Úprava:
Zdeněk Kaloč, Blanka Fišerová
Asistentka režie:
Blanka Fišerová
činohra – melancholická komedie
Na konci šedesátých let jsem objevil to, čemu se říkalo psychodrama. Ledasco jsem se o této divadelní psychoterapeutické technice dozvěděl a přivedlo mě to k napsání rozsáhlého eseje Kultura jako katarze (s podtitulem: od antické tragédie k psychodramatu a absurdnímu divadlu), publikovaného pak v roce 1969 na pokračování v brněnském měsíčníku Host do domu. Je tam i odstavec věnovaný hře Alberta Camuse Nedorozumění.
V mých osmnácti letech byl pro mě Camusův román Cizinec zjevením. Příběh, který má nepochybně archetypální charakter, vždy to osudové, co se tam stalo jeho hlavnímu hrdinovi, stalo se už v lidské historii nesčetněkrát a ještě nesčetněkrát se různým lidem stane: nelze se tomu vymknout , protože to má nepochybně mytické zdroje. A v tom románě se poprvé, i když jen zcela na okraj, objeví „příběh Čechoslováka,“ námět, který si Camus přivezl z návštěvy Československa v roce 1936. (Snad stojí za poznámku, že ten příběh se skutečně stal, i když ne v Československu, ale kdesi na Balkáně, ale Camus ho přemístil k nám, do země bez moře, což tam hraje důležitou roli, hrdinky toho příběhu totiž touží po moři, po penzionu či hotelu u moře, a to je taky motivací jejich hrůzného činu.) Fascinace „příběhem Čechoslováka“ byla tak silná, že mu Camus o pár let později věnoval taky svou hru Nedorozumění, s původním názvem Budějovice. Ale když jsem se k té hře dostal, byl jsem zklamán.
Albert Camus se pokusil ve své hře Nedorozumění navázat na antickou tragédii. Antické tragédie – například Sofoklův Oidipus král a Euripidova Ifigenie, Elektra, Medeia nebo jeho Hippolitos – jsou povětšinou rodinné tragédie.Rodina zde totiž představuje jakýsi ukázkový vesmír s přísným hierarchickým řádem, jehož osudové porušení má tragické následky a zásah bohů. I příběh Camusova Nedorozumění je příběh rodinný. Syn opouští matku a sestru a vydá se do světa za výdělkem a po dlouhém čase se vrací jako boháč. A ubytuje se nepoznán v hostinci své matky a sestry.Ty ho pak v noci utlučou kladivem a oloupí. Když se pak dozví, kdo byl jejich nocležník, matka se oběsí a sestra skočí do studny. Nepochybně příběh s rysy antické tragédie. Vražda syna zde není vědomým činem, ale důsledkem osudového omylu jak v antických tragédiích. A tato logika záměny a omylu prostupuje celou Camusovu hru, jenže to už nefunguje, už zde není antických bohů, zůstala jen absurdita naší existence. Camus se pokusil o čistý tragický patos a nadřadil tak antický dramatický jazyk vlastnímu příběhu. Ve skutečnosti je to nedotažená „absurdní komedie.“ Je tomu už bezmála čtyřicet roků, co jsem napsal analýzu Camusovy hry, ale nepodařilo se mi jí zbavit. A tak jsem se k ní znova vrátil.
Má Černá skřínka je vzdálenou variaci Camusova Nedorozumění. Umístil jsem ji do naší současnosti. Syn, posrpnový emigrant, se inkognito vrací a ubytuje se tak nepoznán v hotýlku, který restituovala jeho matka. Ale dál už je tam všechno jiné. Není to pokus o antickou tragédii, ale o krutou absurdní komedii, černou grotesku s prvky psychodramatu. Všechno už probíhá a dopadne jinak než u Camuse. Už to není o osudu, který si z vůle bohů zahrává s námi, ale o tom, že není radno zahrávat si s osudem. A autorovi nezbývá než zvědavě čekat, jak tuto jeho
interpretaci přijme dramaturgyně a režisér. A samozřejmě – jak ji přijmou diváci.
Narozen 4. ledna 1940 v Brně Žabovřeskách. Otec emigroval na počátku padesátých let, následovaly nepříjemnosti se Státní bezpečností. Na vysokou jen s obrovskými obtížemi a až po odkladu a brigádě v NHKG (která rychle skončila pracovním úrazem). Filozofická fakulta, čeština-ruština, diplomka o Vítězslavu Nezvalovi, pak krátce učitelem na odborném učilišti v Dobrušce, zakončeno hádkou s ředitelem a hrozbou disciplinárním řízením. První povídky od roku 1964 (Plamen, Host do domu), nabídka místa redakčního eléva v pražském Plameni však nakonec narazila na ošklivý kádrový posudek (otec emigrant, strýc redaktorem Svobodné Evropy). Knížka povídek z politických důvodů vyškrtnuta v roce 1970 z edičního plánu nakladatelství Blok v Brně, vyšla v rozšířené podobě až v roce 1978 v edici Petlice Ludvíka Vaculíka. 1970 – 1989 zakázaným autorem, dělnické profese a hlídač v drůbežárně a topič v Lachemě, až po smrti Brežněva směl co dokumentarista do archivu památkové střediska. V Osmdesátých letech účastník literárního disentu kolem pražského samizdatového časopisu Obsah, a tedy ve společenství Ludvíka Vaculíka a Václava Havla, publikoval v samizdatových a exilových časopisech. Po roce 1989 necelých pět roků redaktorem v českém rozhlase, studio Brno, pak jako spisovatel na volné noze. Po roce 1989 vyšlo deset jeho románů, tři povídkové knihy, jedna fejetonistická, jedna esejistická a knížka rozhlasových her, několik literárních cen, např. Cena Toma Stopparda, Cena K.Čapka, Cena J. Seiferta, člen Obce spisovatelů a PEN klubu, některé romány přeloženy do jedenácti jazyků a vydávány např. pařížským nakladatelstvím Gallimard. V roce 1999 v Městském divadle v Brně premiéra hry A babička slaví 99. narozeniny. Kmenovým autorem nakladatelství Petrov, přejmenovaném nyní na Druhé město, nejnovější kniha tam: Brněnské povídky, Brno 2007.