Slezské divadlo Opava

Rusalka

Rusalka
  • Autor:
    Antonín Dvořák
  • Premiéra:
    23. 4. 2017
  • Délka představení:
    3 hod. 20 min (2 přestávky)
  • Režie:
    Ilja Racek
  • Dirigent:
    Marek Šedivý
  • Libreto:
    Jaroslav Kvapil
  • Scéna:
    Dana Hávová
  • Kostýmy:
    Dana Hávová
  • Choreografie:
    Jiří Pokorný

    Sbormistr:
    Kremena Pešakova

    Hudební příprava:
    Libuše Vondráčková, Jana Hajková

    Asistent dirigenta:
    Marek Klimeš

    Asistent režie:
    Marta Vaňkátová

Opera

Operní soubor uvede 23. dubna od 19 hod. premiéru české opery Antonína Dvořáka Rusalka. Antonín Dvořák (8. září 1841, Nelahozeves – 1. května 1904, Praha) napsal toto dílo na skvělé libreto dramatika, spisovatele, básníka, politika a činoherního režiséra Jaroslava Kvapila (25. září.1868, Chudenice – 10. ledna. 1950, Praha), jenž se nechal inspirovat dojmy z pohádek H. Ch. Andersena, Erbenovými baladami a dalšími. Rusalka patří mezi nejkrásnější, nejhranější a nejoblíbenější české opery.

Dvořák geniálně hudebně charakterizoval jednotlivé postavy, situace, prostředí i nálady. Nálady přírody jsou impresionisticky vykreslené a rozvinuté do krásných melodií. Hlavní osou děje je příběh lásky mezi člověkem – Princem  a přírodní pohádkovou bytostí – Rusalkou, která opouští svou „rodinu“ i přes varování svého otce – Vodníka. Ježibaba jí pomůže k lidskému tělu a duši za neúměrnou cenu, Rusalka ztrácí kus sama sebe – hlas (možnost komunikace), pak získá nejprve lásku Prince, ale zanedlouho ji ztrácí díky cizí kněžně. Důsledkem je nejprve smrt Rusalky a později i Prince.

Příběh přináší spoustu otázek o lidském životě, který je omezen v čase, o lidských citech, jež jsou nestálé jako samotný život člověka, o touze po absolutní pohádkové dokonalosti, kontrastu věčné přírody a jepičího života jedince, o typech žen trpitelek a svůdnic, o výbušné vášni a trpělivé lásce, o spalujícím vzrušení a bolesti nevěry, o podlehnutí pokušení a provinění, o zodpovědnosti, o smíření v odpuštění a smrti atd. Původně byl výklad opery zcela jasně pohádkový, časem začal pitvat psychologii a erotiku. Celková koncepce opery Rusalka se zakládá na baladickém, tragicko-poetickém námětu lásky stoupenců dvou světů s modelem mužského a ženského principu. Vidění dvojího světa – lidí a nadpřirozených bytostí přírody – oba světy v sobě nesou dobro i zlo, rozpor lásky a touhy. Děj se točí okolo viny z porušení mravních principů, za což neodvratně následuje trest. Baladické prvky v libretu Dvořák geniálně vyjádřil excelentní hudbou plnou úžasně snivých i magických témat s příznačnými motivy.

Velký zájem o námět „rusalky“ se v literární, výtvarné a hudební tvorbě objevil především v době romantismu. Postava vodní víly není specificky česká, naopak se vyskytuje v celé řadě evropských i mimoevropských kultur po celá staletí. Existuje pro ni celá řada jmen: kromě rusalky je to např. undina, meluzína, lorelaj, siréna, vodní nymfa aj. Jejich příběhy, ať již pocházejí z kterékoli doby a oblasti, se sice v detailech liší, ale v hlavních rysech mají mnoho společného. Klíčovým motivem těchto legend je většinou tragický milostný vztah víly k člověku. Touha po nepoznaném a zakázaném je hluboce zakořeněná v psychice člověka. První dochované zmínky zpracování tohoto tématu pocházejí od Keltů. Varianty jména rusalek, „Loreley“ i „Lorelei“ či „Lore-Ley“ nebo „Lurley“, mají stejný původ – jedná se o složeninu staroněmeckého výrazu pro šumění „lureln“ a keltského označení skály „ley“.

Kvapil uvádí jako inspirační zdroj, mimo Erbenovy balady, povídku Undine Friedricha de la Motte Foqué z roku 1811 a pohádku Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena. (Foquého zpracování zaujalo řadu hudebních skladatelů např. E. T. A. Hoffmana, K. F. Girschnera, G. A. Lortzinga. Téma „ rusalky“ hudebně zpracoval také A. Lvov, P. I. Čajkovskij – ten svou operu Undina zničil). Kvapil rozvíjel téma neslučitelnosti dvou odlišných světů, na jejichž rozhraní stojí ženská hrdinka, která se nedokáže do žádného z nich přirozeně začlenit, již v dramatu Bludička a také v Princezně Pampelišce. V Rusalce vyostřil kontrast světa lidí a světa nadpřirozených bytostí. Osud hlavní hrdinky je dramatičtější, protože musí vybírat mezi životem a smrtí. Tento pocit vykořenění a existenciální nejistoty vnáší do díla psychologicko-sociální prvek. Za nejvýraznější rys libreta lze považovat jeho básnickou krásu. Originální libreto patří k nejkvalitnějším v celé české operní literatuře. Lyričnost textu byla jistě velkou inspirací pro Dvořákovo zhudebnění.

Dvořák pracoval na opeře Rusalka půl roku: komponovat začal 21. dubna 1900 a třetí dějství dokončil 27. listopadu téhož roku. Skladatel prohloubil Kvapilův záměr (nemožnost propojení dvou odlišných světů a úděl jedince, který je narušením přirozeného řádu věcí vyloučen z obou) a odlišnými výrazovými prostředky zobrazil dva protikladné světy, lidský a pohádkový. Premiéru Rusalky v Národním divadle uvedl šéfdirigent Karel Kovařovic ke skladatelovým šedesátinám. Do hlavních rolí byla obsazena vynikající sopranistka Růžena Maturová a jeden z největších tenoristů své doby, Karel Burian, který odřekl zpívat premiéru necelé dvě hodiny před začátkem představení. Buriana nahradil tenorista Bohumil Pták, který roli studoval, ale bylo s ním počítáno až pro reprízy a navíc neabsolvoval poslední zkoušky. Nakonec svým výkonem přispěl k úspěchu premiéry.

 

Ilja Racek (* 10. dubna 1950, Ostrava) – režisér a publicista. V letech 1998 až 2001 náměstek ministra kultury ČR, následně rok vedl Odbor kultury a památkové péče Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. V letech 2002 až 2012 ředitel Televizního studia ČT v Ostravě, v letech 1994 až 2002 a opět od roku 2014 zastupitel města Ostravy, člen KDU-ČSL.

Vystudoval obor televizní publicistika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (promoval v roce 1973), obor režie na DAMU (promoval v roce 1976) a obor divadelní věda na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1975-1976 začínal jako pomocný režisér a asistent v ostravských studiích Československého rozhlasu a Československé televize. Od roku 1983 byl režisérem v Těšínském divadle, od roku 1986 pak v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Po roce 1991 řídil Státní divadlo Ostrava, nyní Národní divadlo moravskoslezské či Janáčkovu filharmonii Ostrava. V letech 2013 až 2014 řídil Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Od června 2016 je ředitelem Slezského divadla Opava.

Jana Andělová Pletichová

Kdy hrajeme:

Obsazení:

Spoluúčinkuje orchestr, sbor a balet Slezského divadla Opava

Partneři