V každém v nás je kousek Macbetha, ale své emoce dokážeme ovládat.
Co nás naučí, před čím nás varuje?

Na začátku byly tři čarodějnice a jedna magická v ěštba, která ve dvou duších rozehraje partituru ctižádosti, intrik a čirého zla. Že Macbeth bude králem? Král Duncan dosud žije! A tak poteče krev – a krev prý plodí krev. Je pozdě litovat a je třeba se zbavovat svědků. Výčitky svědomí však nelze smýt tak snadno jako krev z tváře vraha. Zesílí zlem, co zlem se započalo.

Na konci zůstává země otřesená válkou, která ukončila tyranovu vládu. Země čekající na nový začátek, protože po noci vždycky musí přijít den a po zločinu spravedlivý trest. Jak rychle se hrdina změní v tyrana? A copak může pochodovat les?

Shakespearova „prokletá“ skotská hra nepřestává divadelníky ani diváky fascinovat. Na opavské jeviště se vrací po dlouhých 39 letech.

Temná alžbětinská tragédie

Režie: Vladimír Morávek

Rozhovor  s Vladimírem Morávkem:

„Herci? To jsou andělé, kteří proletí jevištěm a vezmou vám dech.“

Režisér, kterého fascinuje absolutno, víra v text a herce, kteří „musí být z ledu“. Vladimír Morávek, držitel pěti Českých lvů, přivádí na scénu Slezského divadla Shakespearova Macbetha. V rozhovoru mluví o posedlosti mocí, síle divadla i o tom, proč je Opava městem, kde se může odehrát katarze.

Jak jste se dostal od výzkumu lišejníku vlastně k divadlu? Bylo to láskou k literatuře, kterou jste jako mladý četl?

 Tak ono v Bruntále trošičku chcípl pes a vždycky nejvelkolepější zážitek, který se tam dal zažít jednou za měsíc, bylo zažít divadlo. A já jsem se oddaně dostavoval do Městského divadla v Bruntále a tam buď hostovala Opava, anebo hostoval Šumperk. Tak mě ti krasoduši uhranuli.

Dá se tedy říct, že vás hostující divadla ovlivnila ve výběru kariéry?

Ono to už je hrozně dávno. Já jsem taky strávil celý život u divadla a tenkrát to bylo prostě jenom o tom, že do toho města v rokách jisté šedosti, 70. a 80. letech, někdo dorazil a byl barevný. Mě to uhranulo, mně se ty ženy líbily, mně ti mužové imponovali.

Měl jste poté ve studentských létech nějaké režijní vzory, ke kterým jste vzhlížel?

 Já jsem miloval veškeré divadlo světa, zejména pak tedy to opavské a šumperské. Měl jsem ale pak to velké štěstí, že jsme v Brně měli povinný úkol vidět každý večer nějaké představení. Za těch pět roků, co jsem studoval, jsem viděl všechny opery, vídal jsem balety i činohry. Pak jsem třetí den své existence na JAMU dorazil do Procházkovy síně domu umění a tam tenkrát fungoval Provázek, divadlo, na které se stály už tenkrát obrovské fronty a vždycky bylo obrovské štěstí dostat se dovnitř.

Původně to byl výstavní sál a oni tenkrát silou svých talentů dokázali ukecat, že v téhle výstavní činnosti provozovali také divadlo. Peter Scherhaufer, Eva Tálská, Zdeněk Pospíšil poté zfamfrněli Brno. Galeristi jim potom dovolili, aby tam každý večer hrávali, a šla z toho neskutečná záře. Já měl tenkrát neskutečné štěstí. Poctivě jsem byl každý večer před těmi dveřmi, kde stála fronta a bylo tam vždycky hrozně moc lidí, někteří se nedostali dovnitř.  Já jsem měl tenkrát ten svůj třetí den existence to obrovský štěstí, že Truda Vidlařová, to byla inspicientka toho divadla, se tam jako rozhlédla a říkala: „Ty se tam ještě vyjdeš, ty se tam vejdeš a ty se tam vyjdeš.“ A já jsem byl to třetí ty se vejdeš.

Ti herci byli neuvěřitelní, byli svobodní, velkolepí, artističtí, uměli nádherně spojit tragické s komickým. To byli tenkrát Mirek Donutil, Jiří Pecha, Martin Havelka, Alena Ambrová, lidé, kteří měli v budoucnu změnit herecký styl českého divadla. A já to všechno viděl a nechal jsem se tím ohromit.

Co považujete za klíčové při své režijní práci? Je stěžejní přístup k textu nebo hereckému projevu?

Vždycky to musí být metry a kila lásky. Musíte milovat ten text. Musíte milovat tu představu, že by v tom mohl hrát ten Miroslav Donutil nebo Dáša Bláhová. Představujete si a necháte se tím unášet a vzrušovat. Víte, že ty jejich talenty jsou obrovské. Milujete tu hru, protože nelze jinak než tu hru, kterou inscenujete, milovat. Pak jenom toužíte po tom, aby ten text rezonoval. Takže vlastně nejste víc než zprostředkovatelem zprávy o tom, jaký ten text je. Dneska například Macbeth je vynikající, absolutní, cenný, ohromující ve svém dosahu, a pak nemáte žádné zábrany v touze, aby ty postavy a situace byly ohromující, uhrančivé, aby z toho šla omračující sláva. Jako režisér vůbec nejde o vás, jste jenom čtenář, jste jenom divák, který tomu všemu fandí.

To je síla toho textu, a to je i jeho potřeba. Aby v tom byli ten večer skvělí herci a obětovali tomu půlku své duše, pokud možno. A oni to udělají, neboť v sobě mají ten svůj obrovský talent.

Ve Slezském divadle režírujete Shakespearovou tragédii Macbeth. Jaké bylo vaše první setkání s touto tragédií a čím vás nejvíce oslovuje?

Kdyby přijeli Marťané a mělo by se odpovědět na otázku, co je 5 nejdůležitějších, nejkrásnějších divadelních her lidstva, tak by se pravděpodobně řeklo Romeo a Julie od Shakespeara, Čechovův Višňový sad, byl by tam Tennessee Williams, nějaký Gogol a Aischylos. A ještě hrozně důležitý od toho Shakespeara je Macbeth. Obrovský talent Shakespearův nedal jinak, než aby napsal strašně fascinující a krásnou hru. Na pozadí toho velkého příběhu vzestupu a zase pádu lautrblba, muže, který je posedlý touhou. Jak se to stalo, že je posedlý touhou po moci, i když nemá právo vladařit, touží vladařit a diktuje si své právo vladařit. Proč to dělá? Neboť mu to vnukly čarodějnice, tedy jakési absolutno, jakési temno, které vždycky znovu a znovu se o tu Evropu, o ten svět pokouší. Jakési temné síly se pokoušejí o naše životy a různým vladařům, ale také lživladařům, říkají: „Zmocni se tohoto světa, dělej si s nimi, co chceš.“ Na základě téhle situace pak uvidíme, jak tento lživladař, jak tento lautrblb kvůli absolutnu, kvůli těm čarodějnicím se zmocní moci. A je dáno, aby každý, kdo se vzepře řádu, kdo se vzepře mravnosti, může velkolepě vystoupat do velkých výšin, ale zákonitě se zřítí, bude deinstalován. Zbyde jenom pachuť a jenom historika o tom, že nelze než se oddati řádu, být pokorný, být laskavý, nelhat a nebýt zločinným stvořením.

Co je pro vás nejnáročnější při režírování této inscenace? Nebo naopak byly nějaké momenty, které vás zaujaly a opravdu vám udělaly radost?

 To je samo o sobě už krása. Vaše odpovědnost je s lidmi, které si vyberete, se skvělými herci, všechny ty části příběhu vystavit, tak jak byly myšleny. Jak se pozná skvělá hra?  Má skvělé herecké úkoly. Skotsko, v kterém se to odehrává, to vlastně znamená svět. Ono se to dohrává ve světě, které se jmenuje Skotsko, tak tedy je třeba zahrát celý svět, labyrint světa. A to vše v těch našich 18 hercích. Je třeba hercům jednomu po druhém vystavit dramatický smysl jeho role. A stejně tak, jak se staví dům, je třeba, aby do sebe zapadly všechny základní kameny, aby se dům vzpínal k nebesům.

Základní úkol je herce přivést k tomu, aby měli dost síly hrát. Být hercem je jedno z nejtěžších povolání světa. Pakliže to berete vážně, tak s herci, když dohrají představení, není hodinu po představení řeč, neboť přes ně proletěli andělé Slezského divadla. To znamená, že ten svůj obrovský výdej energie musí uklidnit, uklidit v sobě, až pak můžou klidně jít někde někoho občansky milovat v Opavě. To znamená strašně moc trénovat, musí být ve skvělé kondici, musí si odepírat různé rozkoše, musí nechtít lhát v té hře, nesmí být alibističtí, musí se zcela dát k dispozici tomu, co ten William Shakespeare napsal. A protože je to ta, řekněme, pátá nejkrásnější hra dějin světa, tak je třeba, aby měli obrovskou vnitřní sílu do těch svých postav investovat. A když to pak dokážou, pak tam najednou zíráte, vidíte že vám to bere dech, je to rychlé, je to hluboké, je to vysoké, je to přesné a zapadá to do sebe. To už pak jenom koukáte, jako když proletí plameňáci po české obloze.

Vy jste teď v průběhu zkoušení.  Máte pocit, že to začíná v Slezském divadle do sebe pomalu zapadat?

 Ano, ale my jsme v tuto chvíli teprve v sedmině celého procesu. Už teď je jasné, že tu energii, kterou do té role vnáší paní Hana Vaňková, je neuvěřitelná. To je herečka, jak když spustíte Temelín. Je hrozně vtipná, přitom hraje lady Macbeth, která je jednou z nejtemnějších postav dramatické literatury. Je to žena, která se od počátku v nějaké své nenaplněnosti odevzdá a spojí se s temnotou. Ona se rozhodne ponoukat celý svět k tomu, aby se její muž stal králem, a neváhá intrikařit, lhát, zapírat, nemilovat, neposlouchat, nevidět.  A to se hrozně podobá tomu našemu nevidění a neslyšení.

Náš devátý den zkoušení bylo jasné, že na to, jak Hanička Vaňková bude hrát, bude koukat celá republika. Já právě hrozně miluji na Slezském divadle obrovskou kolektivní souhru celého toho souboru.

Další věc, co jsem řešil, byly tři čarodějnice, což je také hrozně těžké. Jak se dají hrát čarodějnice?  Známe všechny z pohádek, známe to z Harry Pottera. Tak buď jsou to takové podivné postavy, co trochu kulhají a mají na sobě oblečené cáry, anebo jako u nás jsou to ženy, které se naprosto odevzdaly moci. My tvrdíme, že jim je stovky tisíc let a sestupují na svět, tu a tam do Skotska, Polska, Dánska. A pokoušejí to, které město by hřešilo, bylo cynické, bylo zlé. Jsou čarodějnice, je to jejich náplň života – vzývat temnotu. Ty naše tři čarodějnice hrají tohlencto tendování ke zlu, neboť je to jejich smyslem. A je to zase fascinující sledovat. To je tak strašně erotický a vzrušující zážitek. U nás ani trochu nekulhají, u nás jsou nádherné, líbezné a jsou celé z ledu.

A zase, když herec dostane za úkol, ať je dvě a půl hodiny z ledu, tak buď si řekne, že to nejde být z ledu, anebo to přijme jako úkol a najednou vám přijde na zkoušku a je z ledu. Vás to fascinuje a jde z toho strach a běží vám po zádech mráz. To jsou třeba ty naše tři čarodějnice.

Současně se u nás řeší i zpodobnění Skotska. Všechny postavy s Macbethem v čele jsou sérií portrétů vladařů. Jak se všichni ti Putinové furt někde scházejí a někdy jednají o osudu světa, o tom, co s ním bude za měsíc, za rok, za tři roky. Tak to jsou taky postavy navštívené čarodějnicemi a oni taky jsou velkou zodpovědností vůči své zemi, u nás vůči Skotsku, musí něco rozhodnout, něco ustát a být mraziví, nemilovat… a zdalipak se jim to vyplatí a co z toho projde pro svět, co z toho projde pro Evropu.  O tom je třeba hrát, tak si to usmyslel sám Shakespeare a my to jen přijímáme, neboť byl velký básník a my jsme jeho vášniví čtenáři.

O Macbethovi se mluví jako o prokleté hře, protože je s ní spojeno několik tragédií. Nezbývá mi než se vás zeptat, jste pověrčivý?  Říkáte Macbethovi v zákulisí Skotská hra?

 No, je třeba být pověrčivý. Je třeba věřit v absolutno zcela jistě. Dějiny lidstva jsou tu konstruovány v nějakém protokolovaném záznamu několik tisíc let. A my, lidi, jsme ta stránka 3 z 200stránkové knihy. A co je třeba? Přijmout to vědomí, že jsme určeni k tomu, abychom něco ze stránky 3 přenesli na stránku 4 a byli pokorní k osudu písmenek na stráně 3. Je důležité, abychom věděli, že jsme součástí jakési knihy, která má velký a zřetelný smysl. Je třeba na ni dát pozor a přijmout velkou skromnost a pokoru nad osudem písmenek na straně 4 a vědět, že je cosi nad mým osudem, nad mým úkolem, nad mou pýchou, a to je absolutno, bůh. Je třeba být pokorný tváří v tvář k těmto absolutním věcem.

 Chápu to tedy dobře, že říkáte Skotská hra?

 Má se to tak dělat. Má se to. Hanička Vaňková to už řekla a mockrát a už to jistě někdo řekl.

Co byste vzkázal divákům, kteří mají v plánu přijít na Macbetha a proč by si tuto inscenaci neměli nechat ujít?

 Myslím, že základ takového pocitu obyvatel města Opavy je, že to město je neobyčejně krásné. Kdysi dávno v dějinách a v dějinách několika posledních stovek let Evropy byla Opava jedním z klíčových měst, nejvlivnější město Slezska. Opava bylo zářivé město. Tím pádem jsou tu paláce, ty chrámy, ta náměstí, ty prostory k meditaci, ty vysazené stromy, které mají 200 a 300letovou paměť. Je tady nádherné Slezské divadlo. Tam se ti lidé sejdou a dotýkají se, mají zase ten iluzivní zážitek, můžou se strašně snadno propadnout do světa inscenace, ale přitom jsou si blízko, ve foyer se všichni můžou pozdravit, můžou se těšit, můžou se rozeznat v hledišti. Tady tahleta exkluzivita je, jako když má někdo ve Slezsku vzducholoď nebo když má najednou velrybu. To město je ušlechtilé, luxusně vybavené pro prožitek katarze, zážitku a krásy.

Slezské divadlo je jediné okresní divadlo, které má ještě dodnes svou operu. Jiná okresní města říkají: “To bychom nemohli, nezlobte se, to ať mají v kraji.” Ale Opava si řekla: „My jsme hrdé slezské město, my se tady budeme propadat s Janáčkem do tajemství existence.” A stejně tak i v těch svých činohrách to město se schází, aby tam uvidělo klenoty pamětí lidstva na téma katarze, na téma absolutna. Následkem toho plakalo, posilovalo se ve svých rozhodnutích být dobrý, obětovat se a překonat své různé pohodlnosti nebo nejistoty.

Divákům Slezského divadla bych vzkázal: Ó, jak jsi šťastný, diváku, že takový dům máš, že se v něm můžeš scházet, tak krásně oblečen, a pozdravovat se s ostatními těmi lékaři, prodavači, zahradními, architekty, snivci, spravovači řeky. A všichni se krásně scházejí a mají obrovskou sílu.

Ta obrovská síla, která se násobí tím společným pobýváním na hrách, jako je Macbeth, čtvrté nebo páté nejkrásnější hře lidské existence, pak dodává sílu i ve svých životech na něčem trvat, něco prosadit a učinit zprávu o existenci Čecha v roce 2025 cennější, jedinečnější a nečekanější.  Tedy vzkazují tomu divákovi – máš to krásné, neboj se být uhranut, neboj se milovat herce, neboj se milovat divadlo a vem tam své děti.  Zase oni za těch 50 a 100 let budou mít sílu obhájit tu myšlenku, že Opava je krásná, že Slezsko je cenná krása a že existence je právě tady a teď. Když vám do těch snů vstoupí William, pak uhrančivě cenná.

Sára Poloučková – Slezské divadlo Opava