Slezské divadlo Opava

Nahlédnutí do zákulisí divadla

TAJEMSTVÍ DIVADELNÍCH PROFESÍ: KREJČOVNY

Vedoucí krejčoven Lenka Wiwegerová: I když tu jsem 8 let, pořád se učím.

Dokonale padnoucí šaty, kostýmy do pohádek, ale také šperky či doplňky – to vše vzniká v krejčovnách Slezského divadla. Když přicházím do místnosti, sedí Lenka Wiwegerová a její tým: Pavla Jelonková, Marie Pogatsová, Veronika Těžká a Lenka Zámečníková, za svými šicími stroji a pilně pracují na kostýmech. Vládne zde příjemná, atmosféra, všechny švadlenky se mile usmívají – nejspíš proto, že je práce upřímně baví a jsou si vědomy toho, že kdyby nebyly kostýmy, nebylo by divadlo.

Co přesně se děje zde v krejčovnách?

Nejdříve přijde návrhář a přinese buď šaty z fundusu, které je nutné přešít po potřeby dané hry, nebo předloží vlastní návrhy. Pokud jde o vlastní návrhy, tak holkám kostýmy nastříhám a v krejčovně se ušijí. Poté si šaty přijde vyzkoušet herečka či zpěvačka a když je vše v pořádku, tak jsou hotové na premiéru.

Takže šijete pouze šaty?

Jelikož jsme dámská krejčovna, tak šijeme především šaty, ale šijí se zde také kostýmy do pohádek, děláme šperky, zužujeme kozačky.

Jak jste se k této práci dostala?

Jsem vyučená krejčová a sem jsem přišla náhodou na brigádu. A jelikož se mi zde zalíbilo, tak jsem vyčkávala a jakmile se uvolnilo místo, nastoupila jsem. Práce tady a lidí, s nimiž spolupracuji, si nesmírně vážím a nikdy bych neměnila.

V čem je šití pro divadlo jiné a jaké byly Vaše začátky?

Začátky byly docela těžké. V minulém zaměstnání jsem šila na zakázku a to je poněkud odlišná práce, vše zde musí být naprosto precizní. V divadle to sice nemusí být dokonale precizní, ale často tady šijeme nejrůznější historické kostýmy a tudíž se neustále učíme novým věcem, což je na tom to nejlepší.

Takže Vás práce baví?

Ano. Dostaneme se do styku s různými lidmi, s návrháři z různých koutů republiky – například jsme spolupracovali s Romanem Šolcem, který dělá kostýmní návrhy pro televizi. Navíc tady pokaždé děláme něco jiného, stále se učíme dalším a dalším způsobům šití. I přesto, že jsem tady 8 let, tak každý měsíc dělám něco jiného a nenudím se.

Každá práce má však to své – co je tedy naopak nejnáročnější?

Nemůžu říct, že by mě na této práci cokoliv nebavilo. Ale nejnáročnější v procesu je asi domluva s návrhářem, abychom zjistili jak chce, aby šaty přesně vypadaly a shodli se na způsobu šití. Musíme se mu „trefit do noty“, jelikož každý návrhář požaduje něco jiného. Většinou jsou ale bezvadní a vyjdou nám vstříc, takže nevznikají žádné komplikace.

Jaká by tedy měla být divadelní švadlena?

Tato práce je o neustálé spolupráci s lidmi, jsme v interakci s herečkami, zpěvačkami, návrháři a každý z nich je jiný. Taky se musíme domlouvat mezi sebou, abychom věděly jak si práci rozdělit. V pánské krejčovně mají práci předem rozdělenou – jeden člověk šije saka, další kalhoty, ale u nás je to pokaždé jinak. Myslím si tedy, že důležité je být vstřícný, vlídný a přizpůsobivý.

Vzpomenete si na nějaký zvláštní kostým, který jste zde šily?

Vzpomínám si na doby, kdy se šilo z podšívky a na jevišti to nakonec vypadalo skvěle, jelikož v divadle je nejdůležitější barva, materiál je až druhořadý. Ale nejkrásnější šaty jsme šili s Romanem Šolcem do představení Lucia di Lammemoor. Šaty vážily neuvěřitelných 12 kg.

Napadá Vás něco, co byste ještě ráda sdělila?

Mám tuto práci opravdu ráda, a proto mě potom mrzí, že lidé chodí do divadla málo. Přitom je za přípravou divadelní inscenace tolik práce lidí z různých oborů.  A tak bych si přála, aby k nám diváci přicházeli víc a častěji.

 

VEDOUCÍ UMĚLECKO-TECHNICKÉHO PROVOZU ONDŘEJ BARTOŠ

Většina divadelních profesí je spíše uměleckého rázu. Ale jsou zde i takové, které naopak vyžadují technické zaměření a schopnost organizovat řadu rozdílných lidí. Jednou z nich je právě profese vedoucího umělecko-technického provozu, kterou ve Slezském divadle již 10 let vykonává Ondřej Bartoš. Nejnáročnější je podle něj práce s lidmi, která občas vyžaduje být tak trochu „psycholog“. Naopak největší radost mu dělá, když se zadaný nákres postupně promění v reálný výsledek na jevišti.

V čem přesně vaše práce spočívá?

Hlavní složkou této práce je zařídit, aby se návrhy pro výrobu dekorací, které obdržím, stihly vyrobit včas a podle představ scénografů. V podstatě jsem takový „stavbyvedoucí“, ale v divadle. Kromě toho mám na starost veškerý technický a výrobní personál od kulisáků, osvětlovačů, zvukařů, video-techniků přes rekvizitárnu, krejčovny, vlásenkárny až po provozní úseky, jako je garderoba.

Jak jste se k této práci dostal?

Předtím jsem zde v divadle dělal ekonomického náměstka a poté jsem nastoupil na tuto pozici. V té době jsem potřeboval změnu od papírování a chtěl jsem zkusit práci, kde je výsledek práce určitým způsobem hmatatelný, což toto místo splňovalo.

Pracujete stabilně 8 hodin, nebo se to mění?

Hodně se to odvíjí od hracího plánu a plánu zkoušek, což je velmi nepravidelné. U mě je to tak půl na půl. Bývám tu od rána do odpoledne, ale jsem také u večerních nebo víkendových generálek.

Co Vás na práci baví nejvíce?

Kulisy. Nejlepší na tom je, když můžete porovnat obrázek s tím, co se vytvořilo, a zjistíte, že to vypadá přesně tak, jak to vypadat mělo.

Co je naopak na pozici vedoucího umělecko-technického provozu nejnáročnější?

Problém mám například s nepřipravenými scénografy, kteří mají pocit, že vědí vše nejlíp. Mají totiž tendenci prosazovat si svou i přesto, že se jim snažíme poradit ve věcech, které známe z praxe. Co se týče těch rozpočtů, tak jsou to nejen nízké mzdy a limity pro materiálové náklady, ale také neustálé požadavky na snižování personálu. A to i přesto, že jsme podle mě v dnešních dnech na provozním minimu.

I přesto, že pracujete v divadle, tak se zdá tato práce je především technická. Jaký typ člověka se tedy na tuto pozici hodí?

Z mého pohledu by to měl být určitě člověk technicky zaměřený a organizačně zdatný. Také je dobré mít schopnost selektovat důležitost požadavků od inscenátorů a personálu, jelikož samozřejmě každý nějaké má a každý svůj požadavek považuje za důležitý. Když se na to ale podíváte objektivně, ne všechny mají stejnou váhu a prostě musíte některé zamítnout. No a v neposlední řadě je to bezpochyby schopnost pracovat s nejrůznějšími typy lidí.

 

 

 

ZVUKAŘ – Aleš Konopka: „Baví mě ta „alchymie“ a tvůrčí práce.

Když jsem poprvé odcházel z divadla a ptali se mě, jestli trefím ven, hrdinně jsem řekl ano a vykročil po schodech směrem dolů, i když nemám žádný orientační smysl… no a samozřejmě jsem zabloudil. Šel jsem totiž z nejvyššího patra (pozn. zde se nachází zvukařská místnost), pořád níž a níž a níž, až jsem skončil v temném prostoru kdesi ve sklepě. A jak jsem tam tak bloudil, z ničeho nic mi zezadu sáhla čísi ruka na rameno s otázkou, jestli něco nepotřebuji. V tu chvíli mi hlavou proběhlo akorát: „Proboha ještě ne. Vždyť jsem si ještě nic neužil.“ Nakonec to naštěstí byla paní harfistka, která mě vyvedla ze spletitých chodeb a navíc mi potom u vína povyprávěla úplně všecko o divadle.

V čem přesně vaše práce spočívá a co vše zahrnuje?

Zvukař v divadle připravuje jak ruchy, tak i zvuky. Nejprve na zkouškách zjišťujeme, jak časově upravit hudbu, aby přesně „seděla“ do konkrétního představení. Na základě toho ji poté sestříhám. Daleko složitější je to však s hudbou, kterou režisér vybere už hotovou. V ní totiž musíme hledat konkrétní místa, které lze sestříhat, doladit a použít. Pokud je potřeba, tak nahráváme také herce, například do pohádek, kde přidáváme k hlasům různé efekty. Co se týče živého představení, tak hlídám intenzitu hlasitosti hudby a herců, aby diváci vše dobře slyšeli. U muzikálu se zvučí navíc i kapela nebo orchestr.

Musí tedy zvukař mít hudební sluch?

To je otázka. Měl by jej mít alespoň trošku, ale mnohem důležitější je slyšet zvuk „technicky“ – tedy rozlišovat basy, výšky, čistotu a také rytmiku. Zvukař musí vědět, jakým způsobem sestříhat materiál, aby měl divák pocit, že hudba kterou slyší, byla stvořena přímo pro konkrétní představení. Takže jde spíš o to, vnímat zvuk jako takový.

Takže se zvukem zabýváte asi již dlouhou dobu?

Odmalička mě hudba bavila a už na základní škole jsem měl vztah ke zvuku a zvukové elektronice. Když jsem měl po ruce magnetofon nebo gramofon, tak nejenže jsem řešil, že to hraje, ale zajímalo mě hlavně jak. Tudíž jsem se naučil elektroniku i opravovat. Po škole jsem pak začal dělat profesionálního DJ, kdy jsem hrál v různých klubech.

A jak jste se od DJ dostal k práci zvukaře v divadle?

Po šesti nebo sedmi letech DJingu, kdy jsem 6 dní v týdnu hrál a taky příležitostně zvučil, jsem pochopil, že potřebuji změnu, jelikož mě to fyzicky i psychicky hodně vyčerpávalo. Čistě náhodou jsem v té době potkal kolegu, který mi řekl, že ve Slezském divadle hledají zvukaře a je vyhlášen konkurz. Když jsem na něj přišel, tak se mě zeptali na pár technických věcí, které jsem věděl… a přijali mě.

Jaký byl tedy start v natolik odlišném prostředí?

Ve tříměsíční zkušební době bylo nutné zjistit, jestli se vůbec na tuto práci hodím. Zvukařina v divadle je totiž úplně jiná a člověk pro ni musí mít cit. Jednoduše řečeno, je to tvůrčí práce, do které je nutné vložit kus sebe. Během těch tří měsíců jsem přišel na to, že mě práce tady nesmírně baví, no a teď jsem tu už 17 let.

Jaký typ člověka se na tuto práci hodí?

Určitě člověk, který má zájem o hudbu a divadlo. Měl by být samostatný, tvůrčí, profesionální a trpělivý. Trpělivý nejen kvůli tomu, že musí spolupracovat s lidmi, ale také proto, že mnohdy něco vymyslí a ono se to nakonec udělá úplně jinak.  Ale stává se také, že se váš nápad naopak ujme a je to perfektní a to je radost.

Co Vás tedy na práci baví nejvíce?

Ta „alchymie“ a tvůrčí práce. Když si s režisérem sedneme a vymýšlíme jakým způsobem představení nazvučit. Ale také práce za mixážním pultem. Jak živá, tak i postprodukční, kdy zvuku dávám určitou formu. Když tak nad tím přemýšlím, tak v divadle mě snad baví všechno a neměnil bych.

Co je naopak na této práci nejnáročnější?

Asi muzikály, ač z nich má divák největší požitek. Jsou opravdu náročné na přípravu, jelikož musí dojít k jistému kompromisu – herec musí slyšet sebe a hudbu, na kterou zpívá a divák nesmí mít potuchy o tom, že jsou v představení odposlechy.  Bývá to někdy problém, jelikož mikroporty mají tendenci pískat. Člověk je pak po celou dobu nervózní, aby nezkazil celé představení jen tím, že ujede prstem na mixážním pultu o kousek více, než by měl.

Co dalšího se dá zvukově na představení pokazit?

Úplně všechno. Může se pokazit samotný mikroport nebo stačí, když se něco stane s mixážním pultem nebo s počítačem. Ale to se naštěstí nestává často. Časté jsou naopak chyby v mikrofonních vazbách, kdy to prostě ujede a pískne. No a to, že zaspí zvukař, může být taky velký problém. Herec pak například čeká na zazvonění telefonu a ono nic. Pak začíná boj s časem, jelikož bez toho se nelze posunout dál v ději. Nicméně po těch letech praxe už vím, že když je podivné ticho, tak je třeba pustit nějaký zvuk (smích).

Pamatujete si na nějakou příhodu, kdy se něco nepovedlo nebo pokazilo?

Pamatuji si na představení, tuším, že to byla pohádka O Zlatovlásce, kde měla herečka hrající smrt mikroport doplněný efektem, který dával jejímu hlasu tajemný nádech. No a na co by se nemělo nikdy zapomenout je právě onen mikroport vypnout, když herec odchází ze scény, jelikož to nejenže může narušit představení, ale také může dojít k faux pas. A právě při tomto představení jsem na to zapomněl a nejmenovaná herečka zvolala během romantické scény prince a Zlatovlásky svým tajemným hlasem s ozvěnou „Holky, kam jdete? Vemte mi kafe, já se jdu vyčůrat!“ V té době to byl hrozný průšvih, ale teď je z toho samozřejmě veselá historka.

 

Tajemství divadelních profesí – NÁPOVĚDA

Nápovědou našeho divadla je Jarmila Stoklasová

Jarmila Stoklasová je v Slezském divadle již 7 let. Začínala na pozici rekvizitářky a už v té době příležitostně napovídala. Na plný úvazek jako nápověda nicméně nastoupila teprve před necelým půl rokem. Při její práci ji nejvíce baví sledovat tvůrčí proces, jelikož dle jejich slov vidí, jak v podstatě z ničeho vznikne něco krásného. Během představení ji však „téměř nepotřebují“, jelikož opavští herci jsou prý natolik šikovní, že radit nepotřebují.

V čem přesně vaše práce spočívá (co vše zahrnuje)?

Myslím si, že název mé profese přesně vystihuje to, co dělám. Tedy napovídám hercům texty, aby nevypadávali z kontextu. Když začínají na zkouškách, tak samozřejmě napovídám více, protože tam je spousta dalších faktorů, jako jsou například pohyby, rekvizity nebo vstupy pana režiséra, na které v tu chvíli musí herci zaměřovat svou pozornost.  Během vývoje inscenace se soustřeďuji především na úseky, ve kterých herec může tápat, a v té chvíli mu text připomínám. Při samotném představení pak samozřejmě pozorně sleduji text, abych mohla hercům kdykoliv napovědět.

Nápovědu děláte teprve krátce, jaké tedy byly Vaše začátky?

Myslím si, že v úplných počátcích to se mnou během představení neměli úplně lehké. Nejdříve si totiž musíte herce především naposlouchat a „navnímat“, aby to mělo nějaký smysl, a to chvíli trvá.  Řekla bych, že dokonce ani teď si nejsem pokaždé stoprocentně jistá, ale spoléhám především na svou vlastní, co nejlepší, přípravu.

Co taková příprava obnáší?

Načítám si text, a pokud je potřeba dělám si v textu poznámky. Pokud si během zkoušek všimnu, že má herec s některými slovy problém, jelikož mu nejsou zcela vlastní či se jedná o nějakou rychlejší akci, raději si tyto slova nebo úseky podtrhávám.

To nejspíš musíte být stále ve střehu.

Jistě, člověk nesmí ani na jednu jedinou vteřinu „vypadnout“. Nejen kvůli zákonu schválnosti, kdy se může stát, že se něco pokazí zrovna ve chvíli, ve které ztratíte pozornost. Ale také kvůli vlastnímu klidu. Ztratit pozornost nestojí za to, jelikož se pak z ničeho nic leknete, co se vlastně děje.

Jste přítomna u každé zkoušky a představení?

Většinou ano. Přítomná nejsem pouze u čtených zkoušek a korepeticí, kde herci zpívají a hrají na nástroje.

Napovídat po celou dobu zkoušek musí být náročné pro hlasivky. Procvičujete nějak váš hlas?

Hlavní je udržet svůj hlas na takové úrovni, abyste se neunavili, jelikož by vám pak nemuselo být rozumět.

Dá se vůbec vycítit předem, zda je herec v úzkých a potřebuje napovědět?

Někdy ano, někdy ne, jelikož záleží na spoustě okolností. Pokud daný herec mluví hodně rychle, z důvodu, že si to jeho postava vyžaduje, tak se to dá velmi dobře poznat, ale málokdy dokážu zareagovat úplně okamžitě. Pokud jde o pomalejší tempo, tak mám možnost lépe reagovat, jelikož sám herec se mnou může navázat oční kontakt a tím naznačit, že nápovědu zrovna potřebuje. 

Nakolik si pamatujete text, který napovídáte?

Mám to štěstí, že se mi texty většinou dobře vybavují. To však neznamená, že bych mohla napovídat zpaměti, jelikož člověk má tendenci si jisté pasáže upravovat podle sebe. Mohlo by se pak stát, že bych napověděla trochu jinak a herce by to zmátlo. Pokud tedy sám herec či režisér neupraví text, musím napovídat naprosto přesně. Nicméně to, že si text pamatuji, pomáhá především mě, jelikož se nejen rychleji orientuji, ale také herce můžu pozorněji sledovat.

Jaký typ člověka se na tuto práci hodí?

Nápovědu by měl dělat klidný a soustředěný člověk. Na jevišti vzniká mnoho emocí a právě on by měl být tím, kdo je vyvažuje.

 

 

Tajemství divadelních profesí – REKVIZITÁŘ

„Rekvizitář zajišťuje nákup, přípravu, úpravu a udržování rekvizit, jejich aranžování a umístění na scéně, technicky zajišťuje funkce rekvizit pro jednotlivé inscenace. Provádí běžnou údržbu a drobné opravy rekvizit, spolupracuje na zkouškách, provádí doplňování rekvizit podle požadavků a pokynů inscenátorů.“ (https://www.prace.cz/encyklopedie-profesi/r/rekvizitar/)

Rekvizitářem našeho divadla je Ladislav Břeský:

To, že si rekvizitárna Slezského divadla „žije vlastním životem“, je ihned po vstupu do prostoru naplněného až po okraj nejrůznějšími předměty, na první pohled zřejmé. Sám Ladislav Břeský přiznává, že dodnes občas nachází zapadlé věci, které se z ničeho nic vynoří neznámo odkud. Když kdysi toto místo přijal, vstoupil nejistě do neznámých vod s tím, že to na měsíc zkusí a uvidí. I přes krušné začátky se však s divadlem sžil natolik, že je zde letos již desátým rokem.

V čem přesně vaše práce spočívá?

Jedná se o výrobu, úpravu a shánění zadaných věcí, jako jsou masky, příbory, nářadí, brnění, meče, vázy. Ke každému představení dostanu seznam požadavků, podle kterého se musím řídit.  

Jak vypadá takové klasické zadání potřebných rekvizit?

Většinou dostanu tištěný seznam, ale stává se také, že výtvarník či režisér zavolají a telefonicky mi sdělí, co přesně potřebují a jak by to mělo vypadat. Nejlepší však je, když dotyčný přijde přímo ke mně do rekvizitárny, podívá se, co tady mám a řekne například: „Tohle bych si vzal, tohle mi předělej, tohle mi přetři.“

Je hledání vhodných rekvizit o hodinách strávených přehrabováním se v bazarech, nebo využíváte také online nákupy?

Pokud jsem v koncích a rekvizitu nemůžu najít ani v rekvizitárně, ani v opavských bazarech a obchodech, snažím se sehnat danou věc na internetových bazarech.

Jak jste se vůbec k práci rekvizitáře dostal?

Před deseti lety mě oslovil můj nynější šéf Ondřej Bartoš, jelikož tehdejší rekvizitář zrovna odcházel do důchodu. V té době jsem vůbec nevěděl, do čeho jdu, a tak jsem tu nastupoval s tím, že to na měsíc zkusím a v průběhu se rozhodnu, jestli to půjde, nebo ne. Po pravdě řečeno jsem po měsíci myslel, že to nadobro vzdám, protože jsem šel úplně do neznáma. I přesto, že si spoustu věcí vyrábím sám na chalupě, tak jsem byl z první zadané rekvizity, nárameníků ke kostýmu, úplně vedle a dodnes je mám pověšené tady na nástěnce. Ale postupem času se do toho člověk dostane.

V této profesi je jistě důležitá komunikace. Bývá náročné, shodnout se na jednotném pojetí rekvizit?

Za ty roky už se shodneme. Ale když jsem nastoupil a neznali jsme se, tak to bylo: předělat, předělat, předělat. Komunikace jednoduše vázla, protože vždy se spolupracuje lépe s tím, koho znáte. Mně osobně se nejlépe pracuje s lidmi, se kterými si můžu rovnou tykat. Teď už za mnou herci sami chodí a říkají: „Tohle a tamto bych potřeboval jinak.“ nebo mi stačí říct: „Ty, Láďo, potřebuju kabelku pro Hanku.“ a já už vím. 

Stalo se Vám někdy, že jste sháněl či vyráběl nějakou neobvyklou rekvizitu?

Pár takových věcí bylo. Například právě ony nárameníky. To jsem si vůbec nevěděl rady a musel jsem se v archivu a v krejčovně ptát jak na to. S tím jsem se natrápil hodně. Teď to jsou například ruce, oči a nohy naší Dory k připravované inscenaci Kytice. Kuriozitou byla třeba i pohřební urna, kterou jsem vyráběl z obalu na plynovou masku.

Vypadá to, že výroba rekvizit je rozmanitá. Musel jste se například naučit používat materiály, se kterými jste nikdy předtím nepracoval?

Musel. Poznal jsem materiály, které jsem dříve nepoužíval a dokonce jsem nevěděl, že existují. Dobrou kombinací je například polystyren namočený v Revultexu, já tomu říkám tekutá guma, má totiž po zaschnutí vzhled lidské kůže. Osobně rád pracuji s molitanem. Dá se použít dokonce na jídlo, jako jsou klobásky a koláče. K tomu se váže i historka. Když jsem klobásky dodělal, kolem oken zrovna procházeli dva bezdomovci, a jakmile je uviděli, tak se hned ptali, jestli bych jim alespoň jednu nedal. No musel jsem je zklamat a říct jim, že z takových klobásek by se moc nenajedli.

Jaký typ člověka se tedy na tuto práci hodí?

Kutil, kliďas, samouk. Když jsem tady nastoupil, hodně věcí jsem neznal a musel jsem zjišťovat, co znamenají. Člověk si pak nosí práci i domů, kde uvažuje nad tím, jak by to mohlo vypadat. Bavíte se o tom s kamarády, se známými, protože jak se říká víc hlav, víc rozumu. A pak zkoušíte. Přinesete jednu věc a režisér vám řekne: „No, já bych to viděl trochu jinak.“ a tak hledáte varianty. Když je pak za pět minut dvanáct, tak narychlo popadnete první věc, co vám přijde pod ruku a on vám řekne: „To je ono!“

(bb, joa)

 

 

TAJEMSTVÍ DIVADELNÍCH PROFESÍ – ARCHIVÁŘ

Archivář je odborný pracovník archivu, který provádí výběr archiválií z dokumentů pocházejících od jejich původců nebo z dokumentů nabídnutých archivu. Zajišťuje jejich evidenci, uložení, ochranu a zpřístupnění veřejnosti. Dokumenty, které archivář vybere a určí k uložení do archivu, se nazývají archiválie. Jako archiválie slouží písemnosti jako listiny, rukopisy, tisky, ale také obrazový materiál v podobě kreseb, maleb, negativů i pozitivů fotografií či filmy. (zdroj: wikipedie.cz)

Archivářem našeho divadla je Pavel Sikora.

Pavel Sikora na tuto pozici nastoupil na poloviční úvazek po vážném úrazu především proto, aby zajistil svou ženu a dvě děti. Jako archivář se začal setkávat nejen s divadelními hrami, ale také například s notami, které mu připomínaly doby z dětství, kdy se 8 let učil na housle. Objevil také například tvorbu rodokmenů a jiné zajímavé věci. Práce ho začala bavit a setrval u ní víc než pětadvacet let.

 

V čem přesně vaše práce spočívá?

Jsem pověřen vydávat orchestrální materiál pro muzikanty, dále připravovat textové knihy, které jsou následně upraveny dramaturgií, a já je poté do zadaného termínu rozmnožím pro celý tým, který se podílí na tvorbě inscenace. Totéž platí například pro noty. V tomto směru funguji víceméně jako takové „kopy centrum“. Další z mých úkolů je zakládat divadelní programy a fotografie. Mnoho věcí se však nyní digitalizuje, takže tu nemám jen fotografická alba, ale také třeba CD nosiče. Myslím si však, že papír je papír a ten nic nenahradí.

Kam až se datují nejstarší materiály a co přesně můžeme v archivu Slezského divadla najít?

Nejstarší materiály sahají do roku 1945. Máme tady hudební materiály, tedy archiválie operní, operetní, koncertní a také materiály činoherní a ekonomické. Dále spisy umělců, textové knihy, fotografie či divadelní programy.

Co je na této práci nejnáročnější?

Všichni chtějí všechno hned. Nic není lusknutím prstu, ani nemám kouzelný prsten Arabely, ale i přesto mě všichni tlačí k tomu, aby bylo všechno nejlépe v ten moment. Nejhorší na tom je, že se kolikrát plaším, zůstávám tu třeba i déle, nebo přijedu v sobotu, a jim posléze dojde, že to nakonec vlastně ani tolik nespěchalo. Navíc, když něco nestihnu, tak jsem nejvíce naštvaný sám na sebe, jelikož jsem jim nevyhověl. Podle mého názoru by bylo hezké, kdyby si někteří více vážili lidské práce.

Co Vás naopak na této práci baví nejvíce?

Styk s lidmi a to, že pro ně něco můžu udělat. Také to, že můžu poznávat nové věci a historii, tedy sbírat střípky informací, které jsem předtím neznal. Jsem tady opravdu spokojený. Za to vše vděčím také skvělému kolektivu, protože mi všichni vždy vycházeli vstříc, za což jsem nesmírně rád.

(bb, joa)

Fotogalerie:

Partneři