Slezské divadlo Opava

Přeskočit na navigaci

Webová prezentace Slezského divadla v Opavě

Archiv pro 5. 2017

Večeře ve Slezském divadle nabízí dva chody s rozdílnou příchutí. Před přestávkou a po přestávce

Ladislav Vrchovský, www.ostravan.cz, Divadlo, Recenze, 29. 5. 2017

Moira Buffini je velmi úspěšná mladá britská dramatička a její hra Večeře, kterou uvedlo v neděli v premiéře Slezské divadlo v Opavě, patří k velmi dobrým dramatickým předlohám. Napsána je v žánru černé komedie, možno říci i tragikomedie. Na inscenátory této hry však čeká několik nástrah. Ne se všemi si tvůrci opavské inscenace poradili s úspěchem.

Příběh je jednoduchý. Hlavní postava, Paige, žena středního věku, hostí ve svém domě přátele svého muže Larse, spisovatele, autora filozofické knihy, která právě vyšla. Večeře, která je tedy uspořádána na oslavu vydání knihy, se však poněkud zvrtne. Ne ovšem náhodou – Paige pro všechny připravila překvapení, které vyjde na povrch v samém závěru.

Moira Buffini si bere na paškál chování vyšších vrstev a celebrit, jejich odtržení od reality a sebestřednost, večírky plné prázdných řečí a slovních exhibic, pokryteckého chování a předstírání. Její Večeře je velmi dobře napsaná a není divu, že byla nominována na Cenu Olivier Award v kategorii komedie roku. Premiéra se sice odehrála v noblesním Národním divadle v Londýně, ale jasným vysvědčením komediálních kvalit této hry je její přenesení na bulvární West End.

Největší nástrahou je vyvážení všeho komického, tajuplného a tragického, co se v textu skrývá. Důležité je také naplnění žánru konverzační komedie – převážně se totiž jedná o slovní gagy. V první části před přestávkou jde spíše o seznámení diváků s postavami. V této části, a platí to částečně i pro určitou část děje po přestávce, je třeba se soustředit zejména na zdůraznění komiky.

Režisér inscenace Petr Štindl však poněkud nad potřebnou míru od začátku akcentuje i hlubší polohy a tragické tóny. Ke škodě celku – to tragické má přijít jako překvapení. Avizovat příchod tragédie znamená ochudit celek nejen o toto překvapení, ale v pojetí, které Petr Štindl volí, to také ubírá na celkové zábavnosti. Nejvíce pak v první části před přestávkou, kdy záměr autorky zobrazit nudu pramenící z vyprázdněnosti světa postav, o kterých ve hře píše, se nesmí proměnit v nudu v hledišti – a to se bohužel částečně děje.

Jediným oživením je herecká poloha postavy umělkyně Wynne a způsob, jakým tuto postavu hraje Sabina Muchová. Podobné odlehčení by slušelo i ostatním. Soustředit se na jednání slovem a důsledné zaměření na výstavbu slovních gagů by celku velmi prospělo. Druhá část po přestávce je mnohem zábavnější a poutavější než ta předchozí, což je dáno také tím, že se v ní děj rozbíhá mnohem svižněji.

Scénograf Petr B. Novák postavil na jevišti noblesní interiér s jídelním stolem, do pozadí umístil prosklenou stěnu, za kterou vytvořil venkovní prostor luxusní zahrady s bazénem. Všechno, co se „venku“ občas nasvítí, slouží ale spíše jako vizuální efekt než atmosférotvorný nutný prvek, celá scénografie působí spíše artistně než účelně. Navíc v textu se mluví o husté mlze všude kolem domu, ale venku žádná mlha vidět není až na jediný moment, kdy se pustí umělý dým coby předzvěst tragédie.

Hudba Petra Hromádky slouží především v okamžicích střihu mezi jednotlivými obrazy coby zvukový předěl. Kostýmy Jitky Fleislebr jsou vydařené, vystihují povahy postav a pomáhají jejich představitelům k dotvoření charakterů.

Hana Vaňková v roli Paige by mohla být více překvapivá. Od začátku je na Paige vidět neštěstí jejího života, a to je trochu škoda. Sarkastická ironie, kterou je Paige autorkou obdarována, by měla být režií více zdůrazněna s cílem více pobavit hlediště. Vážnější rovinu postavy však Vaňková zvládá skvěle.

Martin Valouch coby Lars, manžel Paige, může více uplatňovat svoji sebestřednost, Michal Stalmach jako vědec Hal zase může být více povznesen ve své aroganci – ale vše s neustálým ohledem na komičnost obou postav. Tereza Bartošová, která hraje televizní hlasatelku Sian, se opírá o prvky zdůrazňující její půvab, hledá možnosti komiky, což je v pořádku, jenže i tady platí to, že více se směje postava na jevišti než divák v hledišti.

Daniel Volný hraje Mika zcela přesně. Všechny polohy postavy jsou v jeho výkonu přesně vyváženy, a je stejným oživením jako postava Wynne Sabiny Muchové. Jakub Stránský jako číšník to nemá lehké, má mlčenlivou roli, ale jeho nonverbální komunikace s hledištěm je naprosto v pořádku.

Největší rezervy má nejnovější inscenace Slezského divadla v režijní složce, a to v menší míře akcentace komediálního prvku v celém představení, než předloha umožňuje. Naopak vážný podtext hry je podán v dostatečné míře. A tak pro budoucí reprízy postačí, když se bude odehrávat o něco více legrace od samého začátku a inscenace Večeře, rozhodně už teď velmi zajímavá, bude v divácké oblibě jen růst.

 

Zdroj: http://www.ostravan.cz/40665/vecere-ve-slezskem-divadle-nabizi-dva-chody-s-rozdilnou-prichuti-pred-prestavkou-a-po-prestavce/

 

 

Odkaz na hru Večeře
Podivat se na originální článek

Hostina může někomu zůstat v krku

Jitka Hrušková, Deník, 26. 5. 2017

Opava – Dům obklopený hustou mlhou, nemluvný číšník, sarkastická hostitelka, jídlo s nevábnou barvou i chutí a další překvapení čekají na účastníky slavnostní večeře. Jde o snobskou večeři na oslavu autora nové filozoficky zaměřené knihy a pořádá ji jeho manželka. Pozvanými hosty jsou i dávná přítelkyně, svérázná umělkyně, vědec, televizní hlasatelka a neznámý mladík. To jsou aktéři tragikomedie Večeře, jejíž autorkou je anglická dramatička Moira Buffini. Ne všichni jsou však těmi, za které se vydávají. Pro kterého účastníka by tato večeře mohla být jeho poslední a jaký je její pravý motiv, se diváci dozvědí až na konci této pořádně černé komedie plné překvapení. Slezské divadlo ji v premiéře uvede v neděli 28. května od 19 hodin.

Režisér Petr Štindl vsadil na osvědčené členy činoherního souboru. Do manželské hostitelské dvojice Larse a Paige obsadil Martina Valoucha a Hanu Vaňkovou, umělkyni Wynne ztvární Sabina Muchová, manželský pár vědce Hala a hlasatelky Siân vytvoří Michal Stalmach a Tereza Bartošová, mladíkem Mikem bude Daniel Volný. Scénu navrhl Petr Novák a kostýmy Jitka Fleislebr. Hudbu zajistil skladatel Petr Hromádka. Dramatička Moira Buffini získala v roce 1992 ocenění festivalu Fringe za hru Jordan a podobně úspěšné jsou její další hry: Gabriel z roku 1997, Král je panna z roku 1999, Loveplay z roku 2001 a Večeře, kterou v roce 2003 ve světové premiéře uvedlo Národní divadlo. Z něj pak vyšlápla na cestu za slávou a jako komedie roku byla dokonce nominována na cenu Olivier.

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Večeře

Opavská herečka Hana Vaňková: Když divák řekne, že to bylo hezké, je to málo. Musí od divadla chtít víc

Ladislav Vrchovský, www.ostravan.cz, Rozhovor, 25. 5. 2017

Herečka Hana Vaňková se narodila 6. června 1960 ve Valticích. V letech 1976-1980 studovala herectví na Státní konzervatoři v Brně a od roku 1980 doposud působí ve Slezském divadle v Opavě. Jednu sezónu po studiích přitom strávila v brněnském Divadle Husa na provázku, kde ji výrazně ovlivnil režisér Peter Scherhaufer. O rozhovor jsme ji požádali krátce před premiérou nové inscenace hry Večeře, kterou uvede Slezské divadlo v neděli a ve které si Hana Vaňková zahraje hlavní roli.

Jste držitelka Ceny Thálie za roli Kostelničky ve hře Její pastorkyňa, máte nominaci na Cenu Thálie za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Co vás udrželo v angažmá v Opavě – a tím nemyslím na adresu místní činohry nic špatného. Nicméně herečka vašich kvalit a prožít život de facto na oblasti …

Co mne tady udrželo? Manželství, rodina. I když dnes už s mým někdejším manželem spolu nežijeme.

 

Pro mnohé herečky ale bývá angažmá v regionálním divadle svým způsobem nenaplněním životních ambic. Nepomyslela jste někdy na to z Opavy odejít?

Tak můj muž byl herec…

 

… stále ještě je. Momentálně hraje v Národním divadle moravskoslezském v inscenaci Car samozvanec.

Já vím. My jsme spolu rádi hráli. A dobré věci jsme spolu hráli. A Petr byl velkým opavským patriotem. Oba jsme měli nabídky, ale on odsud odejít nechtěl. A já zase nechtěla odejít sama.

 

Nerad bych, abyste nabyla dojmu, že opavskou činohru nepokládám za dobrou. Je to právě naopak. Tedy co se činoherního souboru týká, měl spíše smůlu a vedení nemělo vždy šťastnou ruku při výběru režisérů. Ostatně ani zřizovatel nevybíral šťastně některé bývalé ředitele. Teď je situace jiná, Slezské divadlo vede velezkušený Ilja Racek a šéfem činohry je také velmi zkušený režisér Jiří Seydler. Vnímáte nějak změnu na těchto klíčových postech? Přinesla už něco nového?

Abych pravdu řekla, zatím ne. Byla bych neupřímná, kdybych řekla ano. Zatím ne. Po této premiéře budu pracovat s naším novým šéfem činohry v inscenaci hry Modré z nebe v jeho režii. Myslela jsem si, že se objeví nová, neznámá jména režisérů, ale zatím se tak neděje. Já tento stav nekritizuji, ale očekávala jsem prostě trošičku větší změny.

 

Možná ještě přijdou, možná jen dobíhají platné smlouvy a dohody.

Doufejme.

 

Když mluvíme o nových, pro opavské divadlo neznámých režisérech, tak nedávno jste měla možnost potkat se v inscenaci Gazdina roba s Jankou Ryšánek Schmidtovou. Jaká to byla práce? Přinesla vám nějaké překvapení ve způsobu práce režisérky s herci?

Byla to hezká práce. Velmi hravý a nekonfliktní způsob práce mne velmi mile překvapil. Něco takového jsme doposud neznala. Spíše jsem se setkávala s takovým – jak to říci – větším tlačením na pilu ze strany režie, rozebírání postav a podobně. Tady to tak lehce plynulo, ale velmi zdárně.

 

Jak vás poslouchám, musím položit otázku, kterou hercům často kladu: jste herečka takzvaně hravá, tvůrčí, kreativní, která se těší, že prosadí svůj pohled na věc, nebo jste raději režií a dramaturgií vedena a plníte zadané úkoly?

Já potřebuji vědět, odkud kam mohu jít, a pak mohu nabízet. Když mám někdy pocit, že režisér neví – víte, oni jsou někdy lumpové a předstírají, že neví, aby z nás herců něco dostali – ale když nabudu pocitu, že režisér opravdu neví, a to se někdy stává, to pak je těžké. Mám pocit, že někteří režiséři nejsou dost nároční a nevyžaduji skutečnou hereckou práci. Možná je to vliv televizních seriálů, kde převažuje civilní rovina herectví. To se vám pak sleje všechno do jedné postavy. Kdyby takový trend měl převážit v dnešním divadle, tak podle mne by to byl konec hereckého řemesla. Úkolem herce je přece vytvářet postavu. Když není režisérem důsledně veden k vytváření charakteru postavy, tak bude pokaždé stejný, ať už jde o komedii nebo tragédii. Já především potřebuji vědět, o čem to budeme hrát. A pak mne zajímá charakter mé postavy. Její vývoj. A mám ráda záporné postavy.

 

Tak to by se stávat nemělo, ale bohužel jsou i takoví režiséři, kteří nevědí, o čem chtějí hrát. Opusťme ale režiséry, kteří si někdy nevědí rady, a pojďme k inscenacím, ve kterých hrajete. Na otázku, jestli jsou takové, na které se ani moc netěšíte, a když to přeženu, tak se spíše těšíte na derniéru, našla by se i taková?

Tak naštěstí jsme se na derniéru ještě nikdy netěšila. Tak zlé to opravdu snad ještě nikdy nebylo. Ale srdcem jsou mi bližší tragikomedie. V takových hrách hraju raději než v jiných. Když to zdánlivě vypadá jako legrace, ale v té postavě se dějí věci, které postupně vyplouvají na povrch, a není to zrovna to nejveselejší. A tím se dostávám k nynější nejnovější připravované premiéře. Tahle hra, to je to pravé pro mne. Mohla bych bez přehánění říci srdcová záležitost.

 

Tak o té hře, kterou napsala Moira Buffini a jmenuje se Večeře, něco prozraďte.

Moc toho před premiérou prozradit nemohu. Já hraji hostitelku, která si pozve na večeři přátele, a hlavně to dělá na oslavu manželových úspěchů. Manžel je filozof, který vydal knihu, a to je důvod k oslavě. Jenže ona všechno dělá s určitým záměrem. Je tam z její strany kalkulace, manipulace, a to všechno vede k jistému rozuzlení, které ovšem nemohu prozradit.

 

Nicméně mnohé jste prozradila. Vaše postava, jmenuje se Paige, připravuje podle vašich slov hostům i manželovi pravděpodobně nemilé překvapení. Že bude nemilé usuzuji i z toho, že jde o žánr černé komedie, možná tragikomedie.

Důležité je, proč to všechno dělá. Já si o Paige myslím, že je to velmi osamocený, svým způsobem znuděný člověk. Je velmi bohatá, nemusí pracovat, věnuje se charitě, společenským záležitostem pro přátele, ale jinak nic. Spíše hledá smysl svého života. Přemýšlela jsem, proč autorka napsala zrovna takovou hru. Vidí svět právě takový? Paige říká: nežijeme zrovna v pohádkovém světě. A to si myslím také. Proč bychom měli předstírat, že některé věci nechceme vidět a slyšet? Prostě svět je takový a měli bychom ho vidět v pravém světle.

 

Nicméně jedná se o komedii. Tento žánr dnes publikum vyhledává více než vážné tituly. Jakoby lidé po divadle žádali hlavně pobavení, oddech a relaxaci. V případě Večeře Moiry Buffini asi nejde  hlavně o pobavení?

Myslím si, že nejde. Zábavná ta hra určitě je. Ale tady se musíme začít bavit o roli, kterou v současné době má divadlo. Jestli se dnešní divák chce hlavně v divadle odreagovat a smát, tak v tom hlavní smysl divadla není. Samozřejmě, je tady žánr operety, muzikálu, bulvárních komedií …

 

Víte, já přece jen ten oddechový žánr budu částečně hájit. Pokud se nejedná o primitivní a vulgární zábavu, pokud je v takových hrách vtip a duchaplný humor, nemám nic proti tomu.

Ale jistě! Jenže dobrá činohra by neměla rezignovat na svoji úlohu zrcadla nastaveného době, vztahům mezi lidmi. Tomu, co se děje ve společnosti. A tady si myslím, že Večeře je obrazem současného světa, úrovně myšlení dnešních lidí, odrazem jejich hodnot. A já si sama nevím rady s tím, jak v současné době převažuje spíše zájem o lehkou zábavu. Nerada bych někomu upírala touhu pobavit se. Nicméně já jsem občas také divačka a jako divačka potřebuji něco hlubšího. A velmi bych si přála, abych takových náročnějších diváků bylo více.

 

A proč?

No přece abychom se více dověděli o světě, ve kterém žijeme! Plytké zábavy máme dost. Velice trpím, když vidím někdy opravdu zbytečně strávený čas v divadle, a často přátelům říkám: Žádejte víc! Hledejte důvody k tomu, abyste mohli říct: Našel jsem se v tom! Poznal jsem, proč ty lidi takhle žijí! Když mi někdo na otázku, jaké to bylo odpoví jen to, že hezké, tak jsem z toho spíše smutná. To je strašně málo. A právě proto mám ráda takové hry, kterými diváky rozdělíme na dvě poloviny: jedni řeknou, že to bylo skvělé, a druzí, že to bylo strašné. To je pro mne ta nejlepší situace po odehraném představení.

 

Máte za sebou v opavské činohře více než třicet let. Utekla vám nějaká role, na kterou jste si po studiích herectví myslela?

Ne. Neutekla. Měla jsem v opavské činohře nádherné role. Jednu za druhou. Krásná léta mého hereckého mládí, dospívání, středního věku. Dnes sice musím občas počkat na opravdu velkou roli, protože pro ženy mého věku už je těch postav přece jen méně, ale zrovna Paige je jedna z těch opravdu krásných a velkých rolí. Tahle hra je dost podobná slavné hře Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové. Je jí hodně podobná, ale je mnohem ostřejší.

 

Zdroj: http://www.ostravan.cz/40633/opavska-herecka-hana-vankova-kdyz-divak-rekne-ze-to-bylo-hezke-je-to-malo-musi-od-divadla-chtit-vic/

 
Podivat se na originální článek

Opavská opera a Festival hudebního divadla Opera 2017

operaplus.cz, 25. 05. 2017

 

Nahlédnutí do „kuchyně“ Slezského divadla v Opavě prostřednictvím rozhovoru se šéfem tamního operního souboru Luborem Cukrem je dalším dílem naší ankety, ve které představujeme program i jednotlivé soubory ohlášené na letošním Festivalu hudebního divadla Opera 2017. Ten se v Praze uskuteční od 13. září do 5. listopadu. Opavský soubor je na něm očekáván v pondělí 25. září s Verdiho Macbethem (premiérovou recenzi najdete v našem archivu).

Představujeme soubory Festivalu Opera 2017


Šéf opery Slezského divadla v Opavě Lubor Cukr o festivalové inscenaci Verdiho Macbetha, o současné kondici opavského souboru, ale i o tom, jak se žije opeře v Česku.

 

Co všechno rozhodlo o výběru titulu, se kterým do Prahy na Festival Opera 2017 přijedete?

Verdiho Macbeth byl zvolen ještě předchozím vedením opery Slezského divadla Opava. Domnívám se, že jde o divácky přístupný titul, který může publikum zaujmout svým zpracováním.

 

V čem především jsou podle vás silné stránky vybrané inscenace?

Z mého pohledu je velkou devizou této inscenace ztvárnění Lady Macbeth naší přední sólistkou Katarínou Jordou, která po Amalii (G. Verdi – Loupežníci, 2003), Normě (V. Bellini – Norma, 2005), Lucii (G. Donizetti – Lucie z Lammermooru, 2009) a Kostelničce (L. Janáček – Její pastorkyňa, 2015) má díky Festivalu Opera své publikum i v Praze.

 

Jak tato inscenace zapadá do kontextu repertoáru vašeho divadla a v čem jej hlavně reprezentuje?

Inscenace reprezentující Slezské divadlo Opava na festivalu Opera 2017 vzbudila u opavského publika velkou pozornost. Dramaturgie Slezského divadla Opava se snažila v každé sezoně nabídnout svým divákům podobně osvědčené tituly. Macbeth je součástí dlouhodobé dramaturgické linie verdiovského repertoáru na jevišti opavského divadla.

 

Představte prosím ve stručnosti váš soubor: S kolika kmenovými sólisty pracuje, kolik stálých členů má sbor a orchestr, kolik představení a premiér v průměru za sezonu děláte?

Sólistický ansámbl má v současné době šest sólistů, ve sboru je čtyřiadvacet členů a v orchestru osmatřicet hráčů. Součástí ansámblu je také balet, ve kterém jsou čtyři páry. V sezoně se vždy snažíme uvést tři operní, jednu operetní, jednu muzikálovou a jednu baletní premiéru. V posledních dvou letech vznikly dva kombinované večery opera/balet, které snížily počet premiér v sezoně, ale v dalších letech bychom se rádi vrátili k původnímu schématu. Samotných operních představení v kalendářním roce je obvykle mezi padesáti až šedesáti (včetně zájezdů), opereta se za rok odehraje přibližně ve dvaceti večerech, muzikál zhruba padesátkrát a balet celkem dvanáctkrát. Ostatní termíny obsazuje činohra.

 

V čem vidíte silné stránky a naopak i slabiny souboru?

Osobně vnímám jako silnou stránku souboru v první řadě jeho nadšení a touhu rozvíjet se. Domnívám se, že všem jde o to, aby výsledky byly co nejlepší a abychom každým představením potěšili diváky. Osobně mě na divadle vždy fascinovalo, že se všichni, kdo se podílejí na vzniku nové inscenace, jsou schopni před premiérou semknout a mnohdy vydatně přispět k malému zázraku, kterým premiéra vždy je. Ve Slezském divadle Opava toto rozhodně platí, a díky zmíněnému nadšení nejen pro premiéry, ale i pro reprízy. Ke slabinám, se kterými se potýkáme, patří počet pracovních míst. Počet členů orchestru, sboru i sólistického ansámblu nás výrazně limituje při výběru repertoáru a nasazování jednotlivých titulů.

 

V jakých podmínkách váš soubor pracuje a co byste rádi změnili?

Máme k dispozici jedno jeviště a jednu zkušebnu, o které se dělíme s činohrou. Balet má naštěstí svůj baletní sál. Rád bych, aby se nám podařilo najít v Opavě i další prostor pro komorní scénu. Další věc, kterou bych rád řešil, jsou ubytovací prostory. Máme v plánu zvát zajímavé hosty a ubytování by rozhodně stálo za investici. Myslím, že všechna divadla narážejí na finanční limity a v tomto ohledu ani Slezské divadlo Opava není výjimkou.

 

Jak známo, Festival Opera je bienále. Jak se za ony dva roky od minulého ročníku váš soubor umělecky proměnil a kam se podle vašeho názoru posunul?

Na pozici šéfa opery jsem sice od 15. února 2017, ale situaci sleduji už od roku 2010, kdy jsem v Opavě režíroval svou první inscenaci. Poslední dva roky byly díky změnám ve vedení divadla velmi turbulentní, ale domnívám se, že celý soubor komplikovanou situaci ustál a je tedy možné opět se vydat cestou smysluplné umělecké práce.

 

Jak vůbec Festival Opera vnímáte?

Vidím festival nejen jako skvělou příležitost prezentace jednotlivých souborů, ale zároveň i jako velkou motivaci pro jednotlivé operní domy. Setkat se jednou za dva roky v Praze nad inscenacemi, které zaujaly domácí diváky, se už stalo příjemnou tradicí nejen pro pražské publikum.

 

A jaké naděje si děláte na získání některé z festivalových cen?

Osobně si velmi vážím toho, že se Slezské divadlo Opava opět festivalu účastní, ale rozmýšlení o udílení cen nechám rád na porotách a divácích.

 

A zdánlivě „řečnická“ otázka na závěr: Jak se podle vás žije opeře v Česku?

Odpovím stručným přáním: Přál bych naší opeře, aby přiváděla do divadel stále víc spokojených diváků; divákům pak dostatek odvahy, aby se opery nebáli; a zřizovatelům, aby pochopili, že opera, byť se jedná o nejdražší z divadelních žánrů, má své místo i v Česku

 

VIZITKA
Lubor Cukr (1974, Praha) přijal v roce 1999 místo pomocného režiséra ve Státní opeře Praha, kde spolupracoval s řadou uznávaných zahraničních režisérů. Od roku 2013 do 2016 působil v pražském Národním divadle jako vedoucí umělecké správy Státní opery. Ve Státní opeře připravil rekonstrukci původní inscenace Dominika Neunera Verdiho Otella  z roku 1991 a v roce 2011 režíroval novou produkci Verdiho Trubadúra. V roce 2011 režíroval v Národním divadle moravskoslezském operu Kominíček Benjamina Brittena, s použitím vlastního překladu a vlastních textů. V roce 2006 režíroval pro Operu MozArt scénografickou rekonstrukci opery Don Giovanni ve Stavovském divadle. Věnuje se také muzikálu, kde byla v roce 2009 jeho první režií Dáma na kolejích v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Zároveň ukončil bakalářské studium na HAMU v Praze. V roce 2008 režíroval v Opéra de Nice Mozartovu operu Figarova svatba. Od roku 2003 je členem Académie Desprez, association française pour le rayonnement du Théâtre du Château de Drottningholm et du Musée Suédois du Théâtre.Ve Slezském divadle Opava režíroval Mozartovu operu La clemenza di Tito (2010), Dvořákovu operu Čert a Káča (2013), Čajkovského operu Oněgin (2014), Mascagniho operu Sedlák kavalír (2016) a v letošním roce Orfovu operu Chytračka.
(zdroj divadlo-opava.cz)

 

Zdroj: http://operaplus.cz/opavska-opera-a-festival-hudebniho-divadla-opera-2017/?pa=2

Podivat se na originální článek

Divadlo naservíruje hostům Večeři

(tep), Region, 23. 5. 2017

Opava – Tragikomedie ostrá jako nůž šéfkuchařky. Takto by se dala titulovat poslední inscenace letošní divadelní sezony s názvem Večeře, kterou Slezské divadlo uvede v premiéře v neděli 28. května.

Autorkou hry je anglická dramatička Moira Buffini, světovou premiéru této černé komedie uvedlo londýnské Národní divadlo v roce 2003 a na základě úspěšných repríz byla poté inscenace převzata na West End. Zápletka se točí kolem ne až tak obvyklé večeře, kdy hostitelka Paige v podání Hany Vaňkové naservíruje hostům jeden neobvyklý chod za druhým. A všichni hosté (i diváci) si tajně budou přát, aby byl další chod jejich poslední.
Inscenace je doslova prošpikovaná sarkasmem a psychologickou manipulací, na prknech se objeví vedle Hany Vaňkové Martin Valouch, Sabina Muchová, Michal Stalmach, Tereza Bartošová, Daniel Volný a Jakub Stránský.

Večeře vznikla pod vedením režiséra Petra Štindla, který přizval ke spolupráci scénografa Petra B. Nováka, kostýmní výtvarnici Jitku Fleislebr a skladatele Petra Hromádku. Servírovat se začne od 19. hod.

Podivat se na originální článek
Odkaz na hru Večeře

PRODEJ PŘEDPLATNÉHO ZAHÁJEN!

Upoutávka na předplatné – Policie
Upoutávka na předplatné – sv. Petr

NOVINKA: Nová skupina předplatného! Začněte hezký večer již odpoledne! Hrací den pondělí od 16.30 hodin.
Zajistěte si své sedadlo a pořiďte tak sobě či svým blízkým jedinečné zážitky ve Slezském divadle! Navíc díky předplatnému získáte výraznou slevu z běžného vstupného (20 – 60 %).

Katalog ke stažení
Bulletin předplatného na sezonu 2017 - 2018
ZDE.

JAK si pořídit předplatné?
Předplatné si lze sjednat osobně, telefonicky, e-mailem nebo poštou.
V předprodeji vstupenek SDO se vám můžeme věnovat – pomůžeme vybrat předplatitelskou skupinu či vyplnit přihlášku.

KDE si pořídit předplatné?
Horní náměstí 13, 746 01 Opava
Tel.: +420 555 537 470, mobil: +420 724 984 209
Eva Hyrlíková, e-mail: marketing2@divadlo-opava.cz

V divadle se bude zpívat a tančit čardáš!

V sobotu 10. 6. 2017 od 19 hodin uvedeme jednu z nejoblíbenějších a nejhranějších operet se slevou 30%!

Emmerich Kálmán

HRABĚNKA MARICA

Příběh lásky hraběnky Maricy a správce jejího panství Tassila, odehrávající se
v idylické rezidenci jedné balkánské říše. Vystoupí i živá cimbálová muzika.

Uslyšíte řadu krásných melodií s maďarským temperamentem – např. „Kde bydlí láska?“, „Tam, kde je Varaždin“ nebo „Cikáne, hraj“.

marica

Tradičně, nebo moderně?

Lenka Šaldová, Divadelní noviny, 16. 5. 2017

Režisér Tomáš Pilař v rozhovoru ke své plzeňské inscenaci Rusalky vypráví o inspiraci Freudem, o tématech sexuality, vitality a genderu(?), o temných existenciálních záchvěvech, o své snaze zachovat pohádkové rysy příběhu a proniknout i do jeho hlubších vrstev. Není samozřejmě zdaleka první, kdo v Rusalce vidí mnohem více nežli líbeznou pohádku, průlomová Pountneyho Rusalka v Anglické národní opeře přišla v roce 1986 a v posledních letech provokovalo Dvořákovo dílo režiséry (zvláště v německy mluvícím prostoru) k mnoha divokým jevištním představám. Však si Pilař od nich i nějaký ten motiv vypůjčil – třeba scénu, v níž kuchtík (zde kuchařka) připravuje sumce pro slavnostní zámeckou tabuli. Ale zatímco takové porcování laně v Mnichově nebo kuchání ryb ve Vídni působily opravdu drasticky, jak byla něžná, nevinná Rusalka tvrdě konfrontována s lidskou necitlivostí a brutalitou, v Plzni je spíš k smíchu, jak kuchařka odděluje hlavičky sumců připevněné zřejmě suchým zipem, A to je ten problém: v plzeňské inscenaci je všechno jen jako, chybí důrazné, důsledné převedení tezí do jevištních obrazů, do jevištního jednání. Pilař rezignuje na klasické pohádkové prostředí, Rusalku (rozuměj dospívající dívku) vrhá do symbolického prostoru s ústřední postelí, vymezeného několika dveřmi. Ježibaba (rozuměj zkušená žena) jí daruje klíč, aby k sobě mohla vpustit prince a objevovat s ním nový svět. A narážet na další dveře, tajemné komnaty. Jistě lze domýšlet významy zakódované v prostoru, rekvizitách a dílčích akcích, filosofovat o věčném koloběhu života, ale všechno to jsou jen opatrně naznačené teze, přičemž se vlastně předvádí zoufale konvenční divadlo opřené o tu nejhorší operáckou posunčinu. Moderní divadlo? Nikoli, pouze hra na něj. Pro mě nejhorší možná varianta: režisér se chce vzepřít tradici, ale není mocen skutečně sebevědomého režijního gesta, a tak zůstává někde napůl. Zarputilí tradicionalisté budou sice tak jako tak naštvaní, že nevidí lesklou vodní hladinu a zeleného vodního mužíčka, ale většina diváků se nejspíš s touto inscenací smíří s povzdechem, že si sice režisér vymýšlí nějaké „moderní“ blbosti, ale vlastně je možné nevšímat si indicií, které odklánějí pozornost od pohádkového příběhu. Jsou tu totiž spíš navíc, jako ozvláštnění, ne jako pevný základ originálního výkladu.

 

A tak je mi vlastně mnohem milejší opavská inscenace Ilji Racka, který nediskredituje pojem moderní divadlo, programově vychází z české tradice a jednoduše vypráví pohádku o Rusalce a její lásce k nestálému člověku. Jednoduše, ale jevištně velmi působivě s výrazně menší mírou hereckých klišé. Dana Hávová mu vytvořila jezírko a zámek nikoli popisně realistické, ale stylizované ze současných materiálů, přitom nepostrádají poezii: mlha vytékající nad „jezírko“, rudě nasvícené „skalisko“… Hlavně ale vznikl chytře rozčleněný prostor pro setkávání, míjení či skrývání postav. Ty výtvarnice oblékla do elegantních kostýmů: Rusalka v krémových šatech s modrozelenou pláštěnkou, Ježibaba a Cizí kněžna v černočervených sexy šatech, Vodník v dlouhém kabátě se šupinatým límcem… Režisér zjevně nemá ambice něčím překvapovat, vede interprety k jasnému vyjádření charakterů, emocí, vztahů. Jen taneční scény v choreografii Jiřího Pokorného se poněkud vymykají tradičním představám: žádné baletění, ale výrazový tanec – postavy s ptačími zobáky, které doprovázely Ježibabu, děsí svými kreacemi Rusalku i na zámku.

 

Opavská inscenace dopadla velmi dobře i hudebně, v obsazení jsou osvědčení matadoři jako Martin Gurbal’ (Vodník) i mladé talenty, v čele s okouzlující Barborou Řeřichovou, zpívající Rusalku s obdivuhodnou lehkostí, hlasem jiskřivým, uvolněným, přirozeně posazeným, jistou v pianissimu i forte, schopnou vyjádřit pestrou paletu Rusalčiných pocitů. Ideální představitelka Rusalky ve spíše lyricky laděné hudební koncepci dirigenta Marka Šedivého. Norbert Baxa v Plzni naproti tomu přichází s nastudováním výrazně dramatickým, kontrastním v dynamice i tempech: dlouhé pauzy a extrémně pomalé pasáže se střídají s pasážemi rychlými, prudkými. Plzeňská inscenace je i z hudebního hlediska ambicióznější nežli ta opavská, leč i tady platí: nestačí mít představu, je třeba ji realizovat. A plzeňský orchestr předvádí přespříliš technických chyb a nepřesností. A „dramatické“ se tu příliš často ztotožňuje s „hlučné“. A tak interpreti urputně přepínají hlasivky, někteří boj leckde prohrávají, na jiných je úsilí bolestně cítit: hlasy Lívie Obručník Vénosové (Rusalka) a Richarda Samka (Princ) nezní příliš zdravě. Přitom oba jsou ideálními představiteli pro takovéto dramatické pojetí opery, oba dokážou s velkou naléhavostí zprostředkovávat vnitřní napětí postav, intenzivní zážitky.

 

Jak inscenovat operní dílo? Tradičně, nebo moderně? Stále znovu se tato otázka vrací, objevila se očekávatelně i v diskusích nad plzeňskou Rusalkou. A je to zatraceně špatná otázka. Jako by bylo v umění jen jedno správné řešení, jedna cesta. A co je to vlastně tradiční? A co moderní? Dvě nedávné Rusalky mě zas jednou utvrdily v tom, že divadlo, které se vnějškově tváří být moderním, může být nakonec konvenčnější nežli to, které zjevně vychází z té nejtradičnější představy.

 

Lenka Šaldová

 

Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Norbert Baxa, režie Tomáš Pilař, scéna a kostýmy Aleš Valášek, projekce Petr Hloušek, světelný design Antonín Pfleger, dramaturgie Zbyněk Brabec, sbormistr Zdeněk Vimr, choreografie Martin Šinták, Premiéra 8. dubna 2017 ve Velkém divadle.

 

Slezské divadlo Opava – Antonín Dvořák: Rusalka. Dirigent Marek Šedivý, režie Ilja Racek, scéna a kostýmy Dana Hávová, choreografie Jiří Pokorný, sbormistr Kremena Pešaková. Premiéra 23. dubna 2017.

Podivat se na originální článek

V úterý 13. června 2017 od 19 hodin můžete vidět
Tatianu Vilhelmovou jako Boženu Němcovou

v divadelní hře „Neumím jinak než láskou“

Pro pražské Divadlo Viola připravil básník a spisovatel MILOŠ HORANSKÝ.

Martýrium jednoho srdce a dvou osudů pro tři herce.

vilhemova1

vilhemova2

Vstupenky v předprodeji Slezského divadla Opava. Cena: 290 / 350 / 390 Kč.
http://www.divadloviola.cz/?p=pred&ID=4&SID=11&d=70

21. května 2017 (neděle) opera CARMEN
Nenechte si ujít výjimečné hosty!

Od 19 hodin opera Georgese Bizeta s příběhem o temperamentní a vášnivé cikánce
a vojákovi, který pro svou touhu ze žárlivosti Carmen zabije.

Jako Carmen se představí italská mezzosopranistka Leyla Martinucci
a jako Don José italský tenor Gianluca Sciarpelletti!

Májová 30% sleva!
leyla-carmen

gianluca-sciarpelletti-carmen

Strana 1 z 212

Novinky

8.12.2017

Dramaturgický úvod – pohled do zákulisí inscenace

Vážení diváci, aby byly Vaše zážitky z inscenací Slezského divadla Opava ještě bohatší, nabízíme Vám možnost zúčastnit se dramaturgických úvodů – pohledu do zákulisí. Tyto úvody budou probíhat vždy před představením skupiny 6. První tedy proběhne 14. prosince v 18.30 ve foyer SDO v 1. patře „u klavíru“ před činohrou VŠECHNO JE V ZAHRADĚ. Na […]

více zde

7.12.2017

VÁNOČNÍ NADÍLKA

Hrajeme pro vás i mezi svátky! Vyberte z naší nabídky kulturní zážitek pro sebe či své blízké. Nechcete se vázat na konkrétní termín? Nabízíme možnost koupě poukazů – DÁRKOVÝ POUKAZ v ceně 220 Kč na činoherní představení SDO a v ceně 270 Kč na inscenace operního souboru s platností do 30. 6. 2018, nebo speciální […]

více zde

30.11.2017

„Cikánský baron jsem já, mě každá cikánka zná…“

K složení operety CIKÁNSKÝ BARON inspiroval vídeňského „krále valčíků“, Johanna Strausse ml. román „Saffi“ maďarského spisovatele Mór Jókaie.   Mladý šlechtic Šándor Bárinkay si po létech vyhnanství přichází převzít majetek po svých předcích.  Bohatý prasečkář Koloman Župan se Šándorovi vysmívá, protože pozemky jsou bezcenné a součástí dědictví je cikánská vesnice….. Přijďte se podívat, jak to […]

více zde

Starší novinky