koprodukce činoherního a operního souboru

Díky mnoha hudebníkům, hudebním kritikům a historikům je dnes známo, že Antonio Salieri byl na svoji dobu velmi úspěšným a váženým skladatelem. S motivem žárlivého, ctižádostivého, avšak průměrného hudebníka, jenž stojí ve stínu génia, a tato žárlivost jej dovede až k vraždě, si poprvé začal pohrávat Alexandr Sergejevič Puškin. Prameny jeho domněnky jsou neznámé, spíše jde o uměleckou fikci a skvělý nápad konfrontovat tyto dva protichůdné umělce a jejich dílo. Mozartovo přetrvalo do dnešní doby, neboť skutečně hovoříme o genialitě a kráse jeho hudby, krásu však můžeme objevit i v díle Antonia Salieriho, jehož tvůrčí potenciál však nedosáhl Mozartovy velikosti. Shafferův slavný divadelní kus líčí komplikovaný vztah Mozarta a tehdejšího dvorního kapelníka Antonia Salieriho. Jak sám dramatik říká, hra nevypovídá pouze o Mozartovi, ale především o Salierim – jeho soupeři na vídeňské hudební scéně. „Je to konfrontace génia s průměrností,“ vysvětluje Shaffer hlavní téma dramatu, ve kterém nakonec Salieri Mozarta otráví. „Netroufám si říci, mám-li raději Amadea divadelního nebo filmového. Jsou to texty zásadně odlišné,“ domnívá se autor. Úspěšné byly oba měrou vrchovatou: po hvězdném startu v roce 1979 v Londýně Amadeus exceloval také na newyorské Broadwayi, kde dodnes zaznamenal přes 1200 repríz.
 
 

Peter Shaffer

si pro svůj dramatický příběh vybral historické postavy, které ovšem – jak už je výsadním právem umělců – zasadil do svého vlastního příběhu, jemuž dominuje historicky nepodložené tvrzení o Salieriho travičství. Úvodní situace, v níž se stárnoucí Salieri zpovídá divákům a přiznává se ke svému zločinu, se stala východiskem pro výjimečný umělecký obraz a konfronatci dvou různých životních principů. Salieriho, toužícího po genialitě, uznání, nesmrtelnosti skrze hudbu, jenž do jisté chvíle žije zbožně a v odříkání, svůj život zasvěcuje pilné tvorbě a oddanosti hudbě; na druhé straně stojí genialita v podobě Mozartově, jenž si náruživě uživá života, chová se zpupně, mnohdy jako malé dítě, neústupně trvá na svém vlastním pojetí tvorby, hudby, jenž je ve velkém kontrastu s jeho způsoby a mravy. Jeho genialita byla na druhé straně vyvážena nevybíravým chováním, které dokládá například jeho korespondence či svědectví jeho nejbližších. Ale v případě génia, při setkání s jeho dílem, jsme schopni tyto záležitosti opomenout a vnímat jen krásu, vášnivost, razanci i nápaditost jeho hudby.
 
 

Z tisku

Amadeus

(…) Ladislav Špiner v titulní roli Amadea je oním fascinujícím živočišným spratkem s aureolou génia, přeplněný enrgií i věrohodný ve fázi úbytku životních sil. Výkon zasluhující velké uznání. Stejně úspěšná je Sabina Muchová v roli Mozartovy ženy Konstance. Společný pobyt obou protagonistů na jevišti je osvěžením. Kostas Zerdaloglu v postavě hraběte von Stracka navazuje kontakt s hledištěm I jediným gestem, pohledem či jednoslovnou replikou tak úspěšně, že jeho vskutku malá role je velkým jevištním výkonem. Petr Klimeš jako Antonio Salieri se celkem úspěšně vyrovnává s vytvořením postavy starého, ze světa odcházejícího skladatele, který sama sebe prohlašuje za Mozartova vraha.
 
(…) Jistý intonační výkon orchestru, vedený v živém I melancholickém tempu ráznou rukou dirigenta Jana Snítila, podkresluje výborné pěvecké výkony členů opavské opery. Vynikající je sborový výkon v “tureckém” finále Únosu ze serailu stejně jako hostující Olga Jelínková v Královně noci z Kouzelné flétny. Zákonitě probouzely výkony operních umělců při premiéře potlesk na otevřené scéně.
 
Ladislav Vrchovský
 
Listy moravskoslezské, 8. 1. 2007