Slezské divadlo Opava

Veselohra o dvou částech

V Opavě bylo Třetí zvonění poprvé uvedeno v r. 1947 v režii a výpravě K. Šálka. Krátce po válce pak tuto hru upravil Miroslav Horníček s písničkami Harryho Macourka (hudba) a Jiřího Aplta (texty). V této podobě se hrála po dlouhá léta – pod názvem Svatba pod deštníky. V Opavě byla uvedena dvakrát – v r. 1950 v režii M. Čecha a v r. 1970 v režii J. Ferta. Horníčkova úprava dala hře větší situační spád, písničky byly publikem všude dobře přijímány, ale postavy byly s určitým zjednodušením posunuty do fraškovitých poloh a lehce se vytratil jejich charakterový základ i jemné satirické hroty původní Štechovy hry. Zřejmě v té nadšené době po osvobození převládlo domnění, že tenhle svět maloměstských postaviček už zmizel do nenávratna.

Renesance divácké obliby české secesní komedie v poslední době však ukazuje, že to není tak úplně pravda. I proto jsme se v naší inscenaci rozhodli vrátit k panu Štechovi a jen lehkými škrty tužky jsme jeho hru malinko poopravili – tam, kde by jeho slova z tehdejší pražské hantýrky byla už dnes nesrozumitelná či tam, kde by převrácený – proti dnešním zvyklostem – slovosled retardoval tempo promluvy z jeviště.

Režie:

Václav Klemens

Scéna, kostýmy:

Marta Rozskopfová j. h.

Dramaturgie:

Ladislav Slíva

Hudba:

Jaroslav Ježek a J. Dominique La Rocca

Hrají

Sadílek, purkmistr:

František Štěpán

Ema, jeho manželka:

Jana Paroulková

Růžena, jejich dcera:

Sabina Figarová

Paní Kváčková, mladá vdova:

Kamila Srubková

JUDr. Hudec:

Petr Houska

Hvězdínský:

Zdeněk Svobodník

Kaštyl:

Kamil Koula

Pilz:

Martin Táborský

Kejla, policejní revizor:

Zdeněk Jorda

Bábi, kuchařka paní Kváčkové:

Ludmila Štědrá

Služka u purkmistrů:

Kateřina Volná

Posel telegrafního úřadu:

Ladislav Špiner

V inscenaci je použito původních nahrávek Orchestru Osvobozeného divadla.

PREMIÉRA: 18. 5. 2003
DERNIÉRA: 8. 10. 2003

Václav Štech a jeho tvorba

Štech spolu s F. F. Šamberkem a V. Štolbou bývají někdy označováni jako tři velká Š české secesní komedie. Přivedli na jeviště (znovu po J. K. Tylovi) svět českých řemeslníků, obchodníků, živnostníků a měšťanostů z maloměstského prostředí (i Praha v počátku minulého století měla více méně maloměstský charakter, neboť se tam všichni, kdo ve společnosti něco znamenali, navzájem znali).

Ne všechno z jejich tvorby přetrvalo zhruba jedno století od doby, kdy byly tyto komedie napsány, ale jejich nejlepší hry se vlastně nikdy v českých divadlech hrát nepřestaly. To je jistě případ např. Šamberkova Jedenáctého přikázání, které jsme uvedli před několika lety, a stejně tak i Štechova Třetího zvonění. V poslední době jsou navíc v nových úpravách inscenovány i ty komedie, na které již pomalu napadal prach, a sklízejí nové úspěchy – např. Štolbovo Vodní družstvo nebo Štechův Deskový statek, které znovuobjevil pražský Činoherní klub.

Václav Štech byl typickým představitelem poslední generace českých obrozenců. Jako učitel ve Slaném měl velké zásluhy o povznesení tamního kulturního života: psal do obou tamních tehdejších novin (z nichž jedny i tajně redigoval – tajně, protože jako učitel musel být nezávislý) články, povídky a fejetony a vedl také místní ochotnický spolek, pro který začal i psát hry – aktovka Pan knihkupec z r. 1881. Měl však lví podíl i na postavení slánské divadelní budovy, která dodnes slouží svému účelu (vídáme z ní často v televizi různé zábavné pořady), a na založení městského muzea i městské knihovny.

V roce 1883 uvedlo jeho komediální jednoaktovku Maloměstské tradice i pražské Národní divadlo. I když s dalšími dvěma svými hrami u tehdejšího dramaturga Národního divadla Ladislava Stroupežnického neuspěl (drama Žena a veselohru Zlatý déšť uvedlo posléze až v letech 1889 a 1890 brněnské divadlo), přesto – ale i díky svým knihám povídek z maloměstského prostředí – pronikl do pražských literárních kruhů. Sblížil se s literární skupinou kolem časopisu Máj, kam patřili např. Ignát Herrmann, F. X. Svoboda, M. A. Šimáček, A. Sova či J. Kvapil. V roce 1894 přesídlil do Prahy. Stal se ředitelem školy na Žižkově. R. 1898 uvedlo Národní divadlo jeho komedii Ohnivá země, avšak jeho rozhodující úspěch na divadle měl teprve přijít. Tím byla právě komedie Třetí zvonění. Její premiéra byla 4. února 1900. Režisérem této inscenace byl tehdejší první milovník Národního divadla Jakub Seifert, který si v ní i zahrál Hudce. Purkmistra Sadílka hrál Jindřich Mošna, mladou vdovu Kváčkovou Hana Kvapilová, Hvězdínského sám velký Eduard Vojan. A věta „Pane Sadílek, oni to provedli dokonale,” se od té doby stala jedním z okřídlených úsloví.

…je nám třeba povzbuzení k radosti života,
k oslazení vší té hořkosti, ve které toneme
a v níž bují tolik nevraživosti, nenávisti a rvavosti…
…žijeme tu v Čechách jako v zakletí, že se neumíme těšit ze života.
(V. Štech)