Slezské divadlo Opava

Komedie

Na počátku hry se mladý navarrský král Ferdinand a jeho tři druhové vzájemně zaváží, že příští tři roky stráví studiem a askezí v jídle, pití i lásce. Sotvaže však tento slib učiní, přijede do Navarry s diplomatickým posláním francouzská princezna v doprovodu svých tří mladých a půvabných dvorních dam. A brzy je samozřejmě všechno jinak. Asketická předsevzetí berou za své a pánové se ucházejí o přízeň dam. Počínají si však tak nešikovně, že se před svými idoly jen zesměšní. Není proto divu, že šťastný konec této komedie se (snad) odehraje až s ročním odkladem, který si dámy vymíní, tedy až mimo rámec vlastní hry. Marná lásky hra má samozřejmě i další dějová pásma, jež tvoří komické figury z venkovského světa – učitel, kurát Nathan, vesnický mladík Kotrba a jeho milá, strážný s příznačným jménem Hňup a ve své komičnosti si s nimi nezadá ani výstřední Španěl Don Armado, žijící na Ferdinandově dvoře, jehož chytřejším protihráčem je jeho páže Smítko. Poslední významnou postavou je pak šlechtic Boyet, který doprovází francouzské slečny.

Překlad:

Martin Hilský

Režie:

Václav Klemens

Scéna, kostýmy:

Marta Rozskopfová j. h.

Hudba:

Darek Král

Dramaturgie:

Ladislav Slíva

Hrají

Ferdinand, král navarrský:

Petr Houska

Biron:

Ladislav Špiner

Longaville:

Jakub Stránský

Duimain:

Zdeněk Svobodník

Boyet:

Martin Táborský

Merkadé:

František Štěpán nebo Petr Klimeš

Don Armando:

Jiří Nebenführ

Peter Nathan:

Kamil Koula

Holofernes:

František Štěpán nebo Petr Klimeš

Hňup:

Zdeněk Pavlíček

Kotrba:

Marek Kunc

Smítko:

Zdeněk Jorda

Princezna francouzská:

Ivana Petrželová

Rosalina:

Sabina Figarová

Kateřina:

Kateřina Volná

Marie:

Kamila Srubková

Žekeneta, děvečka:

Lenka Waclawiecová

PREMIÉRA:

25. 1. 2004

DERNIÉRA:

17. 6. 2004

Marná lásky snaha

Hra patří k raným Shakespearovým dílům, to však neznamená, že by byla nevyzrálá. Vždyť byla napsána mezi tak věhlasnými autorovými hrami jako byly na jedné straně Romeo a Julie a vzápětí po Marné lásky snaze Sen noci svatojánské. Shakespeare ji napsal v roce 1594, v době, kdy byla v Londýně morová epidemie a tamní divadla byla zavřena. Shakespeare v té době se svou hereckou společností pobýval na venkovském sídle svého protektora lorda Southamptona v Titchfieldu a tam svou komedii napsal pro obveselení Southamptonovy mladé šlechtické družiny. Překladatel této hry, prof. Martin Hilský, o ní napsal: „Marná lásky snaha je velkou hostinou jazyka a ohňostrojem jazykového vtipu, který svou umělou stylizací a spontánní hravostí a dravostí může připomenout nejlepší Mozartovy komické opery. Za filigránskou jemností Shakespearovy komedie se skrývá docela prostý smysl: lidská přirozenost se nakonec vždycky vysměje nesmyslným zákazům a příkazům… nelze ji potlačit žádným výnosem či nařízením, dokonce ani přísahou složenou ve jménu nějakého ideálu, jakkoli vznešeného.“

Král Ferdinand Navarrský připomínal divákům Jindřicha IV. Navarrského, který se teprve nedlouho předtím domohl francouzského trůnu. V Anglii byl oblíben jako protestant a znám jako veliký přítel žen… Jeho tři dvořané… měli jen málo pozměněná jména tří generálů francouzských, z nichž maršál de Biron a vévoda de Longueville bojovali na straně Jindřicha IV., kdežto vévoda de Mayenne dlouho proti němu.
Zdá se, že jedna z postav byla Shakespearovi bližší než ostatní – postava navarrského Biona, do jehož projevů jako by byl vtělil kus vlastního ducha a vlastních zkušeností… Jmenovitě velká řeč, kterou pronáší Biron na konci 4. dějství k ostatním třem zaslíbencům, a v ní vřelý chvalozpěv na lásku i na ženy… zní tak opravdově, že nejenom její básnické obrazy, nýbrž také její logiku a moudrost můžeme pokládat za ozvěnu mladé duše básníkovy. Její lyrický zápal nevyšlehl z chladné hlavy… Toliko z ní se nezrodila ani melancholie, která sice byla jakoby nemocí doby, ale klíčila také z vlastních zkušeností jednotlivců.

P. Chudoba