Jiří P. Kříž

V opavském Slezském divadle si vyšlápli s novým překladem na Witolda Gombrowicze

Jako by pozměněním titulu hry Witolda Gombrowicze chtěli dramaturg Josef Lédl s režisérkou Tatianou Masníkovou ve Slezském divadle Opava pootočit její poetiku. V Lédlově překladu hrají nikoli princeznu, nýbrž Ivonu, kněžnu burgundánskou.

V Česku si hru světového autora, který ještě před vypuknutím světové války odjel z Polska do Argentiny, kde pak zůstal čtvrt století, aby se jako antikomunista do vlasti už nikdy nevrátil a dožil svá léta (+1969) v jižní Francii, troufají nasazovat spíše studiové a experimentální scény.

Ubohá Rusalko bledá

Zaujme Kněžna burgundánská opavské publikum, vyhledávající spíše méně náročná témata a bouřící se občas proti dramatickým novinkám ať pro jejich složitější stavbu, nebo pro ostřejší politický náboj dotýkající se tak či onak lokálně hrůzu již opět nahánějícího stádečka radničních koalicí?

Šéf činohry Roman Groszmann není zatím z těch, kdo jsou ochotní propůjčovat se k ponižujícím kompromisům. Proto pozval k nastudování Ivony šéfku divadla Actores ze slovenské Rožňavy v podhůří Rudohoří, z městečka, kde si kupodivu lidé zvykli na její sklon uchylovat se do rozbouřenějších vln divadelní alternativy.

V Gombowiczově Ivoně, kněžně burgundánské, hledala možná méně absurdity, než se do jejího příběhu vkládává. Zkonkrétnila osud zakřiknuté, nemluvné dívky, kterou se pro vlastní povyražení snaží ochočit následník trůnu, na hledání identity člověka v novém prostředí s poukazem na jeho vnitřní převahu, byť ve výsledku tragickou.

Svět mocných je sebestředně prázdný; oč méně vzdělaný, o to víc suverénní. Tupý, zakomplexovaný, avšak nebezpečný. V režii Masníkové se inscenace proměňuje v téměř realistický příběh, vzdáleně připomínající impresionistickou Rusalku. Až na to, že není zahuben princ, nýbrž víla sama.

Witoldův smutek

Yvona je přímá, otevřená. Vlastně teprve v příkořích a ponižování se uzavře do neprostupné slupky zamlklosti. Všechny polohy role zvládla po duchu záměru novicka v souboru, absolventka Janáčkovy konzervatoře Tereza Starostková.

Ostatní postavy jsou vedeny trochu prvoplánově, ale celkový obraz je výmluvný, možná překvapivě aktuální. Kdo kývá, nevzpírá se a slouží, je u koryta, nepohodlných je třeba raději dřív než později se zbavit. Není to jen smutek Gombrowiczův.

Slezské divadlo Opava – Witold Gombrowicz: Ivona, kněžna burgundánská. Překlad Josef Lédl. Režie a kostýmy Tatiana Masníková, dramaturgie Josef Lédl, scéna Sylva Marková. Premiéra 13. listopadu 2011.

Odkaz na hru Ivona, kněžna burgundská

(mk), Region Opavsko, 29. listopadu 2011

Opava – Zasloužený potlesk, obdiv a výkřiky uznání zněly z hlediště během i po skončení představení, které se na jevišti Slezského divadla v rámci projektu Tanec, tanec, tanec uskutečnilo minulý týden.

V tanečním projektu, jehož autorem je Valerij Globa, člen baletu SD, zhlédli diváci téměř desítku sólových i skupinových baletních a tanečních vystoupení špičkové úrovně. Úžas a obdiv svými výkony vyvolávali především hosté – členové souboru Bohemia Balet Praha. Ať už to bylo při humorně laděném Vídeňském valčíku a melodiemi Johanna Strausse ml., při fragmentu z Písní potulného tovaryše na Mahlerovu hudbu nebo ve skladbě Le papillon – motýl, na podmanivou Offenbachovu hudbu. Tato baletní skladba, v níž se zaskvěli Kateřina Plachá a Ondřej Vinklát, ostatně měla letos svou českou premiéru. Zahanbit se ale rozhodně nenechali ani členové domácího souboru P. Španělová, L. Horáková, M. Globa, R. Labanič, T. Hoš a V. Globa. Manželé Globovi potěšili publikum jak balkónovou scénou z Prokofjevova baletu Romeo a Julie, kterou večer zahájili, tak Papagenou na hudbu W.A. Mozarta. Téměř k slzám svým výkonem ve skladbě Matka na hudbu Miroslava Kokošky a v choreografii Aleny Paškové dojala diváky Petra Španělová. Celý opavský soubor pak roztleskal hlediště ve skladbě Komedianti dell´arte opět v náročné Skálově choreografii. Podle hesla „To nejlepší na konec“ uzavřeli celý večer hosté. A to perfektně provedenou, nápaditou, živou a zajímavou skladbou Deka pod dekou.

Stáhnout orginální článek

(veb), časopis Harmonie, 11/2011

Kompletní první díl oratoria Christus od Franze Liszta zazní 6. Listopadu v Opavě. Za ojedinělým nastudováním této více než hodinové části rozměrné kompozice, uvedené jako „Vánoční oratorium“, stojí dirigent opery Slezského divadla Jan Snítil. Koncert k 200. výročí narození skladatele se koná v kostele sv. Václava od 16.00 a účinkuje při něm vedle uměleckých sil opavského operního souboru také sbor Slezské univerzity. Dílo – komponované na texty Písma svatého a katolické liturgie pro sóla, sbor, varhany a orchestr – se pro nezvyklé interpretační nároky a mimořádnou délku uvádí zřídkakdy. Například v programech České filharmonie zaznělo oratorium Christus sice celé, ale značně seškrtané naposledy v roce 1943 za řízení Rafaela Kubelíka. Liszt koncertoval v opavském divadle v roce 1846. Byl vedle Beethovena nejvýznamnějším hudebníkem, který město navštívil. Oratorium Christus psal z osobní potřeby v letech 1862-1866, kdy se po rezignaci na snahu vybudovat z Výmaru evropské hudební centrum i rezignaci na možnost sňatku se svou přítelkyní kněžnou Carolinou Sayn-Wittgensteinovou uchýlil do Říma. Další části jeho hudebních meditací nad úryvky z Písma nesou názvy Po epifanii a Pašije a vzkříšení.

Stáhnout orginální článek

Olga Janáčková, časopis Harmonie, 11/2011

Dvousouborové Slezské divadlo v Opavě, jehož operní soubor patří k nejmenším v České republice, je jedním z typických reprezentantů naší divadelní sítě zaslouženě žijící v podobě, kterou jí vtiskl dávný historický vývoj Čech, Moravy a Slezska. Právě tato menší, tzv. oblastní divadla udržují nejen kulturní úroveň měst, v nichž vyvíjejí svou činnost, ale i dalších míst, kam zajíždějí. Plní nezastupitelnou funkci kulturního centra, které na sebe nabaluje další a další kulturní aktivity. Živý divadelní organismus působící v nepříliš velkém městě je jednou z mála záruk pro zachování kulturnosti daného společenství. Vedení města bere s finančním dotováním živého umění na sebe právo a povinnost vnímat potřeby svého regionu a podporovat kultivování jeho obyvatelů – a to bez ohledu na to, kolik z nich divadlo pravidelně navštěvuje. Nemyslím si, že se opavské divadlo příliš vymyká postavení jiných divadelních institucí v kulturní sféře dalších měst naší republiky, je však potěšující, že Slezské divadlo Opava prošlo za nynějšího ředitele Jindřicha Paskera významnou rekonstrukcí, která se dotkla nejen technického zázemí jeviště a hlediště, ale také jeho dlouho opomíjených zkušebních prostor.

Jak k tomu došlo? Je to „jednoduché“. Městu Opava se podařilo získat z fondů Evropské unie dotaci z „Regionálního operačního programu NUTS II Moravskoslezsko na kompletní technickou rekonstrukci Slezského divadla v rámci projektu Zlepšení technických podmínek činnosti Slezského divadla v Opavě, registrační číslo: CZ.1.10./3.1.00/04.00974“. Kompletní rekonstrukcí prošla jevištní technologie včetně modernizace točny, scénického osvětlení a ozvučení, modernizováno bylo celé řízení jevištní techniky divadla, instalován byl Bezpečnostní řídicí systém Simatic S7-300 s CPU319F-3PN/DP, 2 řídicí systémy Simotion D445-1 (…)

Veškerou technologii nyní ovládá multipanel MP377 s dotykovou obrazovkou 19“, který pochopitelně umožňuje archivovat jednotlivé inscenace. Opravou prošla vzduchotechnika, která byla doplněna o klimatizaci hlediště, jeviště, orchestřiště a části technického zázemí, hlediště dostalo nová sedadla, byla opravena jeho štuková výzdoba a vyměněny tapety a koberce.

Rekonstrukce přišla na více než 114 milionů korun, 85 procent těchto nákladů uhradila Evropská unie a město Opava zaplatilo ze svého rozpočtu stavební práce za téměř deset milionů korun. Jedním z nejvítanějších výdobytků rekonstrukce je „nová“ orchestrální zkušebna, která byla do té doby už dlouho v téměř havarijním stavu. Holá fakta? Ale jak potěšující!

Takto důkladnou rekonstrukci prošla opavská divadelní budova již poněkolikáté – při nejmenším potřetí. Připomeňme razantní úpravu průčelí divadla v padesátých letech do nepříjemně strohé podoby, jejíž součástí byly dvě budovatelské dvojice v nadživotní velkosti, a především vítaný návrat k původní novorenesanční architektuře divadla v letech 1990 – 1992 za ředitele Václava Kožušníka. Když se tehdy za končící rekonstrukce v divadelním orchestřišti už zkoušelo – zaznamenali zúčastnění nejen hluk dokončovacích prací, ale také pád jistého pracovního nástroje přímo do „zkouškového procesu“. Připravovali tenkrát s dirigentem Oldřichem Bohuňovským (v té době šéf opery, 1990-1993) legendární inscenaci Janáčkovy Její pastorkyně, která de facto inspirovala vznik celostátního Festivalu českého hudebního divadla Praha v roce 1993. Opavský soubor za ni obdržel hned dvě z prvních „Libušek“ v historii festivalu – jednu za hudební nastudování inscenace (O. Bohuňovský a Kremena Pešakova), druhou získala představitelka Jenůfky Valentina Čavdarova, režisérem inscenace byl Václav Věžník. (Původní keramickou Libušku vytvořila Daniela Holubková žijící u Opavy v nedalekých Bratříkovicích). Festival českého hudebního divadla, pražské operní bienále, které letos proběhlo jako Opera 2011, byl ve svých počátcích s opavským operním souborem osudově propojen. Mimořádná interpretační a ovšem i emocionální kvalita opavské Její pastorkyně, jíž Slezské divadlo zahajovalo roku 1992 po dvou letech rekonstrukce svůj obnovený provoz – to byl po dramaturgické stránce více než šťastný nápad. Na inscenaci se spolupodíleli bulharští umělci z Plovdivu, kteří byli v Opavě angažováni (Valentina Čavdarova a další pěvci, orchestrální hráči, členové baletu) a z nichž někteří spolupracují se Slezským divadlem úspěšně dodnes. Jmenujme alespoň sbormistryni Kremenu Pešakovou, která dokáže i ty nejnáročnější sborové party vypracovat od nejmenších detailů až po jejich dokonalé provázání s hudební a jevištní strukturou díla. Jí vedený sbor prochází historií opavského operního souboru jako stálice, na niž je možno spoléhat.

Také opavský orchestr měl štěstí na dobré dirigenty. V době, kdy Oldřich Bohuňovský odcházel jako šéf do Divadla J.K. Tyla v Plzni, nastoupil v Opavě na šéfovské místo mladý talentovaný dirigent a sbormistr Petr Šumník (1995-2001), který z pražského Festivalu v roce 1997 přivezl „Libušku“ za hudební nastudování a za výkon orchestru v inscenaci Pucciniho Bohémy (Opava 1996, režie Bedřich Jansa, scéna Ladislav Vychodil), další operní bienále roku 1999 ocenilo opavskou inscenaci opery Ilji Hurníka Oldřich a Boženka (Opava 1999, dirigent týž, režie Jana Andělová-Pletichová, scéna Vladimír Šrámek) a do třetice se P. Šumník spolupodílel v roce 2001 na vynikající inscenaci Poulencových Dialogů karmelitek (česká premiéra v Opavě 2000, režie F. Preisler j.h., scéna A. Babraj). Ani festivalový ročník 2003 nenechal Opavu odjet bez ocenění – tentokrát získala Libušku po delší době opět nejen inscenace Verdiho Loupežníků (dirigent Jan Snítil, režie Josef Novák, výprava Dana Svobodová), ale také představitelka Amálie Katarína Kramolišová. Rok 2004 přinesl Opavě výraznou inscenaci Belliniho Normy (dirigent Damiano Binetti, režie Jana Andělová-Pletichová) a za ztvránění titulní role byla kataríně Kramolišové udělena prestižní Cena Thálie.

Na další vývoj opavského operního souboru mělo zásadní vliv právě hostování a později také angažmá italského dirigenta Damiana Binettiho (od roku 2007 šéf opery), který v Opavě uvedl celou sérii italských oper (Norma 2004, Tosca 2005, Il trovatore 2006, Gianni Schicchi, Suor Angelica 2008, lucia di lammermoor 2008, Rigoletto 2009, Bohéma 2010) a roku 2006 také Dona Giovanniho. Uvádění oper v italském originále, v této době u nás běžné, bylo v Opavě tou nejpřirozenější volbou. Binetti, sám zpěvák (zpíval od roku 1992 v Pražských madrigalistech a od roku 1995 je také řídil), kumštýř s citem pro operní strukturu, měl a má pochopitelně podstatný vliv na formování vztahu celého souboru k italskému repertoáru. Jím řízené opery mají nejen vnějškové efektní znaky, bez nichž se neobejdou, pulzuje v nich detailní stavba i těch nejmenších hudebních frází, které u mnoha našich dirigentů zůstávají nepovšimnuty. Binettiho hudební nastudování svědčí o jeho schopnosti soustředěné práce s orchestrem, ale také se sólisty a se sborem. Pracuje se smyslem pro detail, avšak zachovává si přesný smysl pro vyváženost celku. Většinu ze zmíněných inscenací režírovala kmenová režisérka souboru Jana Andělová-Pletichová, dvakrát se souborem spolupracoval Ladislav Štros (Rigoletto 2009 a Bohéma 2010).

Další linii opavské dramaturgie uskutečňuje dirigent Jan Snítil, v roce 2001 šéf souboru, který se s mnoha výjimkami (Loupežníci 2002, Carmen 2003, La clemenza di Tito 2010) věnuje především českému repertoáru (Jakobín, Prodaná nevěsta, Rusalka, Hry o Marii, České jesličky) doplněnému o opery slovanského původu (Halka, Carská nevěsta). Pod jeho vedením uvedl opavský soubor světovou premiéru opery Andrease Pflügera Historie jednoho snu (2004) a v roce 2007 také mimořádně zajímavou českou premiéru japonské opery Yúzuru (Večerní jeřáb) skladatele Ikumy Dana (režie a kostýmy Tokio Kenneth Ohska, výprava Alexandr Babraj) v japonském originále. S touto velmi úspěšnou inscenaci navštívili opavští umělci Japonsko a při té příležitosti seznámili tamní diváky také se Smetanovým Daliborem.

Opavský operní soubor procházel spolu se svými činoherními a baletními souputníky mnoha změnami, jeho nedocenitelnou devízou však zůstává pestrý dramaturgický plán, který se nevyhýbá ani náročným operám světového repertoáru, ani uvádění dosud neznámých novinek. Orchestr řízený D. Binettim aj. Snítilem dosahuje obdivuhodných výsledků stejné jako sbor vedený K. Pešakovou. Dramaturgický plán operního souboru obsahuje obvykle tři operní a dvě operetní premiéry, což přináší zvláště sólistům cenné herecké zkušenosti. Do Slezského divadla přišel z Jihočeského divadla v Českých Budějovicích tenorista Michal P. Vojta, jemuž se v Opavě znamenitě daří. Díky jeho pěvecké i představitelské spolehlivosti a díky Kataríně Jorda Kramolišové mohl opavský soubor uvést rozsáhlý repertoár s náročnými pěveckými party. Nesmíme však zapomenout na další pěvce, ať už jsou zde ve stálém angažmá nebo hostují (Nikolaj Někrasov, Jakub Kettner ad.).

Letos, v době, kdy ještě probíhala rekonstrukce divadelní budovy a zdaleka ne všechny cestičky vedoucí od nových technických vymožeností byly prozkoumané, se v Opavě chystala premiéra opery C. Saint-Saënse Samson a Dalila, v níž Michala P. Vojtu střídal v roli Samsona mladý korejský tenorista Kisun Kim a okouzlující Dalilou byla Ilona Kaplová. Opavský soubor pod vedením svého šéfa D. Binettiho odvedl s touto inscenací jeden z nejpřesvědčivějších výkonů na festivalu Opera 2011. Ač tentokrát Opava nezískala žádnou z Libušek, nezůstala stranou. Obecenstvo i odborníci ocenili cílevědomou práci celého souboru, obdivuhodně znějící orchestr, skvěle připravený sbor a kvalitní sólisty.

V létě hostoval opavský operní soubor v Teatru Manoel hlavního města La Valletta na Maltě s operou Lucia di Lammermoor, velmi tam uspěl a o příštích prázdninách je tam pozván znovu, tentokráte s Verdiho Trubadúrem, Slezské divadlo Opava oddaně slouží svému městu a regionu a zároveň může vyvážet své inscenace i do vzdáleného zahraničí – je to divadlo, které opravdu naplno žije! (Viz také článek Slezské divadlo Opava, Harmonie 11/2003).

Stáhnout orginální článek

Jitka Hrušková, Deník, 16. listopadu 2011

Opava – Nejhranější dílo polského dramatika Witolda Gombrowicze s názvem Ivona, kněžna burgundská, bylo po Brně, Ostravě a Plzni uvedeno ve Slezském divadle. V příznivém světle se titulní roli uvádí novicka činoherního souboru Tereza Starostková.

Při ztvárnění do sebe uzavřené protagonistky se nemůže opírat o text, a musí si proto vystačit jen s mimikou. Od příchodu na jeviště po bizarní závěr říká sotva pět vět. Aristokratické společnosti připadá vetřelkyně nenormální, jako kdyby poměry na královském dvoře byly normální. Daniel Volný představuje prince Filipa Jako psychicky nevyrovnaného člena zlaté mládeže, prohazujícího komiku s hysterií na úkor citů. U podobně založeného přítele Cyrila nechává Jakub Stránský přece jen občas problesknout skvědomí.

Nevyzpytatelná královna Markéta a živočišně založený král Ignác rádi ukazují okolí svou laskavou a liberální tvář. Ivana lebedová a Martin Valouch lehce a přesně vystihují i steinné stránky jejich povah, na které Ivonina přítomnost působí jako rozbuška. Martin Táborský je ideálním ztvárnitelem patolízalského komořího, který našeptáváním posunuje jednání pstav kýženým směrem.

Ze čtveřice dvorních dam dokáže pouze Iza uvažovat racionálně. Šárka Vykydalová ji vytvořila jako inteligentní sebevědomou ženu, které není cizí ani soucit se slabými. O Filipovi si myslí své, ale chce být princeznou. Následníka trůnu dobře zná, a proto Ivonu za soupeřku nepovažuje. Bližší kontakt s obtížnou dívkou se snaží navázat jen dvořan Inocenc v podání Michala Stalmacha … Oba však jedou na stejně naladěné vlně, a zřejmě proto se vzájemně nepřitahují.

Kratičký vlažný potlesk při nedělní děkovačce signalizoval, že hra Opavany asi nezaujme. Jindy velmi vstřícné premiérové publikum tentokrát neroztálo, třebaže herci evidentně pracovali s maximálním nasazením. Jejich snaha neodpovídala výsledku a bude úspěch, když titul přežije všechny abonentské reprízy.

Co je důvodem vlažného přijetí? Snad její rozvleklost s absencí děje. Během dvou a půl hodiny oslouchají diváci záplavu slov, jejichž smysl se neustále opakuje, a to může být unavující. Ani slyšitelnost nebyla v hledišti na premiéře dokonalá. Podtrženo a sečteno: Zařazení Ivony do repertoáru v době ekonomických problémů podle všeho šťastný dramaturgický tah nebyl.

Witold Gombrowicz: Ivona, kněžna burgundská. Předlad Josef Lédl, scéna Sylva Marková, kostýmy a režie Tatiana Masníková. Premiéra ve Slezském divadle 13. listopadu.

Odkaz na hru Ivona, kněžna burgundská

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 15. listopadu 2011

Opava – Derniéra operety Vídeňská krev se na scéně Slezského divadla uskuteční v sobotu 19. listopadu. Poslední představení se koná mimo předplatné, a poskytuje tak jedinečnou příležitost k závěrečnému setkání všem ctitelům „lehkonohé“ múzy.

Autora Johanna Strausse mladšího, zvaného též Král valčíků, a jeho jiskřivé melodie není třeba nikomu připomínat, Snad jen malá připomínka pro ty, kdo obvykle na derniéry nechodí – na jevišti je živěji a veseleji nežli obvykle, protože režisér i dirigent obvykle přimhouří oči nad nejednou taškařicí či vtipem navíc. Také herci si totiž chtějí loučení s nastudovaným kusem pořádně užít. Poslední Vídeňská krev začíná v příjemné 17. hodině odpolední a neméně příjemný pro seniory je i fakt, že důchodci mají na vstupné 50 procent slevu.

Odkaz na hru Vídeňská krev

Stáhnout orginální článek

(mk), Region Opavsko, 15. listopadu 2011

Opava – VIP salónek Slezského divadla je pravidelným místem konání zajímavých výstav. Od pátku 11. listopadu je zde k vidění originální výstava nazvaná Amatérské loutkářství rodiny Petříků.

Specifická výstava, připravená Zdeňkem Petříkem, představuje renovované loutkové divadlo, pocházející ze 40. let minulého století, a to s ručně vyřezávanými loutkami a veškerým příslušenstvím. Tradici loutkového divadla v rodině Petříků nastartoval již otec Zdeňka Petříka, který si nejen vyřezal chybějící figurky, ale také nakreslil a vyhotovil kulisy a rekvizity. Zdeněk Petřík se rozhodl nejprve oživené rodinné loutkové divadlo představit divákům Slezského divadla, a to až do 15. prosince. Poté bude divadélko vystavováno v soukromém rodinném muzeu. Výstava ve VIP salónku Slezského divadla je návštěvníkům přístupna vždy během divadelních představení.

Stáhnout orginální článek

Milena Křístková, Region Opavsko, 15.listopadu 2011

Opavské divadlo je živý organizmus. Organizmus plný lidí a talentů. Pěveckých, hudebních, tanečních i činoherních. K těm činoherním patří bezesporu Jakub Stránský. Před nedávnem obdržel cenu Opavská Thalie, cenu, která vznikla právě proto, aby podporovala mladé talentované umělce na domovské, opavské scéně. Tmavovlasému sympaťákovi Jakubovi Stránskému jsem kromě blahopřání k ceně položila také pár otázek. Řeč byla o herectví, sebereflexi, zodpovědnosti, bonsajích i otcovství …

U tak zajímavé profese se této otřepané otázce prostě nevyhneme. Tak tedy: kdy, jak a proč jste dospěl k rozhodnutí stát se hercem?

To jsou hned tři otázky najednou a nevím, zda odpověď bude pro čtenáře uspokojivá. Jako dítě jsem chtěl být strojvedoucím – po tátovi. Později jsem se hlásil ke studiu zároveň na herectví a na filozofickou fakultu, obor angličtina a španělština. Jazyky mě totiž bavily a docela mi šly.

Ale herectví zvítězilo …

Ano, jinak bychom tady spolu asi neseděli a nepovídali si o divadle. (úsměv) Pokud to bude čtenáře zajímat, tak první umělecké zkušenosti jsem sbíral v amatérském divadle Stropník v Oseku, kde jsem hrál za scénou na kytaru, na kterou mě naučil drnkat táta jen tak u táboráku. Herecky jsem debutoval asi ve čtrnácti. Bylo to v amatérském představení Zavraždění svaté Celestiny, kuplířky z města Salamanky od Milana Calábka. Zato ve dvaceti jsem si už zahrál Hamleta. Skutečným „zlomem“ v mé kariéře ovšem byla role řeznického tovaryše Pavla v Maryše. Což byla první role v mém prvním angažmá v Šumperku.

Těch rolí od té doby bohatě přibylo. Naštěstí pro nás, diváky. Prozraďte, máte nějakou vysněnou roli, po které toužíte?

Věříte, že ani ne? Krásných rolí je spousta … Hamleta, po kterém mnozí mladí herci touží, jsem si už zahrál … Ne, vysněnou roli nemám. Pokaždé, když je znám dramaturgický plán na novou sezonu, přemýšlím, kterou roli asi dostanu. Moc mě mrzelo, že jsem si nemohl s kolegy zahrát v Komedii za oponou. Asi bych si to taky tak pěkně užíval jako oni … (úsměv)

Tak nám alespoň řekněte, které role hrajete raději. Dramatické nebo komické?

No, já to takhle postavené nemám. Nejde o to, jestli je role tragická nebo komická. Jde o to, jak je napsaná, jestli má divákům co sdělit … Záleží na kvalitě textu, na režisérovi … Raději hraju složitější postavy, které se na jevišti vyvíjejí. A jsou-li, pak je jedno, jestli jsou komické nebo dramatické.

Takový byl třeba Hugo Pludek v Havlově Zahradní slavnosti, za kterého jste dostal cenu Opavská Thalie?

Ano. Hugo Pludek rozhodně byl a je taková postava. Nejdříve k smích a později z něj jde strach a hrůza. Ale cítil jsem se dobře v mnoha rolích, třeba v Hráčích, kde jsem měl roličku Glov mladší, nebo v Bouři, kde jsem hrál zajímavou postavu Kalibána.

Vraťme se k ceně Opavská Thalie. Co pro vás znamená?

Rozhodně je to fajn, když člověk dostane ocenění za hereckou práci. Herectví je na rozdíl od jiných umění velmi pomíjivé. Po malíři zůstane obraz, po hudebním skladateli melodi, po sochaři socha, po spisovateli kniha .. Herec, i když zahraje sebelíp, podá vynikající výkon, tak zůstane jen vzpomínka a možná fotka. A obojí časem vybledne. Člověk sám sebe na tom jevišti nevidí, pochybuje o svém výkonu …, takže potlesk je mu odezvou a také odměnou. Tudíž, když herec dostane nějakou cenu, je to pro něj hmatatelným důkazem, že svou práci dělá dobře. Nebo alespoň tak, že se na to dá koukat! (úsměv) Když to shrnu: ano, Opavská Thalie mě potěšila a ano, jsem rád, že jsem ji dostal.

Je mezi opavskými kolegy někdo, kdo vás ovlivnil?

Určitě na mě měl vliv (pozitivní i negativní) Zdeněk Černín. Jednak mě učil ve škole a pak byl také šéfem činohry a režisérem a pod jeho vedením jsem hrál v řadě inscenací. Jinak se asi s kolegy ovlivňujeme vzájemně (smích). Mám naštěstí opravdu dobré kolegy, rád hraji se všemi a klidně můžete napsat, že my činoherci jsme dobrá parta. (úsměv)

Je pravda, že jste kromě hraní začal také učit na opavské ZUŠ?

Ano, je tomu tak. Začal jsem vyučovat herectví na ZUŠ Václava Kálika. Snažím se rozvíjet mladé talenty a předávat zkušenosti, které jsem zatím získal. Sám se při tom učím srozumitelně se vyjadřovat a formulovat myšlenky. Je to pro mne zajímavá práce, ale je také těžká a velmi zodpovědná. Člověk provází děti od pomyslných prvních hereckých krůčků a musí být přitom velmi, velmi opatrný, aby něco nepokazil …

Na koníčky vám asi moc času nezbývá …

To tedy rozhodně ne. (smích) Ale jestli to chcete vědět, tak se pokouším pěstovat bonsaje. Zatím mi to moc nejde, za úspěch považuji, že už mi rostliny alespoň nezahynou … (úsměv) Odjakživa se mi líbilo modelářství, ale na rozdíl od svého otce, dědy a bratra nejsem na to dost zručný. Takže jsem je vždycky spíš obdivoval, než sám tvořil. Baví mě letní turistika s rodinou, až bude dcerka Nela větší, určitě s ní vyrazím pod stan. Kdysi mě bavilo lyžování, ale asi tak od osmnácti jsem na lyžích nestál. Ale mám je chované! (smích)

V Opavě žijete a hrajete deset let. Takže jste si už mohl na město udělat názor …

Určitě neřeknu nic nového, ale vím, že Opaváci to rádi slyší a mají pravdu. Opava je velmi pěkné město, dobře se tady žije. Lidé, alespoň ti, se kterými se já potkávám, jsou milí a přátelští. Jediné, co mi tady chybí jsou kopce … kopce, mezi kterými jsem vyrostl, ty tady nemáte. (úsměv)

Zmínil jste dceru Nelu. Ovlivnilo vás otcovství?

Určitě, jako snad každého. Zcela jistě se mi změnily priority. A je to úžasné pozorovat, jak Nelinka roste, jak se mění… A jestli se mě teď chcete zeptat, zda půjde v mých šlépějích, tak vás přdejdu. Zatím nevím, i když obličeje teda umí dělat dobré! (smích) Ale těžko říct, zda bych byl rád, kdyby si zvolila takové nejisté povolání, jako je divadlo …

Jakub Stránský

Jakub Stránský se narodil 14. února 1976 v Teplicích. Absolvoval Lidovou konzervatoř v Ústí nad Labem, rok působil v Krušnohorském divadle v Teplicích. Po gymnáziu v Duchcově následovala Střední škola dramatických umění při Severomoravském divadle v Šumperku. Od roku 2001 je jeho domovskou scénou Slezské divadlo v Opavě. Ve své divadelní kariéře ztvárnil například Hamleta, Elfa Hořčičku (Sen noci svatojánské), Lenského (Evžen Oněgin), Andreje Prozorova (Tři sestry), Petra (Smutek sluší Elektře), Tristana (Tristan a Izolda), Demetria (Sen noci svatojánské), Štěvu (Její pastorkyňa), Robert Dudley, hraběte z Leicesteru (Marie Stuartovna), Hugo Pludka (Zahradní slavnost, Reného Skalského (Pytlákova schovanka). Opavští diváci jej v současnosti mohou vidět na scéně v rolích (Tonda v Muži mojí ženy, Münter v Pidimužovi). Jeho nejnovější rolí je Cyril, přítel Prince v dramatu Ivona, kněžna burgundská. Na zahájení letošní divadelní sezony mu byla udělena cena Opavská Thalie. Byl tak oceněn jeho výkon v hlavní roli Hugo Pludka ve hře Václava havla Zahradní slavnost. Jeho divadelní aktivity jsou mnohostranné: jezdil s dětmi na divadelní tábory, spolurežíroval s kolegy Muže mojí ženy. Od začátku letošního školního roku mu k práci v divadle přibyla také výuka herectví v ZUŠ Václava Kálika v Opavě. Jakub Stránský je ženatý, s manželkou Darjou mají tříletou dceru Nelu.

Stáhnout orginální článek

(red), Region Opavsko, 15. listopadu 2011

Opava – Slezské divadlo v Opavě přivítá projekt Tanec, tanec, tanec. Stane se tak ve středu 23. listopadu v 19 hodin.

Taneční projekt, jehož autorem je Valerij Globa, člen baletu Slezského divadla Opava (SDO), se uskuteční ve spolupráci členů opavského baletního souboru a tanečníků Bohemia Balet Praha. Za baletní soubor SDO se představí Petra Španělová, Lucie Horáková, Monika Globa, Radoslav Labanič, Tomáš Hoš a Valerij Globa. Na choreografii pro členy baletu SDO se podíleli choreografové jako Gustav Skála či Alena Pešková. Záběr repertoáru je velmi široký, zahrnuje jak ukázky klasického baletního odkazu (slavná pas de deux z baletu Korzár, Don Quichotte, Labutí jezero, Šípková Růženka), tak současné choreografické kompozice i lidové tance z Čech, Moravy a Slovenska.

Bohemia Balet je taneční soubor, který spolupracuje s domácími a zahraničními choreografy. Za dobu své existence se soubor vyvinul v ambiciózní soubor mladých tanečníků, mnohdy laureátů mezinárodních soutěží. Představení Bohemia Baletu se vyznačují nejen technickou vyspělostí, ale přinášejí na scénu i radost a entuziasmus mladých tanečních interpretů. Za dobu existence získal soubor několik ocenění a vytvořil mimořádné projekty i v profesionálním kontextu, vystupuje na domácích i zahraničních scénách, je zván na festivaly a taneční přehlídky, např. do Německa, Francie, USA, Japonska nebo Kolumbie.

Stáhnout orginální článek

Lenka Riemlová, Deník, 15. listopadu 2011

Na základě nařízení o totálním nasazení došlo v září roku 1944 k uzavření Městského divadla v Opavě, jehož existence trvala téměř sto čtyřicet let a které se do doby ukončení provozu prezentovalo převážně jako německá scéna, hrála se tvorba německých a italských skladatelů, na úkor tvorby českých umělců.

Ačkoli bylo město v průběhu druhé světové války značně poničeno, divadelní budova zůstala zachována. Další ránou pro divadelní scénu byl požár, který zachvátil budovu divadla 26.4. 1945, příčiny požáru se dosud nepodařilo s určitostí prokázat. Poválečný život města se velmi těžce dostával do obvyklých kolejí, ale již po pěti měsících od osvobození Opavy zahájilo pravidelný provoz Slezské národní divadlo, které navázalo na německý model skládající se z činohry, opery, operety a baletu. Jednotlivé soubory nastudoval a následně prezentovaly díla slavných autorů, například Karla Čapka, Oskara Nedbala, Leo Delibese a Bedřicha Smetanu, jehož Prodaná nevěsta se stala zahajovacím operním představením. Rozbouřené poměry způsobené Únorem 1948 se nepříznivě projevovaly také v chodu opavského divadla, soubory nefungovaly příliš kvalitně, ale i přesto zde působilo několik významných osobností, z nichž lze zmínit ředitele divadla Oskara Linharta nebo tenoristu Jiřího Zahradníčka. Původně třísouborový formát divadelní produkce byl z důvodů provozně neúnosné situace nahrazen dvousouborovým formátem skládajícím se pouze z opery a činohry, přestal fungovat baletní soubor. Ideologické poměry nastupujícího socialismu se postupně začaly promítat do divadelní tvorby, zejména repertoár činohry byl značně ovlivněn tvorbou v socialistickém duchu, pouze sporadicky se hrála historická klasika nebo např. díla Shakespeara. Až 60. léta znamenala postupný odklop od idejí proklamovaných socialismem a tvůrčí uvolnění pro divadelní soubory. V průběhu divadelní sezóny v rozmezí let 1957-58 bylo divadlo přejmenováno na Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého. Následné období normalizace let 70. nepřinesla opavská divadelní scéna nic převrtaného, operní soubor se potýkal s existenčními problémy a soubory byly ve značné míře personálně závislé na hostování cizích umělců, kteří zde ochotně vypomáhali. Novinkou opavského života byl zřízení Divadelního klubu na Rybím trhu v roce 1984, kde se hrála netradiční divadelní představení. V období sametové revoluce roku 1989 divadlo organizovalo mítinky s občany města a přestalo hrát.

Rovněž samotná budova zaznamenala v poválečné době několik architektonicky významných změn. První rozsáhlejší opravy byly započaty již po roce 1945. Původně renesanční styl fasády nahradil v roce 1948 styl socialistické architektury, což nezůstalo bez negativních ohlasů. Své původní renesanční podoby a celkového architektonického sladění se divadlo dočkalo až v průběhu let 1990 až 1992. Rozsáhlejších úprav se divadlu dostalo v roce 1955 – 1957, kdy vzhledem k zachovalému interiéru, také započalo jednání o zařazení budovy Slezského divadla do celostátního seznamu památkových objektů. Rozsáhlá etapa generální rekonstrukce však byla započata až v roce 1986, kdy se během průzkumu pro plánovanou přestavbu jevištní technologie zjistilo, že celá stavba divadla je jich nevyhovující. V roce 1990 byl zaveden název Slezské divadlo. Další etapa nové divadelní práce ve zrekonstruované budově byla zahájena premiérou opery Její Pastorkyňa Leoše Janáčka v roce 1992.

Stáhnout orginální článek