Slezské divadlo Opava

Přeskočit na navigaci

Webová prezentace Slezského divadla v Opavě

Archiv pro 12. 2016

Slavný rodák vystoupí v Opavě

(jih), Deník, 28. 12. 2016

Opava – Do Slezského divadla zavítá ve čtvrtek 12. ledna po letech znovu klavírista Lukáš Vondráček, jehož jméno je stále na špici mezinárodního klavírního světa. V dětství „malý Mozart“ a v dospělosti čerstvý vítěz světově prestižní klavírní soutěže královny Alžběty potěší Opavany svou brilantní hrou od 19 hodin. Součástí programu bude koncert divadelního orchestru pod vedením Marka Šedivého. Na programu jsou díla Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena a tvorba českého skladatele, klavíristy a varhaníka 19. století Jana Václava Huga Voříška, který byl obdivovatelem obou zmíněných skladatelů. Třicetiletý Lukáš Vondráček začal hrát na klavír jako dvouletý a v deseti letech absolvoval své první americké turné. Rok nato mu vyšla první deska a jako třináctiletý zahájil studium hudebního oboru na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity. V patnácti letech debutoval na koncertě v Rudolfinu s Českou filharmonií a studoval i na dalších zahraničních hudebních školách.

Podivat se na originální článek

Poselství krajky M. Rychtářové

(mk), Region, 27. 12. 2016

Opava – Nejen ctitelé divadelního umění si mohou prohlédnout výstavu Poselství krajky ve VIP salonku Slezského divadla. Miroslava Rychtářová, členka opavské výtvarné skupiny X, zde představuje část svých výtvarných prací, které propojuje skutečná krajka jako odkaz předků.

M. Rychtářová žije a pracuje v malé vesnici Kyjovice. Autorka se věnuje široké škále výtvarných technik, které spolu navzájem korespondují. Tvoří svá díla hlavně v pastelu a akrylu. Vytváří však také plastiky kombinované se dřevem, ytongem, keramikou i mědí. Ráda experimentuje s materiály. Náměty pro svoji tvorbu nachází v přírodě, v místě, kde žije, ale má ráda rovněž atmosféru měst. Čerpá z pocitů a nálad. S jejími pracemi se veřejnost mohla seznámit již na třech desítkách autorských výstav. Poselství krajky znamená tak trochu její „návrat ke kořenům“ a rozhodně naladí návštěvníky poeticky a svátečně. Výstava je přístupna během divadelních představení Slezského divadla a potrvá do 18. ledna.

Podivat se na originální článek

Občas jsem chtěla z Opavy utéct, říká violoncellistka Daniela Džorova Waldhans

Milena Křístková, Deník, 13. 12. 2016

Do Opavy přijela z Bulharska právě před pětadvaceti lety. Mladá, talentovaná violoncellistka, plná plánů, ideálů a především lásky k hudbě. Učaroval jí Janáček a skrze něj a jeho hudbu si postupně zamilovala také Slezské divadlo a naše město. Našla u nás svou životní lásku, přátele, kolegy, žáky… Stále koncertuje, vyučuje, navíc píše verše, ale hlavně se snaží udržet v chodu složitý a leckdy nevyzpytatelný mechanismus, kterému se říká umělecký divadelní provoz. Dnešní rozhovor povedeme s tajemnicí uměleckého provozu Slezského divadla Danielou Džorovou Waldhans.

Jak se mladá hudebnice ocitne z bulharského Plovdivu ve slezské Opavě?
Není v tom nic záhadného. Když se blížil konec studií na vysoké škole, vyskytla se možnost zúčastnit se několika konkurzů. Jeden z nich byl do orchestru Slezského divadla. Uspěla jsem a mohla si vybírat, jestli zůstanu v Bulharsku, nebo zkusím zahraničí, a tak jsem tady už pětadvacet let. (úsměv)

Byla to láska na první pohled, nebo první setkání?
To tedy rozhodně ne. Dnes Opavu miluji a považuji za svůj domov, ale tehdy jsem si občas myslela, že to v Opavě nevydržím a uteču zpátky.

Pročpak? Jazyková bariéra?
Jazyková bariéra tady pochopitelně také byla, ale mnohem horší byl ten rozdíl mezi městy. Plovdiv je velkoměsto s půl miliónem lidí, je to šesté nejstarší žijící město na světě. Dýchá historií, na kterou narazíte na každém kroku. Vždyť třeba antický amfiteátr, který nechal v Plovdivu vystavět ve druhém století Marcus Aurelius, dodnes slouží jako divadlo pro více než tři tisíce diváků. Rozumíte mi? Opava se mi zpočátku zdála opravdu malá a nevěděla jsem, jak to tady vydržím.

Ale vydržela jste. Čímpak to bylo, že by se objevil ten pravý?
Ano, objevil se, ale nebyl sám. Tvrdím, že můj vztah k Opavě formovaly tři osobnosti. Tak především hudební velikán Leoš Janáček. Do té doby jsem jeho dílo moc neznala, a když jsme v opavském divadle začali studovat Její pastorkyni, byla z toho obrovská celoživotní láska, pochopitelně z mé strany. (úsměv) Bylo mi jasné, že jeho hudbu chci vnímat i hrát v zemi, v níž vznikla. A to platí stále. Tím druhým byl dirigent a šéf orchestru Oldřich Bohuňovský. Fantastický muzikant, neuvěřitelně silná osobnost. Dokázal z muzikanta vyždímat opravdu maximum, často stačilo, aby se jen podíval a bylo všechno jasné. Kdo jej znal, ten chápe, o čem mluvím. (úsměv) A v neposlední řadě to byl můj manžel Aleš. Původně činoherec, pak marketingový manažer divadla a nakonec IT specialista. Pocházel ze známé hudební rodiny Waldhansů. Byl to úžasný člověk… Byli jsme spolu skoro čtvrt století… Bohužel před rokem nás navždy opustil.

Mluvíte nádhernou češtinou, bylo pro vás těžké se naučit tak dobře česky?
Když jsem do Opavy přijela, neuměla jsem česky ani slovo. A na tom, jak dnes mluvím, jakou mám slovní zásobu, na tom všem má velkou zásluhu právě můj muž. Neustále a vytrvale mě opravoval, pomáhal mi. A já se pochopitelně snažila. Poslouchala jsem, jak lidé mezi sebou hovoří, poslouchala jsem rozhlas a televizi. Jsem vášnivý čtenář a dopravit sem z Bulharska celou knihovnu nebylo dost dobře možné. A tak jsem začala číst knihy v češtině a čtu je samozřejmě dodnes. Také si myslím, že muzikanti si snadněji osloví melodii nové řeči. Ale platí to i naopak. Takže když se vrátím z dovolené v Bulharsku, je to pár dnů pořádně slyšet. (úsměv)

Vím, že vás znají i lidé, kteří nechodí často do divadla nebo na koncerty. A to ve spojení s červenobílými marteničkami…
To je asi pravda, tři roky jsme marteničky rozdávali ve stanu před divadlem, na náměstí. Marteničky jsou v Bulharsku symbolem jara. Jedná se o drobnou ozdobu tkanou z bílého a červeného hedvábí, bavlněných nebo vlněných nití. Bílá barva znamená štěstí a krásu, červená barva je elán, zdraví, láska a vítězství. V období od 1. do 22. března se martenica stává součástí oděvu a symbolizuje radostná očekávání a naději Bulharů a jejich přátel po celém světě. Proto jsem ráda, že můžeme rozdávat radost i v Opavě. Jen pro zajímavost, posledně jsme rozdali víc než 800 marteniček. (úsměv)
A celé to začalo tím, že od svého příchodu do Opavy jsem je začala vyrábět pro české kolegy z divadla. A dnes je situace taková, že jich musím udělat zhruba 250 kusů. I pro jejich rodinné příslušníky. (úsměv)

Ráda se usmíváte a smějete. Je vám blízký český smysl pro humor? A vůbec, jaký je podle vás rozdíl v české a bulharské povaze?
Český smysl pro humor je mi sympatický a rozumím mu, přestože je tam vždy skrytý jakýsi osten skepticismu. A v tom bych viděla asi i ten povahový rozdíl. Bulhaři jsou temperamentnější a také otevřenější. A jaksi pozitivnější, nevidí ve všem tolik překážek… Ale já už se tady cítím natolik doma, že nějak ty rozdíly moc nevnímám.

Violocello není pro ženu právě nejobvyklejší nástroj. Čím to, že jste si je vybrala?
Nepocházím sice z hudební rodiny, ale maminka vždy ráda a krásně zpívala, až později jsme se dověděli, že jejím celoživotním snem bylo zpívat alespoň v operním sboru. A tak není divu, že můj zájem o hudbu podporovala. V necelých sedmi letech jsem nejprve začala navštěvovat hodinu klavíru. Ovšem jednou jsem z vedlejší učebny zaslechla zvuk violoncella. Tak zvláštní a podmanivý, že mi učaroval. A začala jsem chodit k paní profesorce Assie Bjandové do přípravné třídy Plovdivské konzervatoře. Paní profesorka mě i mou lásku k violoncellu provedla celou konzervatoří a za to, co umím, jsem jí stále neskonale vděčná.

Kromě toho, že skvěle hrajete na violoncello a pracujete jako tajemnice uměleckého provozu SD, jste prý také autorkou dvou básnických sbírek. Je to pravda?
Ano, je to pravda, napsala jsem Obyčejné věci a Zázraky všedního dne. Vlastně jsem začala psát česky, protože jsem neuměla přeložit svoje bulharské verše. (smích) Psát jsem začala ve čtrnácti, je to pro mě způsob, jak se vyrovnat sama se sebou … Každý máme svůj vnitřní svět, který se liší od každodennosti, ve které žijeme. V tuto chvíli pomalu dávám dohromady třetí knížku. Snad to nebude dlouho trvat… (úsměv)

Vraťme se na závěr takříkajíc na scénu i do zákulisí Slezského divadla. Sezona 2016/2017 je nazývaná „sezonou nových nadějí“. Jaký je váš názor?
Především musím říci, že Slezské divadlo miluji. Je to opravdové centrum, srdce kulturní Opavy. Vodím do divadla s hrdostí všechny návštěvy, ať přijedou odkudkoliv. A věřte, že nám tento kulturní stánek mnozí zahraniční hosté upřímně závidí. V opavském divadle pracuji již čtvrt století a je v něm kus mého života. Ráda komunikuji s lidmi a jsem povahou optimista. Asi i z těchto důvodů se domnívám, že dokud je naděje, stojí za to bojovat s negativismem, nepochopením, nedůvěrou a skepticismem. Ano, je to pro nás sezona nových nadějí. Slezské divadlo si podle mne zaslouží dalších 211 sezon.

Daniela Džorova Waldhans

Daniela Džorova Waldhans se narodila 27. října 1967 v bulharském Plovdivu. Hru na violoncello začala studovat v sedmi letech. Během studií se pravidelně účastnila instrumentálních soutěží a uváděla sólové koncerty a recitály. Studium ukončila v roce 1986 absolutoriem, jehož součástí byl koncert se Státní filharmonií Plovdiv. V té době se zúčastnila mistrovského kurzu u prof. Jánoše Starkera. Poté studovala na Akademii hudebních, tanečních a výtvarných umění v Plovdivu. Koncertovala v Bulharsku, Řecku a Německu a natáčela pro rozhlasovou stanici Rádio Plovdiv. Byla jednou ze zakladatelek činoherního studia „A’part“. V roce 1991 vyhrála konkurz do orchestru Slezského divadla v Opavě, kde působila do srpna 2014 jako zástupce koncertního mistra violoncell. Zároveň je členkou komorního orchestru Muzica Opavia. Se souborem SD Opava absolvovala zájezdy do Rakouska, Německa, Nizozemí, Polska, Španělska a Japonska. Spolupracovala s orchestry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě a Janáčkovy opery ND v Brně, sólově vystupovala v České republice, Bulharsku a Polsku. Působila 20 let jako pedagog ZUŠ v Krnově. V roce 2014 přijala nabídku na pozici tajemnice uměleckého provozu v SD, kde působí dosud. S orchestry opavské opery a ostravské operety spolupracuje i nadále externě jako violoncellistka a věnuje se sólové koncertní činnosti. Od října 2015 je rovněž pedagogem Církevní konzervatoře v Opavě. Je autorkou dvou básnických sbírek: Obyčejné věci (2006) a Zázraky všedního dne (2010). Jako externí dopisovatelka přispívá v zahraničním zpravodaji rozhlasové stanice Radio Tatkovina.

Podivat se na originální článek

Na hradě je ženská aneb Noc na Karlštejně v premiéře potvrdila, že půjde o návštěvnický hit

Milan Bátor, 19. 12. 2016, ostravan.cz, Divadlo Recenze

Kultovní dílo Karla Svobody, Jiřího Štaidla, Eduarda Krečmera a Zdeňka Podskalského v novém hávu si odbylo novou premiéru v neděli. Dějová fabule muzikálu těží ze zákazu vstupu žen na hrad Karlštejn, který nechal panovník Karel IV. postavit, aby se zde mohl v klidu věnovat práci a odpočinku. V hlavních rolích se v nedělní premiéře představili Zdeněk Kapl, Tereza Kavecká, Libor Olma, Juraj Nociar a další. Režie se ujala Dagmar Hlubková, orchestr Slezského divadla řídila dirigentka Ema Mikešková.

Na hradě je ženská!!! Nejznámější citát z legendární filmové adaptace, kterou natočil Zdeněk Podskalský v roce 1973, dodnes baví díky nezapomenutelnému pěveckému a hereckému podání Waldemara Matušky, Heleny Vondráčkové, Vlastimila Brodského a dalších. Opavská premiéra se drží filmových reálií poměrně přesně, přesto došlo k několika svižným proměnám postav, které dodaly nastudování spád.

Klasická dějová linie těží ze zákazu vstupu žen na hrad Karlštejn. Zápověď poruší královna Eliška Pomořanská (Tereza Kavecká) a nezávisle na ní také Alena (Veronika Prášil Gidová), neteř purkrabího na Karlštejně Ješka (Dalibor Hrda), která se vsadila se svým otcem, že pokud stráví noc na hradu, bude se moci vdát za Peška (Daniel Volný). Úvodní výjev představil slavnostní korunovaci Elišky, kterou zvýraznil sbor oblečený do mnišských hábitů se svíčkami v rukou.

Eliška nemůže dlouhé chvíle bez Karla IV. (Zdeněk Kapl) vydržet a proto se rozhodne navštívit Karlštejn tajně. Nic nezmůže ani důrazné varovní Ofky (Katarína Jorda), že zákaz vstupu žen na Karlštejn platí pro všechny – i pro královnu! Přítomnost dvou žen na Karlštejně neunikne pozornosti vévody Štepána (Martin Táborský) a krále Petra (Juraj Nociar). Hlavním hybatelem děje je však Arnošt z Pardubic (Libor Olma), první pražský arcibiskup a metropolita český, který se stal nejsympatičtější postavou opavské inscenace.

Výtvarník Jaroslav Milfajt a autor kostýmů Tomáš Kypta vsadili na praktičnost, funkčnost a výtvarnou atraktivitu scény: prostorové jádro pódia tvoří konstrukce v podobě schodiště s plošinou, děj se střídavě odehrává (zejména různé honičky, příchody a odchody postav) dole i nahoře, čímž se zabránilo časovým prostojům. Kostýmy Tomáše Kypty jsou barevně atraktivní a slušivé: Karel IV. je oděn do nebesky modrého pláště, Elišku zase v závěru smyslně zdůrazňují (kromě žlutočerného panošského přestrojení) krásné červené šaty.

Zděněk Kapl v roli Karla IV. vsadil na neokázalý, úsporný herecký projev, kterému ve správných momentech dal dramatickou přesvědčivost, aniž by sklouznul k patosu. Jeho Karel byl velice přesvědčivý ve všech výrazových polohách panovníka, manžela i člověka, který si je vědom vyššího řádu a smyslu pro spravedlnost. Tereza Kavecká se v roli Elišky Pomořanské prosadila s obvyklou senzitivní něžností, královně dokázala dát i patřičnou razanci v souboji či scéně pitím vína, kdy se patrně nešťastnou náhodou téměř celá polila. Její pěvecká interpretace hitu Lásko má, já stůňu se nesla v intencích decentního muzikálového výrazu, jenž prozradil jasný vzor ve filmové verzi s Helenou Vondráčkovou.

Nejvýraznější postavou opavské inscenace byl Libor Olma v roli Arnošta z Pardubic. Olma ztvárnil Arnošta s neodolatelnou komikou, s nímž moduloval svůj hlasový projev a gestikulaci. Místy evokoval dokonce Luise de Funèse , kterého připomíná i tělesnými dispozicemi. Olma vnesl do nastudování přesně tu správnou odlehčenou polohu, jež účinně kontrastovala s vážností Karla IV.

Z dalších protagonistů se v dobrém světle představil tenorista Juraj Nociar jako král Petr. Jeho árie Do věží byla svěží, intonačně i dynamicky přesvědčivá. Herecky si Nociar vychutnal zejména dobývání polibku od Elišky s cynickým rošťáctvím.
Velice příjemným překvapením byl zpěv a herecký projev Veroniky Prášil Gidové v roli Alenky. Mladá zpěvačka nezbednou dívku vystihla s náruživostí a smyslnou koketností, výtečná byla rovněž pěvecky. Jejího partnera, herce Daniela Volného, diváci znají z činoherních představení opavského divadla.

 

Volný také Peškovi propůjčil herecky brilantně podanou postavu zamilovaného mladíka, který vnitřně bojuje se smyslem pro poctivost. Škoda, že pěvecky byl Volný při první premiéře disponován hůře. S přehledem zvládli své postavy také Dalibor Hrda jako Ješek a také Rudolf Medňanský v roli dosti šíleného mnicha, který byl vedle Olmy druhou nejvýrazněji ztvárněnou figurou inscenace. Sestavu doplňovali Martin Táborský a Katarína Jorda, oba s velmi vkusným a potěšujícím výsledkem (oceňuji zejména závěrečnou hereckou etudu Kataríny Jordy v přestrojení za rytíře).

Sbor i balet Slezského divadla přesvědčil příjemnými výkony a zvládnutou pohybovou stránkou. Sborová čísla byla zazpívána s jistotou a potěšujícím zápalem. Za dobrými výsledky progresivní tendence opavských sboristů stojí práce Kremeny Pešakové. Choreografii velmi trefně vytvořil Martin Tomsa. Třešničkou představení byly šermířské souboje souboru SHŠ Durandal, který se specializuje na historické bojové interpretace.

 

Orchestr pod taktovkou Emy Mikeškové hrál výborně, hudební nastudování mělo patřičný lesk, popový drajv i ozvěny renesanční estetiky. Vyzdvihnout se sluší zejména vynikající žesťovou sekci, smyčce, barevně příjemný zvuk kytary a rytmicky perfektní bicí nástroje.

Režie Dagmar Hlubkové dokázala vnést do známého muzikálu smysl pro odstínění všech postav, které nebyly uniformní, ale naopak každá vynikala nějakou typickou vlastností. Zdůrazněním komické linie (Olma a Medňanský) vnesla Hlubková do nastudování svěží závan, který ocenili v závěru diváci bouřlivým potleskem vestoje. Premiéra muzikálu Noc na Karlštejně se Opavě náramně vydařila. Jako osvědčený titul v poctivém a elegantním nastudování má šanci stát se jedním z nejúspěšnějších představení opavského divadla současnosti.

Zdroj: http://www.ostravan.cz/36884/na-hrade-je-zenska-aneb-noc-na-karlstejne-v-premiere-potvrdila-ze-pujde-o-navstevnicky-hit/

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Noc na Karlštejně

KONCERT
LUKÁŠE VONDRÁČKA
A ORCHESTRU SDO

Ve čtvrtek 12. ledna vás na 19 hod. zveme na výjimečný koncert vítěze klavírní Soutěže královny Alžběty – Lukáše Vondráčka – a našeho orchestru pod taktovkou Marka Šedivého. Opavští diváci mají ojedinělou možnost vidět a slyšet Lukáše Vondráčka opět po letech na pódiu Slezského divadla Opava.

Klavírista Lukáš Vondráček (*1986) pochází z Opavy. Od dětství byl označován jako zázračné dítě – na klavír začal hrát již ve dvou letech. První deska mu vyšla v jedenácti letech, ale již rok před tím absolvoval turné po USA. Ve třinácti letech díky rektorské výjimce začal studovat hudební obor na pedagogické fakultě Ostravské univerzity. O dva roky
později debutoval s Českou filharmonií na koncertě v Rudolfinu pod vedením ruského dirigenta a klavírního virtuosa Vladimira Ashkenazyho. Vondráček studoval také na vídeňské konzervatoři a na akademii v Katovicích.

 

vondracek-plakat

Ohlasy diváků – RECENZE GAZDINA ROBA

Také krajčírka v Opavě se vzpírá osudu
Jiří P. Kříž

Gazdina roba Gabriely Preissové v režii Janky Ryšánek Schmiedtové v opavském Slezském divadle měla premiéru už v květnu. Dokonce jsem byl na premiéře, ale v přívalu jarních festivalů poznámky k ní zůstaly v bloku, a zážitek jsem si znovu osvěžil až na listopadovém Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně.

Odborná porota přehlídky udělila jednu z cen Mario Buzzimu za hudbu k inscenaci. Není to jediná kvalita opavské Gazdiny, ale Buzziho part je vlastně jednou z nejvýraznějších scénických hudebních partitur roku 2016. Vychází z polyfonních harmonií lidových písní Moravského Slovácka, ale s přihlédnutím k tragice příběhu se od ní odráží i k rockovým motivům s ornamenty vyzývavých dodekafonií, Celek je opravdu pozoruhodný.

Tak to nebylo!

Nikoli trpnou ženou, ale děvčicú krev a mléko je i režisérčina krajčírka Eva. Jejím životním cílem je dokázat sobě i okolí, že se dcerkám a synkům, jejichž rodiče spojují grunty, vyrovná, a předčí je krásou, pracovitostí, vykročením k emancipovanějším vztahům. Také nad výkonem Šárky Vykydalové, která ji hraje, uvažovala porota o ocenění.

Eva měla ale v životě pořádnou smůlu. Její Mánek byl sice chlapiskem velkých a odvážných slov, zůstal však závislý na matce i na konvencích venkova devatenáctého století. Nikdy se neodhodlá k ráznému činu, jen k ukončení vztahu s Evou. Ne z odpovědnosti k rodině, nýbrž ze zbabělosti. Jeho životní rozkolísanost ztvárňuje Daniel Volný.

Samko šije kožichy, nemůže si to rozházet se zákazníky a nemá sílu, aby si Evu, svou ženu, trvaleji připoutal. Hraje ho Michal Stalmach. Ryšánek-Schmiedtová mu nevěnuje větší pozornost, než si zasluhuje. Zato Evě dává šanci. Na rozdíl od Preissové ji nenechá skočit do Dunaje. I s Mánkovým děckem se rozhodne protloukat kdesi v Dolním Rakousku.

Ani to ovšem neodpovídá realitě, i když Gazdinu robu řadíme do realistického proudu českého dramatu. Ve skutečnosti dopadly figury dramatu Preissové jako v životě. Eva se k muži nevrátila a dál kdesi u Hodonína žila na hromádce s Mánkem.

Z dolňáckého venkova

Diskusi v Těšíně vyvolala výprava Kataríny Kováčikové. Kulisy jsou možná strohé, ale dobře zastupují hospodu, náves, příbytky i mlat kdesi na statku pod rakouským Moravským polem. Kostýmy, jakkoli ornamentálními nášivkami stylizované do dolňáckého venkova, se zdály zejména v případě Evy být přehnaně extravagantními. Ale co! Šak krajčírka to byla!

Na jevišti se neztratily ani Sabina Muchová (Evina kamarádka Zuzka), Hana Vaňková a Kamila Srubková (sousedky a plkny Mešjanovka a Kotlibovka) nebo Tereza Bartošová (Maryša Kotlibová). Nepominutelně ďábelským Advokátem je Kostas Zerdaloglu. Gazdina roba ¬ jedna z nejlepších inscenací opavského divadla několika posledních let.

Slezské divadlo Opava – Gabriela Preissová: Gazdina roba. Adaptace Anna Saavedra. Režie Janka Ryšánek-Schmiedtová, dramaturgie Alžběta Matoušková, scéna a kostýmy Katarína Kováčiková, hudba a korepetice Mario Buzzi, choreografie Martin Tomsa. Premiéra 22. května, psáno z reprízy 11. listopadu 2016 v Těšínském divadle na Festivalu divadel Moravy a Slezska.

Hodnocení 75%

roba1

Premiéra známého českého muzikálu

Jitka Hrušková, Deník, 13. 12. 2016

Slezské divadlo nedělní premiérou uvede muzikál s názvem Noc na Karlštejně.

Opava – Operní soubor Slezského divadla rozezní v neděli 18. prosince od 19 hodin jeviště premiérou muzikálu Noc na Karlštejně, který vznikl společným úsilím Karla Svobody, Jiřího Šteidla, Eduarda Krečmara a Zdeňka Podskalského. Co jméno to pojem a inscenace tak bude příjemným zpestřením čekání na Ježíška. Historická komedie vypráví o zákazu přítomnosti žen na králově hradě Karlštejn v době panování Karla IV. s Eliškou Pomořanskou. Ta spolu s mladičkou Alenou zákaz poruší a obě vyvolají v pánské společnosti spoustu rušných i krušných chvilek. Opavské provedení režijně postavila Dagmar Hlubková s výtvarníkem scény Jaroslavem Milfajtem a kostýmovým návrhářem Tomášem Kyptou. Choreografii má na starost Martin Tomsa a divadelní orchestr povede Ema Mikešková.

Noc na Karlštejně stráví císař Karel IV. (Zdeněk Kapl a Roman Harok), císařovna Eliška (Tereza Kavecká, Ol’ga Bezačinská), arcibiskup Arnošt z Pardubic (Libor Olma, Václav Morys), král cyperský (Juraj Nociar, Michael Kubečka), vévoda bavorský (Zdeněk Jorda, Martin Táborský), purkrabí (Dalibor Hrda, Evžen Trupar), Alena (Tereza Bartošová, Veronika Prášil Gidová), Pešek (Rudolf Medňanský, Daniel Volný), dvorní dáma Ofka (Katarína Jorda, Šárka Maršálová) a stráže se zbrojnoši. Film podle Vrchlického předlohy natočil v roce 1973 Zdeněk Podskalský a zazněly v něm hity skladatele Karla Svobody a textaře Jiřího Štaidla Do věží a Lásko má, já stůňu v podání Waldemara Matušky a Heleny Vondráčkové. Císařem byl Vlastimil Brodský, císařovnou Jana Brejchová, Alenou Daniela Kolářová, Peškem Jaromír Hanzlík a purkrabím Ješkem Jaroslav Marvan.

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Noc na Karlštejně

Skvost opavské architektury

Jitka Hrušková, Deník, 13. 12. 2016

Během Opavského kongresu Svaté aliance sedávali v hledišti Slezského divadla od 20. října do 20. prosince 1820 ruský car Alexandr I., pruský král Bedřich Vilém a rakouský císař František I.

Opava – město má v profesionálních divadelních aktivitách velmi dlouhou tradici. Kočovné společnosti vystupovaly od roku 1745 v sále domu s názvem Schmetterhaus stojícím na Horním náměstí. Sál v roce 1763 vyhořel a obnovení se dočkal až roku 1772. V tomto mezidobí hrávaly kočovné společnosti na různých vhodných místech. Od roku 1768 pořádal hrabě Ignác Dominik Chorynský z Ledské hlavně operní představení ve svém paláci, dnes známém jako Blücherův palác. Poslední představení se tam konalo při průjezdu velkoknížete Pavla městem v roce 1781.

Město si vybudovalo vlastní divadlo
Základní kámen dnešní budovy Slezského divadla, tehdy městského divadla, byl položený 1. května 1804 a prostory otevřela na podzim roku 1805 hra Karel Smělý zahraná hereckou společností Karla Flebbeho. Opavské divadlo se v roce 1820 zapojilo do velmi významné události, kterou byl opavský kongres Svaté aliance s účastí rakouského, ruského a pruského panovníka. Jeho úkolem bylo pořádání divadelních představení a společenských akcí. Během trvání kongresu uvedlo opavské divadlo 78 titulů, převážně veseloher. V roce 1882 prošla divadelní budova velkou rekonstrukcí podle návrhu Eduarda Labitzkého a v září 1883 se znovu otevřela divákům. V červnu 1909 byla poničená požárem a po opravě byl její interiér zařízen v duchu Ludvíka XVI. V letech 1919 až 1938 byla budova pronajímána na pravidelná česká představení. Znovu ji uzavřelo totální nasazení v září roku 1944 a po skončení okupace byla opravená. Činnost už Slezského národního divadla byla zahájena v srpnu 1945 podle původně německého vzoru vícesouborového divadla s jednotlivým i soubory: činohra, opera, orchestr a balet. První diváky přivítala Čapkova hra Matka a Smetanova opera Prodaná nevěsta.

Necitlivou úpravu budovy změnila až současnost
Vedení města v roce 1949 rozhodlo o nové podobě objektu a z původně novorenesančního stylu ho změnilo do podoby strohého socialistického realismu s názvem Slezské divadlo Zdeňka Nejedlého. K už tak nudně vyhlížející divadelní budově byla v roce 1957 „přilepena“ ještě správní budova a celek byl v ostrém protikladu k sousední konkatedrále. Štěstí se na objekt usmálo až koncem minulého století. Název byl zkrácen na Slezské divadlo a rekonstrukce v letech 1990 až 1992 vrátila opavskému divadlu jeho historický novorenesanční půvab, včetně množství odkrytých pozlacených štuk na stěnách a stropě hlediště. Další rozsáhlejší rekonstrukce interiéru se uskutečnila v letech 2010 a 2011. Slezské divadlo patří k nejstarším v České republice a zůstává vlajkovou lodí opavské kultury. Jeho budova je zapsána v seznamu nemovitých památek.

Podivat se na originální článek

Vánoční trhy – Dolní náměstí v Opavě

VÁNOČNÍ TRHY OPAVA obohatilo 6.12. vystoupení umělců divadla a také dětí z Operního studia pod vedením Terezy Kavecké.
A protože vánoční čas patří především dětem, byly vybrány ukázky z pohádky Broučci a pohádkových muzikálů Popelka a Mrazík. Pro dospělé byly zase určeny ukázky z Gazdiny roby a Limonádového Joa.

 

vanoce-na-dolnim-namesti

Takže neskočila?

Jan Kerbr, Lidové noviny, 9. 12. 2016

Sebevražedný skok do Dunaje je znázorněn vyvalením se kamenů z dosud průsvitné, ale pevné ohrádky k ležícímu tělu mladé ženy. Poté však, co se o jejím tragickém konci na jevišti hovoří, přijde ke slovu také text dopisu, v němž ona píše svému slabošskému milenci, že i s narozeným dítětem žije. Takto dvojznačně končí inscenace klasického dramatu Gabriely Preissové Gazdina roba, s níž se v listopadu na Festivalu divadel Moravy a Slezska v Českém Těšíně prezentovala činohra z Opavy. Hru v poměrně rasantní úpravě Anny Saavedry nastudovala Janka Ryšánek Schmiedtová, umělecké šéfová Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Příběh sociálně nerovné lásky, zpracovaný také J. B. Foerstrem v opeře Eva, má v této jevištní realizaci hodně folklorizujících složek, ovšem v moderním balení. Především první polovina se odvíjí jako střídání činohry s hudebně-tanečními čísly, komponista Mario Buzzi těží z melodiky slováckého folkloru, ale dovede do podkresu instrumentálních vsuvek zabudovat také dodekafonické postupy. Členové opavského souboru v poměrně náročně klenutých melodiích intonují obdivuhodně.

Problémem jsou ovšem modernizované kostýmy Katariny Kováčikové, koncipované jako variace na kroje s použitím modrotisku, ale s podivnými střihy, které vlastně žádné z postav nesluší. V tomto rámci nicméně krystalizuje řada úctyhodných hereckých výkonů. Patří k nim především part Evy, který se vkladem hrdosti, vášnivosti i svobodomyslnosti prezentuje Šárka Vykydalová, také její vzpurně smyslný, ale zároveň slabošský milenec Mánek, podléhající matce i venkovské tradici, v podání Daniela Volného. Přesvědčivá je rovněž jeho panovačná matka Mešjanovka v přesné povahokresbě Hany Vaňkové i Evin manžel Samko v energickém podání Michala Stalmacha (ne příliš drastický výprask manželky, za který se pak Samko stydí, nepatří ovšem k nejlepším nápadům režisérky).

Vdaná Eva uteče za ženatým Mánkem do Rakouska, kde on sezonně „gazduje“. Dramatické rozuzlení v této lokalitě s Mánkovu matkou i jeho tchýní, ale také s advokátem, s nímž chtěl rozpolcený gazda komplikovanou vztahovou situaci řešit, se vyznačuje přehledností a patřičně graduje. Opavský soubor i hostující režisérka v něm vykazují solidní kumštýřskou kondici. Dobově podmíněný leitmotiv, naznačující, že by venkovské společenství nepřijalo rozvraceče konzervativních hodnot, nemá dnes sice tak drtivou naléhavost, inscenátorům se přesto podařilo vytvořit působivé jevištní dílo s provokativním a zneklidňujícím vyzněním.

Gabriela Preissová:
Gazdina roba
Adaptace: Anna Saavedra
Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová
Slezské divadlo Opava
Psáno z reprízy 10. listopadu
Autor je divadelní kritik

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru GAZDINA ROBA

Strana 1 z 212

Novinky

8.12.2017

Dramaturgický úvod – pohled do zákulisí inscenace

Vážení diváci, aby byly Vaše zážitky z inscenací Slezského divadla Opava ještě bohatší, nabízíme Vám možnost zúčastnit se dramaturgických úvodů – pohledu do zákulisí. Tyto úvody budou probíhat vždy před představením skupiny 6. První tedy proběhne 14. prosince v 18.30 ve foyer SDO v 1. patře „u klavíru“ před činohrou VŠECHNO JE V ZAHRADĚ. Na […]

více zde

7.12.2017

VÁNOČNÍ NADÍLKA

Hrajeme pro vás i mezi svátky! Vyberte z naší nabídky kulturní zážitek pro sebe či své blízké. Nechcete se vázat na konkrétní termín? Nabízíme možnost koupě poukazů – DÁRKOVÝ POUKAZ v ceně 220 Kč na činoherní představení SDO a v ceně 270 Kč na inscenace operního souboru s platností do 30. 6. 2018, nebo speciální […]

více zde

30.11.2017

„Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná…“

K složení operety CIKÁNSKÝ BARON inspiroval vídeňského „krále valčíků“, Johanna Strausse ml. román „Saffi“ maďarského spisovatele Mór Jókaie.   Mladý šlechtic Šándor Bárinkay si po létech vyhnanství přichází převzít majetek po svých předcích.  Bohatý prasečkář Koloman Župan se Šándorovi vysmívá, protože pozemky jsou bezcenné a součástí dědictví je cikánská vesnice….. Přijďte se podívat, jak to […]

více zde

Starší novinky