i při pohybové spolupráci a závěrečný řecký tanec se Zdeňkem Jordou vyvolal zasloužený aplaus.

Postavy spojují problémy s ženami i hodně prořízlý slovník, který někteří diváci budou zřejmě obtížně vydýchávat. Hra měla premiéru roku 2002 ve varšavském Teatru Montownia a u polských diváků se setkala s velkým úspěchem. Jak bude přijata opavským publikem, prověří reprízy.

Stáhnout orginální článek

Deník, (mif,jk), 9. 11. 2007

Město se rozhodlo zaplatit dluhy a špatné hospodaření v divadle.

Opava – Slezské divadlo a jeho dluhy. Také o tom jednali v úterý zastupitelé. Výsledek? Se schodkem v hospodaření divadla se musí vypořádat samo město. Jinými slovy: kauza je zametena pod koberec.

Na to, že je něco v hospodaření divadla v nepořádku, upozorňovala již jeho bývalá ředitelka Sylva Gapková v červnu 2000, tehdy ještě jako nezávislá auditorka. Podle její zprávy o hospodaření divadla za rok 1999 účetní jednotka neplnila své zákonné povinnosti.

Paradoxně za jejího působení v čele divadla došlo podle letošního auditu firmy Danělo k některým dalším pochybením, která se podílela na ztrátě ve výši zhruba 8 milionů.

Na druhé straně zpráva vypracovaná Tomášem Bartošem v roce 2003 uvádí, že vnitřní kontrolní systém je účinný a veřejné prostředky jsou využívány účelně. Nicméně jiná zpráva z auditu z roku 2005, po odchodu Gapkové z křesla ředitelky, popsala řadu pochybení v hospodaření divadla. Jedním z nich byl například nepravdivý soupis majetku divadla z 16. září 2003. Uvádí okolo 18 strojů, které ale divadlo v té době již nevlastnilo. Podle kupní smlouvy je prodalo již v červnu 2001.

Letos na jaře podal zastupitel Petr Škarohlíd (nezávislý za KSČM ) na Sylvu Gapkovou a na primátora Zbyňka Stanjuru (ODS) trestní oznámení. Primátor k tomu doplnil: „Trestní oznámení byla podána současným ředitelem divadla i některými zastupiteli, ale policie dospěla k závěru, že nedošlo k trestnému činu a trestní oznámení odložila.“

A jak pohlíží na věc současný ředitel divadla Jindřich Pasker? „Jak bylo řečeno na jednání zastupitelstva, v rámci ekonomické činnosti Slezského divadla v minulých letech došlo k určitým nedostatkům v oblasti selháním lidského činitele. Podle výsledků interních i externích šetření lze toto selhání hodnotit jako neúmyslné, bez zjevného záměru někoho poškodit. Proto jsem nesmírně vděčný, že zastupitelstvo schválilo předmětný materiál, který v podstatě udělal tlustou čáru za touto ekonomickou minulostí.“

Stáhnout orginální článek

Zpravodaj Hláska č. 10, Listopad 2007

Divadelní šňůra Slezského divadla po Zemi vycházejícího slunce. Studentské výměny mezi Japonskem a Slezskem. A možná i něco z japonské vědy a techniky. To je jen několik možností, které jsou nyní Opavě otevřeny. A otevřely je Japonské kulturní dny v Opavě.

Česká premiéra japonské opery Yuzuru sklízí v republice velké uznání a ohlas. Divadelní kritici pochvalně mručí a občas svá hodnocení proloží superlativy. Návštěvníci kulturních dnů měli možnost navštívit koncert mistrů japonské flétny, na který se musí v Japonsku kupovat lístky rok až dva dopředu. K tomu řada vynikajících výstav, vydařené představení divadla kjógenu, návštěva tuleního robota a další a další akce. A také rozhovory z očí do očí mezi zástupci města Opavy a japonského města Tsukuby o možném navázání kontaktů a případné spolupráci. To vše s velkou podporou důležitých institucí: japonského velvyslanectví či Česko-japonské společnosti.

„Jsme rádi,že jsme mohli tuto akci podpořit. V případě Yuzuru jde v České republice o unikátní představení jedné z nejvýznamnějších japonských oper. Doufám, že opera bude velmi úspěšná,“ uvedl při návštěvě Opavy japonský velvyslanec H.E.Mr. Hideaki Kumazawa.

Spolupráce s Tsukubou má šanci

Pokud by se podařilo navázat hlubší spolupráci mezi Opavou a Tsukubou, mělo by to přímý dopad nejen na kulturní aktivity obou měst. Mohla by se rozvinout například podpora vzájemného turismu. Pokud by spolupráci navázali studenti, je technologicky vyspělé Japonsko nesmírně zajímavou destinací. A je tady ještě jedna možnost. Tsukuba je moderní vědecké město, které vyrostlo před dvaceti lety na zelené louce. Jeho vědecká a technologická síla by se mohla v určité podobě a míře přenést i do Opavy.

V Tsukubě jsou dvě státní a jedna soukromá univerzita. Sídlí zde okolo dvou set firem a žije asi 210 tisíc obyvatel. Před dvěma lety byla mezi Tsukubou a Tokiem vybudována expresní vlaková trať, což zvýšilo atraktivitu města a význam institucí, které se v ní nachází. „Nejdůležitější je, aby se rozvíjela spolupráce na občanské úrovni,“ tlumočil názory tsukubského starosty vedoucí odboru zahraničních vztahů v Tsukubě. „Pokud se taková spolupráce rozvíjí, je možné se o ni opřít a rozšiřovat ji,“dodal. „Souhlasím s tím, že je důležité, aby lidé sami přicházeli s nápady na spolupráci a radnice je pak v jejich nápadech podporovaly,“ reagoval primátor Zbyněk Stanjura.

„Byli bychom rádi, aby lidé do Tsukuby nepřijížděli jen jako do vědeckého města nebo za životním prostředím, ale i za kulturou či svátky,“ uvedl Hiroshi Katanka k možné podpoře a výměně kulturních zkušeností či akcí.

Pokud jde o kulturu, tak by v dohledné době mohla Opava hostovat v Tsukubě. V roce 2009 proběhne každoroční tsukubský kulturní festival. „Festival by mohl být pojat jako svátek české kultury, a byla by to velká příležitost pro prezentaci města. Opavské divadlo by mohlo sehrát jednak svou verzi Yuzuru a jednak by mohlo představit jednu z českých uznávaných oper – například Dalibora. „Tato česká díla totiž nejsou v Japonsku známá, a přitom jde o výborné opery,“! říká režisér Yuzuru Tokio Kenneth Ohska, který výrazně pomáhal při přípravě festivalu. „ Opera v Japonsku a japonském jazyce by byla velkou výzvou a bylo by to velice zavazující,“ podotkl primátor Zbyněk Stanjura.

Kontaktů mezi Tsukubou a Opavou by mohly využí i školy. „ Spolupráce, která by nebyla finančně náročna. Je třeba spolupráce středoškolských studentů s využitím internetu,“ navrhla jedna z iniciátorek celé akce Masako Nakajima. Tsukubský starosta Ichihara už nápad podpořil a odezvu našel i na opavské radnici.

Festivalový mazlíček: robot Paro

I když festival trval relativně krátce, přinesl Opavě řadu příjemných překvapení a velkých zážitků. Mezi největší atrakce patřila návštěva plyšového robota s podobou tuleně – Para – a jeho tvůrce, Takanori Shibaty.

Robot se stal téměř maskotem všech festivalových akcí. Kam přišel, budil pozornost. Věnovali se mu návštěvníci fotografické výstavy i třeba vážného flétnového koncertu. Největší zájem vyvolal při návštěvě dětského oddělení Slezské nemocnice. Děti okamžitě p Mezi největší atrakce patřila návštěva plyšového robota s podobou tuleně – Para – a jeho tvůrce, Takanori Shibaty.

Robot se stal téměř maskotem všech festivalových akcí. Kam přišel, budil pozornost. Věnovali se mu návštěvníci fotografické výstavy i třeba vážného flétnového koncertu. Největší zájem vyvolal při návštěvě dětského oddělení Slezské nemocnice. Děti okamžitě přestaly hrát deskové hry, smetly figurky a začaly se věnovat plyšovému tuleni. A nadšeně se mu věnovaly po celou dobu návštěvy. Primářka oddělení Dagmar Prejzová během návštěvy pronesla, že by se vůbec nebránila, pokud by nějaký sponzor měl zájem robota nemocnici koupit.

Čím si robot získal návštěvníky či malé pacienty? Podobou i chováním. Je hebký, má věrohodné pohyby i reakce na doteky, na hlas – například na své jméno či několik jednoduchých povelů, na světlo a tmu (například blesky fotoaparátů nenesl zrovna s nadšením). Zataháte jej za vousy a on se s kviknutím odtáhne tak, jak by to udělal skutečný tuleň. Vezmete jej do náruče, hladíte jej a on se najednou spokojeně rozvrní a otáčí za vámi hlavu. Tyto reakce mu umožňuje řada senzorů rozesetých po celém těle a důmyslně naprogramované chování.

„Tuleň má ještě jednu výhodu. Nikdo jej v Japonsku neměl v ruce. Když uděláte kybernetickou kočku, tak ji každý podrbe, řekne: není to špatné, ale pak se vrátí ke skutečné kočce. U tuleně není možnost přímého srovnání a není vnímán jako více či méně zdařilá nápodoba něčeho, co máte běžně v ruce,“ uvedl vynálezce robota Takanori Shibata.

„Paro je určený pro běžné domácnosti, kde je náhradou za domácího mazlíčka. Jeho druhé určení je terapeutické, v nemocnicích či domovech důchodců, kam nemají běžně zvířata přístup,“ vysvětlil jeho přínos Takanori Shibata. „Pomáhá zmenšovat napětí, pomáhá uvolnit celkové napětí organizmu při chronických depresích, pomáhá i při celkové otupělosti. Má vliv na hormonální produkci, kterou lze jeho přítomností a péčí stimulovat, má příznivý vliv při problémech krevního tlaku a je stimulujícím prvkem při některých mozkových onemocněních, například se často projevil kladný efekt u osob s Alzheimrovou nemocí,“ dodal vědec.

Vývoj robota začal v roce 1993. V roce 2005 se prodávala jeho první verze. Během vývoje vědec absolvoval například pobyt v severských zemích, aby zkoumal skutečné chování tuleňů a nahrál si jejich zvuky. V rámci návštěvy České republiky navštívil Takanori Shibata rodiště i hrob Karla Čapka, muže, jenž dal robotům jméno.

Mistři Japonské Flétny

Chcete-li si je živě poslechnout, musíte si naplánovat návštěvu koncertu se značným předstihem. Jejich koncerty jsou v Japonsku beznadějně vyprodány na rok až dva dopředu. Navzdory vytížení se je ale díky spoluorganizátorům podařilo získat na jeden den v rámci jejich evropské cesty. Hiroyuki Kojnýma a Tuniko Kaneko patří mezi největší mistry japonské flétny.

Pro koncerty přímo vyžadují malé prostory s kvalitní akustikou. Proto si vybrali sál opavské církevní konzervatoře. Při samotném koncertu na bambusové nástroje využili nejen koncertní prostory, ale celou budovu. Při některých skladbách se hudba obou mistrů doslova fyzicky vzdalovala i sbližovala. „Jedinečný koncert sólových hráčů na tradiční japonské bambusové flétny, pana H. Koinumy a slečny Y. Kaneko, byl pro posluchače mimořádným uměleckým zážitkem. Z řad studentů byli nadšeni hlavně studenti 5. a 6. ročníku studující improvizace, kteří ocenili především improvizační schopnosti obou interpretů,“popsala atmosféru koncertu ředitelka Církevní konzervatoře v Opavě Eva Bláhová.

Konzervatoř navštívil i japonský velvyslanec H.E.Mr. Hideaki Kumazawa. „Jeho excelence pan Kumazawa je kromě svých diplomatických schopností velkým znalcem umění a ocenil nejen krásné prostory konzervatoře, ale především také umělecké schopnosti našich studentů, kteří pro pana velvyslance uspořádali koncert,“ uvedla Eva Bláhová.

Z Japonska do Opavy a zpět

Japonské divadelní frašky kjógen jsou dnes součástí historického dědictví UNESCO. V Česku se s ním můžete seznámit díky Malému divadlu kjógenu. Jeden z jeho členů se divadelnímu umění učí přímo v Japonsku. Je domácím žákem ( nejvyšší učednický stupeň) jednoho z nejlepších japonských mistrů, tedy mužem, který by pak mohl po mistrovi převzít vedení jeho školy. Na opavské představení přiletěl na otočku z Japonska a po představení se vrátil zpět. Takto vážně berou tito lidé tradici starou několik set let..

V Opavě předvedlo divadlo kjógenu tři frašky a na závěr sklidilo velký aplaus. Jeden ze starých kjógenových požadavků: překvapit zrak, potěšit sluch a rozeznít duši, byl v Opavě naplněn.

Stáhnout orginální článek