Slezské divadlo Opava

Beáta Hrnčiříková a Andrea Zatloukalová hrají Královnu Koloběžku a shodují se: Je to velká zodpovědnost

Ladislav Vrchovský,  www.ostravan.cz, Divadlo, Rozhovor, 31 .10. 2019 

 

Slezské divadlo Opava uvede v neděli 3. listopadu premiéru nové inscenace pohádky Jana Wericha Královna Koloběžka První. V hlavní roli dívky Zdeničky, která se stane královnou, vystupují v alternaci studentky ostravské Janáčkovy konzervatoře Beáta Hrnčiříková a Andrea Zatloukalová. Obě jsme několik dní před premiérou přizvali ke společnému rozhovoru.

 

S jakým pocitem jste přijaly informaci, že budete hrát v pohádce Jana Wericha Královna Koloběžka První?

Beáta: Samozřejmě to byl pocit příjemný, zvláště když jsem zjistila, že jde o hlavní roli. Navíc ta nabídka přišla bezprostředně po maturitě na konzervatoři. Prostě byla jsem šťastná. Souběžně s tím jsem ale pocítila strach, způsobený pocitem zodpovědnosti. Měly jsme už obě nějaké malé role v divadlech, ale taková zodpovědnost tam nebyla.

Andrea: U mne to bylo podobné. Když se člověk takovou věc dozví, neví, jestli má být šťastný, nebo ne. Když zjistíte, že to představení stojí na vás, přemýšlíte, co to všechno znamená. Ale těšila jsem se.

 

Když jste se dozvěděly, že se budete vzájemně alternovat, co to pro vás znamenalo?

Beáta: Tak to už takové štěstí samozřejmě nebylo. My dvě už jsme si vyzkoušely společnou alternaci v inscenaci hry Naše městečko tady ve Slezském divadle. V roli Rebeky Gibbsové. Na jednu stranu jsem ráda, že Andrejku mám, protože mi hodně pomáhá, ale zároveň vás to brzy začne štvát. To zkoušení například. Jedná se o hlavní roli a chcete ji opravdu vážně nazkoušet. Jenže jeden den zkouším já a druhý den místo toho, abych si to všechno usadila a potvrdila, zkouší Andrejka. To střídání přináší dělení času, kterého už tak je dost málo.

Andrea: Má to své výhody i nevýhody. Mezi ty výhody patří možnost vidět toho druhého. To je fajn, někdy i člověku něco dojde a zjistí, že něco nefunguje a podobně. Ale potom si to potřebuju zkusit. Ta role je technicky dost náročná, je třeba všechno zažít a pak opravdu ta polovina zkoušek chybí.

 

Chodíte se na sebe dívat?

Andrea: Ano, a je to ku prospěchu věci.

Beáta: Člověk sám sebe nevidí, ale když se dívá na toho druhého, teprve pak mu řada věcí dojde.

 

Pohádka je o královně, vy obě jste spíše ve věku princezen. Líbilo by se vám hrát princeznu?

Beáta: Já s princeznami nemám problém. Mně princezny nevadí. Mám je docela ráda. Navíc Zdenička není princezna. Je sympatická tím, že je z jiného prostředí.

Andrea: Mně vadí, když si dívka hraje na to, že je princezna, ale je hloupá, nafintěná. Tady to tak není.

 

Obě znáte rozdíl mezi postavami princezen a královen. Jaká by podle vás měla být ta správná královna? Teď se ptám obecně.

Beáta: Asi by měla umět dobře vládnout, měla by to mít v hlavě urovnané a měla by být moudrá.

Andrea: Kromě toho není od věci umět přiznat chybu. Postavit se ke všemu uvážlivě a správně. Nenechat se strhnout jen tím, že je královna a může poroučet. Pořád myslet na to, že má zodpovědnost za lidi, kterým vládne.

 

Představte si, že Česká republika tady a teď je království a vy jako královny tomu království vládnete. Jaký zákon byste vyhlásily jako první, co je podle vás v tuto chvíli nejdůležitější?

Beáta: Tak to jste mne zaskočil, to je hodně těžká otázka… (chvíle přemýšlení) Já nevím. To si musím rozmyslet. Jestli může, ať teď první odpoví Andrejka.

Andrea: Kdybych se ocitla v situaci, že bych na to byla sama, ta bych se v prvé řadě obklopila moudrými rádci. Než bych vůbec začala vydávat nějaké královské dekrety, poradila bych se.

Beáta: To bych asi musela udělat také. Já totiž vůbec nejsem vůdčí typ. Nemám ráda pocit, že musím vést nejen sebe, ale i další lidi. To doslova nesnáším.

 

Zkusíme to ještě jinak. Možná máte čas na vnímání veřejného prostoru v České republice, možná ale že také ne. Ale v případě, že se zamyslíte nad dnešní podobou života v naší zemi, chtěly byste něco změnit?

Beáta: Určitě. Snažila bych se dosáhnout toho, aby většina lidí žila spokojeně a cítila se šťastně. A bezpečně.

Andrea: Já se realitu snažím vnímat. Samozřejmě nemůžu zachytit všechno, ale určitě bych se snažila postupovat tak, aby nedocházelo k rozlukám mezi lidmi, přesněji abych lidi svým jednáním nerozdělovala, ale spíše spojovala. Aby se nevytvářela nenávist mezi lidmi, aby spíše viděli, že věci se dají řešit domluvou. Aby viděli naději, aby si říkali nevzdávejme to a pojďme bojovat proti nenávisti a společně, abychom si tu zem nepokazili.

 

Vraťme se zpět k herectví. Kdy vás poprvé napadlo, že byste chtěly být v životě herečkami a hrát divadlo?

Beáta: V tom je rozdíl. Že člověka napadne, že by chtěl být herečkou, to jde tak trochu průběžně a vytváří se to zájmy a chováním od malička. Rozhodnutí, že bych chtěla studovat herectví, pak přišlo někdy na konci sedmé a v průběhu osmé třídy základní školy. Skutečné rozhodnutí, že opravdu chci být herečkou, přišlo až na konci druhého ročníku střední školy.

Andrea: Mně trochu trvalo, než mi to došlo. Od malička jsem byla trochu ovlivněná divadlem, chodila jsem do dramaťáku, věnovala se tomu, ale nenapadlo mne, že by to mohlo být moje povolání. Bavilo mne to ale natolik, že jsem se nechala přemluvit, abych šla na konzervatoř. Ale i tam jsem z toho byla docela nervózní. Mamka mi říkala, že je na mně vidět, že mne to baví, mně samotné to docházelo postupně.

 

Co vás po příchodu na konzervatoř bavilo nejvíc?

Beáta: Nejvíc mne zaujala výjimečnost školy jako takové. Po tom stereotypu sezení v lavici na základce, a já sama jsem byla velmi neklidné dítě, jsem byla velice ráda za ty předměty, kde se člověk hýbá a nesedí v lavici. Zvláštní bylo i to, že přišel pocit těšení se na školu. Nevíte proč a najednou chcete do školy chodit. Ne jako na základce, kde jsem si skoro každé ráno říkala ach jo, zase musím do školy. Na konzervatoři se těším na každý další den. Chodili jsme sice domů hodně unavení, ta výuka je hodně náročná a je to od rána do večera, ale byli jsme spokojení a šťastní.

Andrea: U mne je to podobné. Poznala jsem tu změnu, kdy najednou přišlo to, co mne baví, a já tomu chtěla věnovat všechno, co mohu. Velice mne ovlivnilo i to, že jsem potkala lidi, se kterými jsem si rozuměla. Zapadla jsem do kolektivu, ve kterém jsme se navzájem uchopili a rozuměli si. To mne na tom strašně baví. I v divadle.

Před maturitou byl vaším hlavním učitelem herectví režisér Václav Klemens. Na co kladl největší důraz osobně přímo ve vašem případě?

Beáta: Se mnou měl asi dost velkou práci. Potřeboval, abych se probrala. Já jsem měla v prváku a ve druháku dost problém, moc jsem se nechytala. Možná jsem nedávala pozor. Byla jsem taková možná trochu zmatená. My říkáme o panu Klemensovi, že je to tak trochu náš tatínek. Ono to částečně i tak bylo, vlastně nás tak trochu vychovával a vedl nás nějakou cestou a on sám možná ani neví, jak mne vlastně vychoval a na kolik důležitých věcí mne přivedl. Myslím, že vlastně možná ani neví, co všechno se stalo.

Andrea: Je určitě třeba říct, že Václav Klemens vede své studenty k tomu, aby sami přemýšleli o všech těch věcech. Abychom se sami naučili učit a přemýšlet sami nad sebou. Abychom se naučili otevřít se, nebát se toho, co všechno uvnitř člověka je. Když si představím sama sebe v prvním ročníku a podívám se na sebe dnes, tak mi dochází, jaký rozdíl se stal vlivem Václava Klemense, jak jsem jiná, než jsem byla před čtyřmi lety. Vzpomínáme, to si myslím mohu dovolit říct i za ostatní, na něj a na ty čtyři roky s ním na konzervatoři s velkou láskou a vděčností.

 

Měly jste čas chodit v Ostravě během studií do divadla? Které představení vás tak zasáhlo, že si na něj vzpomenete jako na nejsilnější zážitek?

Beáta: Hráči v Komorní scéně Aréna.

Andrea: Naše třída v Národním divadle moravskoslezském.

 

Tak to je ale rozdíl! Jedna z nejslavnějších klasických světových komedií a na druhé straně jedna z nejbolestnějších a nejkrutějších her, které kdy byly napsány. Tak čím vás, Beáto, zasáhli Gogolovi Hráči, a co Vás, Andreo, upoutalo na Slobodziankově Naší třídě?

Beáta: Hlavně mě oslovilo herectví všech herců, kteří v tom hráli. To bylo úžasné. Jejich souhra. Ale i celkově inscenace jako taková.

Andrea: Mne zasáhlo to téma. A příběh, který se opravdu stal. Navíc když jsem byla na tom představení, tak jsem viděla, že mnohé diváky v hledišti to nechytlo. Byli doslova opruzení z toho, jak je to těžké a závažné. A vypadali, jako by ani nechtěli přijmout tu hroznou skutečnost, která se opravdu stala a o které je ta hra. Bylo mi líto, že několik lidí z představení odešlo. Rozumím tomu, že pro někoho to bylo tak hrozné, nemyslím jako divadlo, ale to téma, že to neunesli.

 

Jako profesionální herečky byste raději a častěji účinkovaly v komediích, nebo ve hrách s vážnou tematikou?

Beáta: Já mám ráda komedie, ale myslím, že hrát jenom komedie pro herce není dobré, že žádný stereotyp bych nechtěla, takže tak padesát na padesát.

Andrea: Osobně jako divák nemám ráda prvoplánové věci. Pro hereckou práci je důležité, aby to bylo pestré.

 

Blíží se konec vašich konzervatorních studií herectví. Uvažujete o vysoké škole, například JAMU nebo DAMU, nebo jdete přímo někam do angažmá?

Beáta: Nastupuji od začátku příští sezóny do angažmá v Divadle Mír.

Andrea: Já nastoupím do činohry Slezského divadla Opava.

 

Zdroj: http://www.ostravan.cz/60204/beata-hrncirikova-a-andrea-zatloukalova-hraji-kralovnu-kolobezku-a-shoduji-se-je-to-velka-zodpovednost/

Královna Koloběžka První

  • Žánr: Pohádka
  • Autor: Jan Werich Jan Werich
  • Réžie: Martin Tichý
  • Premiéra: 03. 11. 2019

Partneři