Slezské divadlo Opava

Lidová hra se zpěvy

Původní Tylova hra s tímto názvem doplněným ještě o dovětek „aneb Ženské srdce“ měla svou premiéru 9. března 1845 ve Stögerově divadle v Růžové ulici v Praze. Tyl pro ni našel inspiraci ve hře Augusta von Kotzebua Dítě lásky. Z Tylova pera vzešla jadrná lidová hra, kteráv jeho tvorbě znamenala určitý předěl: zahájila novou řadu pěti jeho dramat – obrazů ze života (následovaly Pražský flamendr, Paličova dcera, Bankrotář a Chudý kejklíř). Paní Marjánka byla ovlivněna obrozeneckým ovzduším tehdejší doby a doznívajícím romantismem. Titulní postava byla jakýmsi prototypem novodobé ženy, která obhajuje své samostatné místo a postavení v životě.

Hudba:

Václav Trojan

Úprava textů:

František Rachlík

Dramaturgická úprava:

Vojen Drlík

Režie:

Jana Andělová-Pletichová

Dirigent:

Jan Snítil

Scéna:

Alexander Babraj j. h.

Kostýmy:

Eliška Zapletalová j. h.

Choreografie:

Jiří Kyselák j. h.

Sbormistryně:

Jitka Kaplová

Hrají

Paní Marjánka:

Šárka Maršálová nebo Jana Paroulková

Sekáček, šikovatel:

Evžen Trupar

Vojtěch, syn Marjánky:

Petr Murcek

Liduška, dcera Kvasničkových:

Zdenka Mervová nebo Petra Saverová

Kilián, syn ze statku:

Zdeněk Kapl

Vorlický, starý učitel:

Emanuel Křenek

Zeman Zápolský, otec Vojtěcha:

Vladimír Němec

Kvasnička, hospodský:

Karel Smolka nebo Ivo Melkus

Kvasničková, žena hospodského:

Věra Smolková nebo Táňa Janošová

Štěpán, sluha:

Roman Cimbál

Velitel stráže:

Vlastimil Smolík

Lidé z městečka, vojáci:

sbor a balet Slezského divadla

Hraje orchestr Slezského divadla.

PREMIÉRA: 15. 12. 2002
DERNIÉRA: 4. 7. 2003

Marjánka znovuzrozená

O celé století po premiéře Paní Marjánky si pozval do kavárny Slávie na pražském nábřeží režisér Jiří Frejka tři přátele, aby jim předložil svůj návrh úpravy Tylovy hry. Skladatel Václav Trojan, spisovatel František Rachlík a scénograf František Tröster se stali tvůrci nové podoby Paní Marjánky. Ta měla svou premiéru 7. prosince 1951 v karlínském divadle. V. Trojan vyšel z hudebních pozic novoklasicismu a skloubil škroupovskou tradici a poetiku naivního romantismu s moderním cítěním. Tato verze se ovšem neubránila poválečným dobovým vlivům. Proto jsme pro naši inscenaci volili její dále upravenou podobu z pera Vojena Drlíka, který z textu vyeliminoval dobové plakátové vlastenectví.